Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Prolomit ticho

Speciál MFDF Ji.hlava

Prolomit ticho

3. 11. 2020 / AUTOR: Vojtěch Kočárník

Vztah mezi tvůrcem a protagonistou je pro dokumentární portréty zcela zásadní. Režisérka Beth B nikdy nebyla „odměřeným“ typem autora, který si drží odstup od svých hrdinů. Naopak, pro většinu jejích filmů je příznačná blízkost: od sedmdesátých let v duchu tradice postmoderny a undergroundu vytvářela snímky, v nichž za pomoci svých známých z newyorské scény zobrazovala vyhraněná témata politického teroru, sexuální mánie nebo ostrakizace jedince ve společnosti. Na některých filmech se kromě jejího manžela Scotta B podílela i Lydia Lunch. „Přišli jsme do New Yorku v sedmdesátých letech jako ztracené duše plné zuřivosti. Jedna v druhé jsme záhy spatřily možnost vzájemné komunikace – ani ne skrze slova, ale skrze kreativitu,“ vzpomíná Beth B. Přestože dlouholetý přátelský vztah režisérky a její protagonistky vybízí k pocitu ostražitosti, Beth B vzájemného vztahu využívá ve svůj prospěch: vyhýbá se kýčovité adoraci a Lydii Lunch přibližuje neředěným take-her-as-she-is.

Pro pochopení osobnosti Lydie Lunch je nutné zmínit aspekty „její“ doby. Druhá polovina sedmdesátých let zastihla New York ve zvláštním pohybu. Město zažívalo ekonomickou krizi, movitější majitelé se přesouvali na předměstí a řada newyorských čtvrtí – zejména East Village a Lower East Side – se stala útočištěm nehostinné špíny, kriminality a úpadku. Zároveň však nabízela levné nájmy, čehož využila mladá generace napříč celými Spojenými státy. 

Za hranice vřískotu

Do New Yorku se začal stahovat budoucí kulturní kvas, který se potřeboval vymezit společenskému dědictví předchozí generace. Válka ve Vietnamu, léto lásky potřísněné nožem Charlieho Mansona, rasové nepokoje, Watergate nebo masakr studentů na Kentské státní univerzitě byly výchozí a klíčovou zkušeností, která formovala radikální odpor vůči dobovému establishmentu. Lydii Lunch ale na rozdíl od ostatních netrápila pouze deziluze doby, ale především osobní zkušenost s domácím násilím a sexuálním zneužíváním jejího otce – trauma, které později zúročila jako klíčový motiv své tvorby i jako svoji hlavní zbraň. 

Pachuť doby posílila kontrakulturu a mimo jiné dala vzniknout i hnutí No Wave, které vedle komerčního rocku zavrhlo i „příliš populární“, tříakordový punk. Tvorba předních kapel, jakými byly DNA nebo Mars, byla charakteristická svojí nepříjemností, agonií a šílenstvím generace, pro niž neexistovala ani budoucnost, ani přítomnost. Zatímco pro jiné šlo o celistvé vyjádření, Lydia Lunch využila hnutí No Wave jako terapii, díky které mohla akcentovat vlastní zkušenost a vypustit své osobní emoční zatížení.
 


Lydia Lunch: The War is never over

 

Asi nejradikálnějším příkladem je umělecká zpověď nazvaná Daddy Dearest. „Tvůj jazyk mi klouže mezi nohama: No tak, roztáhni je. Strašně to lechtá a já se svíjím a kroutím. Cítím ten pach, na který si strastiplně zvykám… tvůj smrdutý cigaretový dech, co páchne cibulí a trochou bourbonu.“ Podobnými výstupy pomohla Lunch detabuizovat příběhy obětí mužské agrese. Zároveň tyto příběhy povýšila do formy progresivního autorského vyjádření, v němž už ženy nekřičí o pomoc, ale bojují. 

Královna, která nezapadá 

Dokument Lydia Lunch: The War is never over ale nezůstává pouze u elektrizující a očistné zpovědi. Lydia Lunch se nebojí sebereflexe a otevřeně upozorňuje na vedlejší účinky své očisty: iniciační prožitek z dětství ji pomohl i k absolutní kontrole vlastní sexuality, skrze níž si podmanila velké množství mužů. Tento pohled provokativně narušuje naše vnímání morálky a kontroverze a bez příkras poukazuje na fakt, že některá traumata mohou způsobit začarovaný kruh, ve kterém se oběť očistí jedině tím, že se z ní stane nový predátor. Proč? Protože „odpovědnost je nepřítelem svobody“. 

Ačkoliv je dokument vystavěn na relativně tradiční syntéze mluvících hlav, dobových záznamů, animací a sestříhaných vizuálních koláží, Beth B tyto jednotlivé složky umí dávkovat v patřičnosti jejich významu. Lydia Lunch dostává dominantní prostor, protože je schopna ovládnout dav svojí brutální upřímností a přímostí. Mluvící hlavy umělců a uměleckých teoretiků se drží na uzdě, vyhýbají se prvoplánové adoraci. Spíše zasazují Lydii Lunch do kontextu newyorské scény sedmdesátých let a prostřednictvím střípkovitých historek přinášejí úsměvné aktualizace: Thurston Moore (Sonic Youth) vzpomíná na vycházku v East Side, Jim Sclavunos (Nick Cave and the Bad Seeds) otevřeně líčí, jak ho Lydia Lunch připravila o panictví. 
 

Beth B vytvořila autentický příběh těžící z  osobní znalosti jejích respondentů. Zkušeně se vyhýbá žánrovým klišé a nabízí dávku živelné upřímnosti ženy, která ani po čtyřiceti letech neslevuje z potřeby energické konfrontace nutící k zamyšlení. Lydia Lunch zůstává mnohým: živelným guru emancipace, děvkoidní ikonou No Wave nebo královnou, která nikam nezapadá. Asi nejlépe to ale vystihl bubeník Bob Bert – Největším uměním Lydie je ona sama.   

Technologie jako nástroj emancipace 

Celovečerní debut francouzsko-americké režisérky Lisy Rovner nabízí revizionistický pohled na dějiny elektronické hudby. Příznačně nazvaný snímek Sestry s tranzistory propojuje příběhy devíti žen, díky nimž dnes přistupujeme k elektronické hudbě jako ke standardnímu a legitimnímu médiu. Film nabízí také zajímavý úhel pohledu na technologie coby zásadní emancipační prostředek 20. století. 

Příběh začíná portrétem litevské hudebnice Clary Rockmore, která pomohla navrhnout a popularizovat Theremin, jeden z prvních elektronických nástrojů. Postupem děje představuje film dalších osm žen, mezi nimi například Daphne Oram, Pauline Oliveros nebo Laurie Spiegel. Rovner pracuje s velkým množstvím archivního materiálu, pomocí něhož zachycuje technologické a zvukové experimenty dané doby. Právě práce s materiálem je jednou z největších předností filmu, protože Rovner vybírá svůj materiál citlivě a s notnou dávkou empatie k divákovi. Všechny technické invence zachycuje skrze materiály, v nichž ženy nepůsobí nudným a technokratickým dojmem. Naopak vidíme jejich tvůrčí elán, civilnost i jazykové dovednosti, díky kterým jsou schopné vysvětlit podstatu své práce i technicky neznalému divákovi.
 


Mimaroglu: Robinson z ostrova Manhattanu

 

Ilustrativním příkladem může být autorka ústřední – elektronické – melodie kultovní TV série Dr. Who Delia Derbyshire. Rovner v jejím portrétu pracuje s  filozofickými přesahy autorského vyjádření. Ukazuje její první střet s elektronickým zvukem, kterým pro Derbyshire byly válečné sirény během 2. světové války v anglickém Coventry, sleduje komponování slavné melodie pomocí domácího stínidla a přibližuje i některá jiná díla, například elektronické vyjádření osamělosti muže na Měsíci v kontextu přistání Apolla 11.  

Je to hudba, nebo není? 

„Sesterský“ vztah devíti žen ale nesouvisí pouze s jejich vzájemnou inspirací, ale také s emancipačním bojem. Téměř v každém portrétu je nastíněno složité společenské a umělecké klima, které ženám i elektronické hudbě bránilo dosáhnout plnohodnotného uměleckého statusu. Technické části proto doplňují i dobové kaňky: výsměšný hlas britského žurnálu komentující neatraktivitu a „směšnou snahu o mužnost“ žen pracujících v kulisách válečné Británie nebo odpor hudební asociace k filmové hudbě manželů Barronových, jež se musela označit pouze jako „hudební tonality“, nikoliv jako plnohodnotná hudba. 

I přes společenský odpor ale ženy v technologiích objevily klíčový nástroj pro emancipační boj. Právě některé přehlížené technologie jim vytyčily novou cestu seberealizace a v širším slova smyslu i svobody. „Elektronická hudba nás přitahovala zejména v dobách, kdy i pojem ‚ženské komponování‘ byl svým způsobem kontroverzní. Elektronika nám umožnila vytvořit hudbu, kterou mohli slyšet ostatní bez ohledu na to, aby splňovala kritéria přijatelná pro dominantní mužský establishment,“ komentuje jedna z protagonistek, Laurie Spiegel. Její skladba Harmonices Mundi je mimochodem úvodní nahrávkou na zlaté desce vesmírné lodi Voyager 1. Deska je případným poselstvím pro mimozemské civilizace. 

Sestry s tranzistory patří k progresivní vlně dokumentů, které „prolamují“ ticho a objevují jímavé ženské příběhy. Bez potřeby horoucího vzteku, ale zato s nutností revize dějinného vyprávění, jemuž dlouhodobě dominovaly především prototypy silných mužských hrdinů.