Hledání vztahu dokumentu, diváctví a České televize

Jaká je situace dokumentární tvorby na České televizi a co nového do oblasti dokumentu přinesl kanál ČT Art po 4 letech od jeho založení?

Veřejnoprávní stanice jsou se svým statutem v neustálém konfliktu všude na světě. Musejí si vybrat, nakolik budou plnit ideál veřejnoprávní služby coby protikladu komerci, což však povede k nižší sledovanosti, a nakolik se s komerčními stanicemi pustí do přímého boje o diváky, čímž nevyhnutelně musejí přijmout některé jejich taktiky. Česká televize volí příklon k druhému zmíněnému přístupu tím důrazněji, čím atraktivnější je dané vysílací okno. V primetimu prvního kanálu dochází takřka ke splynutí s postupy mainstreamu, například v čele seriálu Mordparta (od 2016) TV Prima i Případy 1. oddělení (od 2014) ČT pracuje stejný režisér Peter Bebjak. Považuje se za přípustné, aby i na veřejnoprávní stanici měla, alespoň v některých chvílích, hlavní slovo divácká vstřícnost a atraktivita.

Česká televize tak dokáže konkurovat Nově, Primě a Barrandovu, v některé dny stojí dokonce ČT Group v čele sledovanosti, což je z manažerského hlediska vynikající výkon. Je ale nutný a vhodný pro stanici veřejnoprávní služby? Polooficiální důvod je, že tím Česká televize samu sebe veřejně legitimizuje. Existuje strach, že s nižší sledovaností už by dávno zanikla, protože by se nepodařilo obhájit nepopulární koncesionářské poplatky. Jen díky zaplněnosti nejlepších vysílacích časů těmi masově nejatraktivnějšími pořady může stanice alespoň v mezičase plnit svou veřejnoprávní povinnost. Tento precedent má svou logiku, přesto není žádoucí, aby se k němu veřejnoprávní služba odvolávala vždy.

Dokumenty, i přes svou v Česku poměrně dobrou pověst, jsou na základě takové logiky automaticky přesunuty přinejlepším do druhořadé pozice, protože se od žádného z nich nedá očekávat konkurenceschopnost vůči komerci. ČT 2 by měla existovat proto, aby tuto nerovnováhu změnila v klad a po ruce byl celý další kanál věnovaný primárně dokumentární tvorbě. Jenže ani zde nakonec nepanují ideální podmínky, rozhodně ne pro tuzemské tvůrce. Levnější a většinou i výhodnější co do čísel sledovanosti totiž je nasadit zahraniční cestopisné a historické pořady, zatímco původní tvorba se opět přesouvá na seznamu priorit níž.

Případy 1. oddělení (zdroj: ČT)

Založení stanice ČT Art je v tomto ohledu problematické. Rozdělit diváky „dvojky“ a „Artu“ není stejně přirozené, jako tomu bylo u vzniku ČT Sport, ČT 24 a ČT:D, kde motivem štěpení bylo téma. Když chce někdo sledovat sport, nemá smysl mu nutit divadlo. Tady jde ale o rozdělení publika s potenciálem se navzájem obohacovat.

Televizní vysílání všude ve světě funguje na principu střídání pořadů s větší a menší diváckou atraktivitou, aby silnější formáty navyšovaly sledovanost těm slabším. Komerční stanice tak pragmaticky využívají své druhořadé zboží, veřejnoprávní se pomocí tohoto principu může pokusit kultivovat publikum. Pokud se však seskupují ty nejatraktivnější pořady a ty méně atraktivní se vždy odsunují, kamkoliv se zrovna vejdou, až se nakonec odsunou na vedlejší kanál určený „elitě“, ke kultivaci docházet nemůže.

Tvůrcům, kteří točí dokumenty méně exhibicionisticky, ale stále mají agendu, nyní hrozí odmítnutí publikem, protože jsou „autorští“ buď málo, nebo moc.

Sociálním sítím se často vytýká, že jejich algoritmy uzavírají uživatele v „sociálních bublinách“ a kastují je. Televize, alespoň veřejnoprávní, by měla být protiváhou tomuto fenoménu, pevným konzervativním médiem, jež představuje ucelený soubor informací. Česká televize na tento svůj úkol vznikem Artu částečně rezignovala a vytvořila vlastní „bublinu“, do níž se mají uzavřít všichni intelektuálové.

Za nejlepší vysílací okno pro dokumentární snímek, pokud nejde o výjimky jako biografie celebrit (letošní Nebe Peklo Lucie o Lucii Bílé bylo odvysíláno na prvním kanálu), se považuje všední den od devíti večer na ČT 2. Toho se z původní tvorby dočkají hlavně výrazné projekty, jako jsou ty ze série Český žurnál (od 2013), jež dávají autorům prostor silně subjektivně rozebrat mnohdy kontroverzní témata. Podpora tohoto projektu nepochybně vyznívá pozitivně, i přes kolísavou úroveň jednotlivých příspěvků lze Český žurnál považovat za jednu z nejlepších příležitostí pro mnohdy mladé dokumentaristy, jak na sebe upozornit v nadstandardně osobním pojetí.

Český žurnál (zdroj: ČT)

Zároveň se však ukazuje, kam může prominentní postavení jednoho typu dokumentu a nevyrovnaná programová skladba ohýbat smýšlení publika o samotné dokumentaristice. Tvůrcům, kteří točí dokumenty méně exhibicionisticky, ale stále mají agendu, nyní hrozí odmítnutí publikem, protože jsou „autorští“ buď málo, nebo moc, podle směru výtek. Není to chyba Českého žurnálu. Jeho formát se stal synonymem k autorskému subjektivnímu dokumentu a vznikl dojem, že všechny ostatní dokumenty mají být „neautorské“ a „objektivní“, protože ten jeden způsob, jak se projevit autorsky, je jasně definovaný a vymezený.

Tento fenomén se projevil například po odvysílání publicistického Co dokáže lež (2017) Tomáše Kudrny o informační válce. Jeho reflexe se často nesla ve znamení podivu nad tím, že Kudrnův pohled není neutrální, i když se v něm nezpřítomňuje. Jak může být publikum stanice vysílající primárně dokumenty něčím takovým vyvedeno z míry? Vysvětlením může být špatná programová vyváženost a v jejím důsledku neseznámenost publika s rozsahem dokumentaristiky.

Z větší části přijímá Česká televize nápady, místo aby zadávala zakázky – už tím hrozí vyhození z „balancu“ neutrality a obsahové vyváženosti.

I když se na ČT najdou ukázky jemnějších autorských, a přitom osobních počinů, třeba tematicky vyhraněný, zpracováním ale konzervativnější magazín Q, nedá se jen odvolat na samotný výčet pořadů – zásadní je i jejich umístění v programu a propagace. A v současnosti vedle sebe v hlavním vysílacím čase stojí buď nekonfliktní, často přejaté (a tedy zcela odtržené od českého prostředí) lifestylové výpravy do přírody či historie, a pak rovnou exhibicionistické dokumenty přednášející jeden osobní postoj. Vzniká pak mylný dojem, že existuje hranice mezi „subjektivním“ a „objektivním“ dokumentem, a jestliže ji tvůrce jasně nedodržuje, dělá svou práci špatně.

Za problém lze považovat, možná paradoxně, určitou vstřícnost (popřípadě lenost) ČT. Z větší části přijímá nápady, místo aby zadávala zakázky – už tím hrozí vyhození z „balancu“ neutrality a obsahové vyváženosti. A to co do témat, ale i ideologického nádechu. Ne že by televize aktivně prosazovala nějakou ideologii, ale nebrání tvůrcům odhalit tu jejich a vzhledem k tomu, že dokumentaristé často přicházejí ze stejného prostředí, tedy z FAMU, opět se hlásí ke slovu „sociální bublina“, konkrétní výklad světa a konkrétní přístup k filmu.

Český žurnál: Exekuce (zdroj: ČT)

Že je ČT s FAMU v úzkém kontaktu, jistě není v žádném slova smyslu špatně, naopak jde o jeden z chvályhodných aspektů. Jenže ono napojení se stává tak pevným, že dokumentaristé, kteří nepatří do tohoto okruhu, mohou mít problém v nalezení uplatnění. Záměr vyvážit dominantní lifestylovou tvorbu autorským dokumentem tak v realitě vede k nevyváženosti jiného druhu.

Nejde o konspiraci ani zlý úmysl, jen špatnou koordinaci. Na Českou televizi jsou mnohdy kladeny nesmyslné nároky, což se projevuje hlavně u dramatické fikční tvorby. Už ze své podstaty veřejnoprávního média nemůže suplovat americké kabelové stanice a zásobovat diváky „quality TV“ seriály srovnatelnými s tvorbou HBO, Showtime, FX a dalších. Reflexe ČT se tak často pohybuje v měřítkách, která jsou dopředu mimo její dosah. Dokumentární tvorba ale do tohoto ranku nepatří. Dají se hledat realistická a lepší řešení, než je tvrdý darwinismus v přežití divácky nejsilnějšího dokumentu a nejhlasitějšího autora.

Vzhledem k silné dokumentaristické škole v Česku by bylo jen namístě víc podporovat původní tvorbu ve všech jejích odstínech a rozhodně ji upřednostňovat před „parazitickými“ lifestylovými dokumenty. Už nyní pracují v ČT lidé, kteří si tuto problematiku uvědomují a snaží se ji řešit, proto stačí lépe seřídit systém.





výpis dalších článků rubriky:  Glosa

dok.revueOtázka pro SamuDne 12. března měl vstoupit do kinodistribuce snímek Pro Samu, jenž měl předpremiéru na právě přerušeném festivalu Jeden svět. Vzhledem k aktuálním bezpečnostním opatřením a uzavírce velké části kin byla kinopremiéra odložena na neurčito a snímek je od 12. března do 22. března ke zhlédnutí na portálu DAFilms v exkluzivní online premiéře. Na dok.revue přinášíme úvahu Janise Prášila, který tento film klade do souvislosti s knihou Otázka viny Karla Jasperse.Janis Prášil
F4.19KrizeDave Kehr
F2.19Odvrácená tvář Generace ZOsudy generace Z, lidí narozených po roce 1995, jsou všude kolem nás. Jak se jim žije a s čím se potýkají, to bylo tématem prvního diskuzního večera ji.hlavského Inspiračního fóra. Ten odhalil, že svět dnešních mladých dospělých nemusí být zdaleka tak pohodový, jak na první pohled vypadá.Alžběta Cutáková
F3.17 Solidarita s Olegem SencovemGlosa Oto Horáka pro Cinepur
1.17Za peníze ti dáme všechnoPostřehy ze studia na nejoblíbenější umělecké univerzitě ve Velké BritániiJitka Lanšperková
f5.15Uvnitř časového krystalu temnoty a světlaO etice, estetice a metodách filmového obrazuFred Kelemen
5.14Na hrane estetiky a politikyPolitická dimenzia dokumentu na 18. ročníku MFDF Ji.hlava a v jeho mediálnych ohlasochFilip Lucinkiewicz
1.12Proč Ji.hlava a co Ji.hlava?Předzimní tóny, spirála, snad jedlé kaštany, slévání, přátelé, noc, zmatky, rez, nic novýho?Martin Mareček
6.8Naše moderní dějiny v zrcadle filmových dokumentůKamil Činátl
3.8Duše EvropyWim Wenders

starší články

3.17DOK.REVUE
26. 06. 2017


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film