Gramsciho zápisky


Oficiální znělka 24. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Režie: Mike Hoolboom
 

Moje známá Francesca říká, že fotit je stejně důležité jako právo na vodu či domov pro Palestince. Mluví o nové dohodě, jež by zabránila pořizovat obrázky z nějakého místa, pokud v něm člověk nepobývá déle než šest měsíců. Podle mě by díky tomu noviny přestaly vypadat tak, jako když je dělají turisté.  

Jak by vypadal svět, kdyby každý obličej či roh ulice byl zároveň obrazem domova? 

Chci se držet její rady, ale ještě chci podniknout poslední výlet. Asi nejsem zcela připraven na utopii. 

Někdy je třeba cestovat po celém světě, aby člověk pochopil, kde se nachází. Nedokázal jsem týdny vstát z postele, paralyzovaly mě deprese. Možná bylo načase navštívit mého mrtvého italského přítele, abych našel odpovědi. 

....

Ukázalo se, že velký italský spisovatel Antonio Gramsci byl také běžcem. Napsal o tom dokonce knihu, ačkoliv dával přednost svým zápiskům z vězení. Říkal: „Běhám v prázdnu. Nebo bych to možná měl vyjádřit obráceně: běhám, abych získal prázdno.“

Gramsciho se často ptali, nač při běhání myslí. Napsal: „Obvykle se mě na to ptají lidé, kteří nikdy sami neběhali. Vždy o této otázce přemýšlím. Nad čím vlastně přemýšlím, když běhám? Abych byl upřímný, nemám na to odpověď.“

1. scéna: Tváře
Gramsci nás žádá, abychom si zblízka prohlédli každou tvář. Hledá v ní strach, protože strach je počátkem kultury. V místě, kde přebývá strach, je počátek všeho: každé sebepochybnosti, zločinů z nesnášenlivosti, jména každé země, ať jí vládne kdokoliv, i počátek hlasu zdviženého proti jiné rase, jinému pohlaví či živočišnému druhu.
Tvář je prvotní scénou třídního boje. Možná, že když se začneme dívat zblízka, najdeme počátek nové společnosti. 

2. scéna: Duch
Jelikož měl Gramsci pochroumanou páteř, stal se z něj hrbáč, který vyrostl jen do výšky sto padesáti centimetrů. Stal se novinářem a organizoval dělníky. Pochopil, že vládnoucí třída už nepotřebovala zbraně, média vykonala práci za ně. Selský rozum se zdál nejostřejší municí. Gramsci založil Komunistickou stranu Itálie, protože věděl, že potřebujeme různé druhy vztahů. 

3. scéna: Západ slunce
Tvou lásku potřebuji zoufale, miluji tě bláznivě,
ale nemám u tebe žádnou šanci. 

4. scéna: Slepí

Konec mého starého života začal jedinou drobnou chybou: můj partner zatáčel doleva a nedal blinkr. Autonehoda... Utrpěl otřes mozku a bylo třeba se o něj stále starat. Vyčerpalo mě to. Fyzicky, emocionálně, finančně. Když se partner zotavil, odešel. 

Stal se ze mě načas homeless a poté pes. Jak to napsal Gramsci?
Starý svět umírá, jakmile se na svět dere nový. 

5. scéna: Vlny

Gramsci byl uvězněn za to, že přemýšlel nahlas, a strávil zbytek života ve vězení. Měl křeče, zvracel krev a trpěl takovými bolestmi hlavy, že tloukl hlavou o zeď své cely. Snil o tom, že pohyby labutí vymodelují novou lidskou společnost. Stát zničil jeho tělo, ale ne jeho analýzu moci, kterou rozprostřel do dvaceti zápisníků. 

Snil o oceánu.
 

Překlad Kamila Boháčková


Mike Hoolboom je přední postavou kanadského experimentálního filmu. Jeho filmy jsou esejistickými kolážemi, které často využívají found footage a citují úryvky cizích i filmařových vlastních básní a úvah. Jeho filmy se pravidelně objevují na MFDF Ji.hlava. Podle jeho snímku Fascinace (2006) byla pojmenována ji.hlavská soutěž experimentálních filmů, stálice festivalového programu. Pro letošní, 24. ročník vytvořil Hoolboom festivalovou znělku. „Jeptišku hraje umělkyně Romy Colaová, která ve své tvorbě programově překračuje hranice a vstupuje do zapovězených zón. Tam, kde ostatní jen opatrně našlapují, ona zpívá. Kdo jiný by měl hrát jeptišku?“ píše o letošní znělce Hoolboom.




4.20DOK.REVUE
29. 09. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.