Filmař v roušce – 10. díl
„Už mě tolik neuráží, že politici většinou nepoznají kvalitní umění a nezajímá je zachování kulturních hodnot. Baví mě převádět jim naše zájmy na čísla a statistiky, které ,rezonují’,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se poslední tři měsíce děly historické věci, které jsem se v tomto „deníku z karantény“ snažil zachytit. První řada „seriálu“ je s tímto desátým dílem u konce, ale od konce června se vrátím na dok.revue jednou měsíčně jako Filmař v rozvolnění.“
17. května: Klíčovou dírkou
Jak vybírá filmy pro děti „filmař v roušce“ a cinefil ve vývoji? Při rodinném výletě do zaniklé šumavské osady Radkov se z hloubi lesa ozve volání o pomoc. Večer dětem pouštím Ecce Homo Homolka (1969) Jaroslava Papouška s kultovní otvírací scénou hromadného úprku maloměstských „homolků“. Mne tentokrát daleko více zajímá kamera Jozefa Ort-Šnepa, jehož jméno v titulcích objevuji. V té době byl také dvorním kameramanem Karla Vachka. A i když ten s tím určitě nebude souhlasit, nacházím zajímavé paralely minimálně v rovině kameramanské mezi Homolkovými a o rok staršími Spřízněnými volbou (1968). Ano, rozdíly jsou zřejmé: „živočichopis“ obyčejných lidí proti exkurzi do světa mocných, karikatura vedle surreálné skici, geniální popis důvěrně známého proti objevné analýze rodícího se. Možná jsou Homolkovi důsledněji „dokumentární“ než Vachkův tak zvaný dokument. Ale v obou se na svět díváme klíčovou dírkou. U Papouška se chceme dozvědět, zda je na druhé straně někdo, kdo nás pustí z domácího vězení, u Vachka do ní strkáme mikrofon, abychom slyšeli, jak o nás rozhodují za zavřenými dveřmi politici.
18. května: Fondové postřižiny
Natáčím pro dok.revue rozhovor s šéfy industry sekcí důležitých evropských dokumentárních akcí, který bude zveřejněn v nejbližší době v novém čísle. Zatímco březnový kodaňský CPH:DOX, jehož industry sekci vede Češka Tereza Šimíková, se do on-line prostoru kvůli pandemii převedl za týden, Cannes Docs Pierra-Alexise Chevita měl jasno už dva měsíce před červnovým začátkem, ale jako velká výhoda to zatím podle ustaraného Pierra-Alexise nevypadá. Jarmila Outratová z říjnového jihlavského Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů zatím netuší, jaký bude další vývoj pandemie, a tak pracuje se třemi verzemi festivalu – tradiční, čistě on-line verzí a asi nejpravděpodobnější hybridní, protože američtí filmaři téměř jistě nebudou moci dorazit, i kdyby se festival uskutečnil. Po několika desítkách minut hovoru o výhodách (noví účastníci a nefilmová veřejnost) a nevýhodách (nestálé internetové spojení a chybějící sociální kontakt) se Tereza nadechuje: „Sejdeme se tak či tak, ale filmování zasáhne ekonomická krize a to ne letos, ale v příštích letech. Fondy se budu krátit a televize už teď chtějí jen zábavu. Kdo by sledoval dokumenty z hladové Afriky, když má dost problémů se svojí pandemií?“ V duchu si říkám, že třeba ty filmy musejí napříště jinak promlouvat k lidem, nebýt samoúčelné a „útrpné“. A nahlas dodávám, že Terezina skepse je hodně ovlivněna drsně komerčním americkým prostředím, kde pracuje pro fond Chicken & Egg Pictures, který podporuje ženy-filmařky. V USA jsou tradičně závislí na vrtošivých soukromých zdrojích a prezident Donald Trump tam omezuje veřejné federální programy včetně filmařských. V porovnání s evropskými sestrami Trump už tak dost slabé veřejnoprávní televizi PBS rozpočet škrtal dokonce již v roce 2018, což tehdy v časopise Vanity Fair vyvolalo otázku: „Proč je Trump tak odhodlaný zabít PBS?“ Proč asi?
Obdobu slovenského fondu KULT MINOR v Česku nemáme. Podporuje umění zaměřené na národnostní menšiny. I když jsme se jich u nás v minulosti úspěšněji zbavovali, pořád je tu – byť méně početné – máme. Není tohle inspirace pro nové alternativní financování živého umění? Na Slovensku letos žádám podporu hned pro dva projekty: „romský“ dokument Tomáše Kratochvíla Pongo Story a hrané Blouznivce mého byvšího maďarského spolužáka z FAMU Gyuly Nemese.
19. května: Selhal jsem
Konečně se dostávám k podrobnějšímu prostudování mimořádné výzvy Fondu kinematografie na vývoj a zjišťuji, že jsem selhal. To, že jsem se tady minulý týden rozplýval, jak přelomová výzva promění celou scénu, stále platí, ale jen pro hranou tvorbu (a pro animaci, která bude mít samostatnou seriálovou výzvu v létě). Celou dobu jsem žil v mylném přesvědčení, že tam zcela přirozeně bude i dokumentární seriál. Obsah výzvy jsme sice jako předsednictvo Asociace producentů v audiovizi dostali neformálně k připomínkám, ale měl jsem na to jen den a navíc neděli. A úplně jsem na to zapomněl… Z prvních reakcí je zřejmé, že za nezařazením není ani zlá vůle, ani legislativní limity. Prostě na tuhle možnost kolegové zapomněli. A já, člověk za dokument zodpovědný, taky… Omlouvám se a veřejně slibuji, že udělám vše pro nápravu v nejbližším možném termínu.
Nevím, koho nakonec Česká filmová a televizní akademie nominovala na Cenu Ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize, ale udělalo mi radost aspoň to, že po mé přímluvě z minulé soboty doporučilo prezídiu nejvíc akademiků nominovat na cenu Karla Vachka. Dál to měl zcela jistě těžké. K malé kinematografii patří malé poměry jako k infekci roušky. Nesoudím celé prezídium, ale jak věděl už Karel Čapek, malé poměry dělají malí lidé. Klasik je ovšem přesvědčen, že se na malé poměry jen vymlouváme. S tím si dovolím nesouhlasit, protože malé poměry uskutečňování velkých věcí brzdí. Zvláště v oborech jako je kinematografie, kde je potřeba nejprve shromáždit velké množství financí.
22. května: Pivo, víno
„Poprvé v životě si jako rodilý staroměstský Pražák dávám pivo na Staromáku. Je to krásné,“ napsal před pár dny na Facebook šestapadesátiletý fotograf Eugen Kukla. Internet postupně zaplňují podobné posty i dalších kolegů a známých. Všichni se radují ze zásahu neviditelné ruky trhu, která obtěžkána pandemií srazila ceny v centru z turistických výšin na dosah finančních možností starousedlíků. Chceme se i v téhle věci vracet zpátky k „normálu“? Šance na to, aby nejen pivo, ale celé centrum bylo víc místem k žití než turistickou kulisou, nikdy nebyla větší.
23. května: Filmař sundal roušku
Před dvěma měsíci jsem své filozofování z karantény zahájil úvahou Ústa Ramby o rouškách jako mcluhanovském chladném médiu. Za inspiraci mi posloužila herečka Tereza Ramba a její zahalená tvář od té doby doprovázela mé deníkové reflexe historických událostí, jež nyní desátým dílem vrcholí. Končí ale pouze první řada, řečeno terminologií televizních seriálů. Deník si budu na dok.revue vést dál, zveřejňovat ho zde však budu jen jednou za měsíc. Z Filmaře v roušce se stane Filmař v rozvolnění a „chladnou“ Terezu nahradí horké médium v podobě Lucie Borhyové se štítem. Komerce a mainstream se podle Marshalla McLuhana vyznačují ohříváním, tedy větší doslovností či explicitností. Před dvěma měsíci jsme si to ukázali na postavách z blockbusteru Wolfganga Petersena Smrtící epidemie (1995), nyní se ohřála česká mediální realita, když komerční televize nahradila roušku průhledným štítem, aby diváci nebyli ochuzeni o moderátorčinu pečlivě namaskovanou tvář plnou starostlivých emocí. I my v pondělí 25. května na ulicích oficiálně odložíme roušky. Věřme, že se tak některým událostem budeme moci podívat více „na zoubek“ a třeba je pojmenovat v širších souvislostech. Čeká nás mnoho akcí, jejichž podobu koronavir stihl ovlivnit. Řada festivalů včetně Cannes a Karlových Varů se částečně ruší a částečně proběhne on-line. Kina musejí být nadále nuceně poloprázdná, jako by stále promítala jen v rámci klubu náročného diváka. Filmování provázejí mimořádná bezpečnostní opatření a zatím se marně čeká na návrat amerických filmařů, jejichž projekty u nás stále tvoří největší část zakázkové produkce. Vypisují se nové grantové výzvy včetně té mimořádné seriálové. A večer snad budeme dál pouštět dětem filmy. Pořád tedy bude o čem psát.
A jaké byly ty dva měsíce v karanténě? Pro moji firmu ekonomicky nijak devastující. Při způsobu mého podnikání, které je závislé na dotacích, jsem zvyklý na nejrůznější výkyvy. Ne že bych měl „vatu“ na horší časy, jak podnikatelům nedávno doporučila ministryně spravedlnosti Marie Benešová, ale prostě jsem zatím přežil. Rušení festivalů a projekcí a nemožnost vycházet mi umožnily větší soustředění se na práci. Dotáhl jsem třeba některé žádosti o financování, které jsem předtím nestíhal. Konečně jsme vypustili Prvního akčního hrdinu (2019) na internet. Přírodopisná Planeta Praha se začala točit podle plánu a rovnou ve velkém stylu: máme exkluzivní prázdnou metropoli a média zaznamenala, že jsme v jednu chvíli byli téměř jediným českým filmovým štábem, který mohl legálně točit. Získali jsme podporu Fondu kinematografie na rešerše a přípravu vydání nerealizovaných scénářů Karla Vachka, několik dalších grantů by se mělo „rozseknout“ v nejbližších dnech, ale předběžné zprávy vypadají nadějně. Mám radost i z našich „bafuňářských“ aktivit v Asociaci producentů v audiovizi. Nedávno vyhlášená mimořádná výzva na vývoj nových projektů (včetně průlomové možnosti žádat na seriály) je i naším dítětem. Ale taky se třeba podařilo přesvědčit ministra kultury i ministra průmyslu, že „kreativní průmysl“, k němuž film patří, není zase tak neviditelný, i když neštěpí jádro, ani nevyrábí vakcíny nebo auta. Do budoucna jsem mírně optimistický. Už mě tolik neuráží, že politici většinou nepoznají kvalitní umění a nezajímá je zachování kulturních hodnot. Baví mě převádět jim naše zájmy na čísla a statistiky, které „rezonují“.
