DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Filmař v roušce – 8. dílZ filmu Miloše Zvěřiny Terezínské stíny (2020), který se vysílal v České televizi. ​Foto ČT

Deníky Radima Procházky

Filmař v roušce – 8. díl

11. 5. 2020 / AUTOR: Radim Procházka

„Mezi výzvami Fondu kinematografie se poprvé objeví i televizní tvorba. Tohle je zpráva roku, která promění celou scénu,“ píše producent Radim Procházka ve svém deníku z doby karantény. „Nejen s filmováním se teď dějí historické věci, které je třeba dostat na papír. Tak jsem se dohodl s redakcí dok.revue, že svůj blog začnu psát každodenně a jednou týdně jej zveřejním.“

3. května: On-line režie

Předseda Asociace producentů v audiovizi (APA) Vráťa Šlajer, který se na konci minulého dílu tohoto deníku nechal dobrovolně otestovat na covid-19, je negativní. Vráťa si chtěl na vlastní kůži vyzkoušet proces, který bude po odložení roušek ordinovat hercům před kamerou.

Automatická textová zpráva oznamující výsledky testu na koronavir. Zdroj FB Vratislava Šlajera

Po Variety o obnovení natáčení v Česku informuje i druhé klíčové americké periodikum o filmové produkci, Holywood Reporter. Připomíná bezpečnostní regule a zmiňuje APA jako jejich iniciátora. Vyjmenovává největší produkce, které v Česku vyhlášení nouzového stavu postihlo: dva fantasy seriály Amazonu měly právě začínat – další řada Carnival Row (2019) s Orlando Bloomem a nový projekt Kolo času podle stejnojmenného bestselleru Roberta Jordana. Disney tady měl roztočený marvelovský seriál Falcon and the Winter Soldier pro nový VoD kanál Disney+. Mezi celovečerními filmy před první klapkou zmiňuje válečný thriller Ruin, celovečerák Netflixu 473 Transatlantic a dánský historický seriál Margaret – Queen of the North. Pro americké produkce bude ale další komplikací cestování, zatím stále zůstávají zrušené zámořské lety. Zaslechl jsem, že u menších produkcí v Hollywoodu zkoušejí i on-line režírování. Třeba je to budoucnost filmového průmyslu. Doposud padouchové ovládali své věrné a rozdělovali úkoly skrze obrazovky jen ve filmech, nově by režiséři stejným způsobem mohli vládnout i jejich natáčení.

Online audiovizuální komunikace dávno před internetem ve fantazii umělců. Chaplinova <b><i>Moderní doba</i></b> (1936) ukazuje v ojedinělých zvukových scénách, jak ředitel továrny kontroluje pracovní morálku zaměstnanců. Foto outnow.ch

4. května: Televizní průlom   

Věci se vracejí k normálu. Už tolik nebrečím u aktuálních zpráv. Když mne tento týden dojal článek v Respektu, byl o zapomenutém hrdinovi Cyrilu Musilovi a jeho manželce, kteří na Vysočině za druhé světové války ukrývali parašutisty i členy domácího odboje. Současníci už mne tolik nedojímají. Štve mě, jak se spor o roušky plynule stal součástí permanentní a dementní české kulturní války. Naši „hrdinové“ teď vyzývají k jejich odložení na protest proti politice Andreje Babiše a každý hnidopich si najde nějaký drobný rozpor v uvolňování nouzového stavu. Jak vtipně upozornil filozof a publicista Petr Fischer, trochu to vypadá, že hlavní věcí v životě Čechů jsou dovolené a kadeřníci. V tom šumu se opět ztrácejí podstatné lumpárny, kterých se Andrej Babiš dopustil a dopouští.

Neznámý hrdina 2. světové války a předválečný olympionik Cyril Musil, které ve svém domě ve Studnicích u Nového města na Moravě ukrýval parašutisty a členy domácího odboje. Zdroj ČTK

Fond kinematografie navýší letos podporu filmařů o 92 milionů korun. Půjdou na obnovu provozu kin, na distribuci a na vývoj nových projektů. Takže nejen zachování současné výše podpory, ale i její navýšení. V „headline“ informaci o výši částky se ztrácí jiná, doslova průlomová. Mezi vývojovými výzvami se poprvé objeví i televizní tvorba. Už dříve Fond ohlásil na začátek podzimu nový vývoj dětských animovaných seriálů, ale tohle je zpráva roku, která pozmění celou scénu. Dlouhá léta mnoho lidí odmítalo podporu televizní tvorby z prostředků Fondu, který dokonce jeho tvůrci kvůli tomu pojmenovali „kinematografický“, a ne šířeji „audiovizuální“ jako na Slovensku. Většinou se argumentovalo nedostatečnými prostředky a obavou z komerčních stanic, které budou chtít získat tuhle podporu na své umělecky nenáročné produkce. Doba se ale změnila a přinejmenším formální kvalita televizní zábavy alespoň u detektivních seriálů stoupá.

Navíc teď v době pandemie potřebujeme loajální soukromé televize, jejichž příspěvek do Fondu z podílu výnosů z reklamy tvoří celou polovinu rozdělované sumy. Televizím se bezesporu zisky z reklamy propadnou a panuje obava, že by mohly k vykázaným výnosům přistupovat příliš kreativně. Nová podpora přiměje řadu nezávislých producentů, kteří se dosud soustředili na solitérní tvorbu, aby vyvíjeli kvalitní televizní látky. Právě státní dotace je většinou hlavním kapitálem, který nezávislý producent do projektu přináší, a tak se staneme i v televizní tvorbě bohatšími nevěstami. Českou televizi jako hlavního „odběratele“ tím přimějeme brát naše projekty vážněji než dosud. Začne se jí to vyplácet ekonomicky, a to je (bohužel) zatím pořád nejdůležitější argument. Nutno říci, že jde o velký diplomatický úspěch APA a Fondu kinematografie. Řekl bych, že hlavně jde o úspěch současného předsedy APA Vráti Šlajera, v jehož osobě získala česká televizní tvorba inteligentního vizionáře, který se obklopuje kvalitními tvůrci a je ochotný dělat na nejrůznějších projektech pro komerční i veřejnoprávní televize. Produkoval třeba český „remake“ britského retroseriálu Svět pod hlavou (2017), který formou detektivní sci-fi dokáže podat atraktivně moderní historii.

5. května: 358krát levnější

Symbolickým vyjádřením našeho úspěchu je středeční vystoupení ministra kultury Lubomíra Zaorálka na plénu Poslanecké sněmovny. Mluví o tom, jak by k povinnostem jeho ministerstva měla patřit nejen podpora živého umění, ale i „kreativních průmyslů“, které vytváří pracovní místa a zaměstnávají mnoho lidí včetně umělců. Jmenovitě zmiňuje „audiovizuální produkci“.1)  Chce spolupracovat na získávání nových dotací s ministerstvem průmyslu. A jedna malá soukromá satisfakce pro mne: prý s nimi bude koordinovat i jejich audiovizuální zakázky, které by mohly přinést práci filmařům. Nemluvil jsem tady před pár týdny o New Dealu? Nebyl tenhle návrh odmítnut jako příliš nesystémový? Jen doufám, že to nebude jen příležitost pro reklamní agentury. Ministerstva často poptávají i díla, která nejlépe (a nejlevněji) natočí dokumentaristé. I oni jsou součástí kreativního průmyslu.

Loni jsme se s režisérem Janem Haluzou a debutujícím kolegou, producentem Janem Buštou pustili do subverze akčního žánru. Vznikl První akční hrdina (2019), pokus o mix české sedmdesátkové bláznivé komedie a amerického devadesátkového akčního filmu. Od skalních příznivců žánru jsme to spíše schytali, na cinefily jsme byli zase moc prostoduší. Pro některé jsme dokonce oproti americkému hitu Kingsman: Tajná služba (2014) málo kreativní. Srdce producenta ale to srovnání nemůže nepotěšit. Posuďte sami: jedna minuta našeho filmu stála 2 166 dolarů, jedna minuta Kingsmanů 775 193 dolary. Jsme tedy přibližně 358krát levnější. Na dnešek jsme s Bontonfilmem stanovili on-line premiéru Hrdiny. V internetovém světě už se na tyhle symbolické akty moc nehraje, ale nebránili se. Zatím jsme na čtyřech platformách, což není špatné, krátkometrážní tvorbu řada z nich pořád neuvádí.

Režisér Vašek Kadrnka obnovuje po dvou měsících natáčení své Zprávy o záchraně mrtvého.  Je první, o kom vím, že to znovu rozjel. Chce točit stůj co stůj. Lokaci mu mají na podzim zbourat a představitel hlavní role Vojtěch Dyk bude mít po ukončení nouzového stavu opět plný diář. Vašek má výhodu, že je sám sobě producentem, a tak je celá zodpovědnost na něm. Přijal přísná bezpečnostní opatření, najal lékaře, který bude štáb kontrolovat, pomohla mu vládní výjimka, že herci nemusejí mít před kamerou roušky. Vašek věří, že se herci opět sehrají a dostanou se do „ztišeného módu“, který podle svých slov potřebuje.

Snad se Václav vypořádá i s vládním pravidlem, že mezi účinkujícími a dalšími osobami musí být dodržen dvoumetrový odstup. Režisér Tomáš Janáček vtipkuje na Facebooku, že doba přeje audiovizuálním uměleckým dílům tematizujícím mezilidské odcizení a estetice dlouhých objektivů. Dodávám, že by umělecké kinematografii mohla přát i kinodistribuce: limit sta diváků na jedno představení a sezení v odstupech jsme dobrovolně plnili už dlouho před pandemií.

6. května: Ucítit životní deadline

Po dvou měsících jsem poprvé na otočku v Praze. Zjišťuji až teď, že prakticky nelze kombinovat roušku a brýle, které se neustále zamlžují. Praha se už vrací k normálu, při cestě na Žižkov stojíme v několika zácpách skoro stejně dlouhých jako za starých časů. Lidé na ulici stále dodržují povinnost nosit roušky. Policista před Úřadem vlády ji má dokonce barevně sladěnou s uniformou. Nemocnice Motol sice má na záchodech prázdné nádoby na dezinfekci, ale všichni zdravotníci jsou velmi milí. Opět mě tenhle megašpitál potěšil špičkovým současným uměním, které pravidelně vystavuje ve vstupní dvoraně. Se vzpomínkou na Krištofa Kinteru, jehož Basic Atomic tady zářil posledně, tentokrát pro sebe objevuji subtilnější sochařský humor jeho vrstevníka Richarda Wiesnera. Ten v díle Sedmadvacet na asi metrové bílé sloupky umístil české překlady hymen členských států Evropské unie. Jejich texty bez výjimky shodně opěvují národní hrdost, čímž autor ironicky komentuje evropské heslo o jednotě v rozmanitosti. Kde domov můj? patří v nacionální bojovnosti k těm váhavějším…

Objekt výtvarníka Richarda Wiesnera s názvem Sedmadvacet je jednou ze skvělých ukázek současného moderního umění, které vystavuje pražská Fakultní nemocnice Motol. Zdroj FN Motol

Ještě nikdy ve svém životě jsem nebyl takhle dlouho mimo domov. Zjišťuji, že bych dokázal žít na venkově trvale. Tohle kouzlo pomine, jakmile zbývajících šest členů naší rodiny bude muset opustit on-line výuku a vrátí se do škol. A i já v běžném provozu potřebuji být v Praze alespoň jednou týdně, což by znamenalo spousty hodin na cestách. Ale i tak je to pro mne zajímavé zjištění: „tep velkoměsta“ mi nechybí, soustředění na práci je pro mne daleko důležitější. Mám pocit, že konečně po letech vím, co a jak chci dělat, a zároveň poprvé cítím „deadline“ svého životního příběhu.   

Režisér Jiří Svoboda se dožívá pětasedmdesáti let. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, jeho filmů z osmdesátých let si vážím, Sametoví vrazi (2005) jsou pro mne příkladnou filmařskou reakcí na aktuální společenské dění. Ale jeho postoj k současné FAMU i nynější politické názory jsou přinejmenším pomýlené – Petr Fischer ho cituje ve svém facebookovém kalendáriu: „Komunismus nyní není perspektivní ideologií. Dneska už žádný proletariát, předpoklad Marxovy teorie, neexistuje. Ve světě, který je založen na spotřebě a neustálé generaci technologického a spotřebitelského pokroku, to není možné. Lidská povaha odporuje zcela myšlenkám, které měl Marx. Myšlenky komunismu jsou krásné, ale lidi se do nich nehodí." Režisér Vít Klusák ho doplní informací, že Svoboda vyhodil z castingu herečku Sabinu Dlouhou, která hrála V síti (2020), se slovy: „Vy točíte s tím Klusákem, co pronásleduje pana Babiše. S tím nechci nic mít.“ Komunista de facto brání jednoho z největších vlastníků výrobních prostředků v zemi, který svojí premiérskou kariérou naplňuje marxistickou teorii o politické nadstavbě ekonomické moci. Z FAMU pak podle Svobody za posledních patnáct let nevyšel žádný kvalitní režisér. Pomiňme skutečnost, že zná jménem jednoho z mnoha úspěšných absolventů sledovaného období, Víta Klusáka. Je veřejným tajemstvím, že přinejmenším v době vzniku debutu Petra Kazdy a Tomáše Weinreba Já, Olga Hepnarová (2016) napsal Svoboda scénář na stejné téma, který se mu nepodařilo zafinancovat. Takže poznal mladý filmařský prekariát doslova na vlastní kůži. Ano, myšlenky komunismu jsou krásné, ale lidi jako Svoboda se do nich nehodí.

7. května: Kreativní producent

Americká filmová on-line půjčovna Netflix oznamuje, že polské filmaře postižené pandemií podpoří půlmilionem dolarů. Symbolicky tak vyjadřuje, jak je pro ni polský trh významný. Je čtyřikrát větší než náš, Netflix tam více točí a i na samotné platformě můžete vidět, kolik filmů má polské a nikoliv české titulky. Pokud vím, tak zatím ani nevzniká žádná česká koprodukce, ani „Netflix original“. Zároveň vím, že se to jednotliví producenti a hlavně partnerští agregátoři2) snaží změnit a nějaké projekty se už rýsují. Přesto by mne zajímalo, proč tenhle globální fenomén současné filmové produkce není u nás daleko více etablovaný. Přesněji řečeno, zda jsme v tom nemohli udělat více.

Se „spiritus agens“ slovenského uměleckého filmu Matejem Sotníkem odevzdáváme na Audiovizuální fond moji předtočenou přímluvu za podporu distribuce Efektu Vašulka (2019). A já si znovu uvědomuji svůj přerod v producenta: má kreativita se vyřádí při tvorbě teaserů, synopsí, loglinů, pitchingů a nově i distančních „zdravic“ filmových fondů.

Díky programátorovi Radimu Špetlíkovi a střihači Dimitriosovi Polyzosovi jsem mohl při prezentaci filmu Efekt Vašulka slovenskému Audiovizuálnímu fondu využít digitální simulaci legendárních videoefektů manželů Vašulkových.

8. května: Je pátek večer – pozdní máj

Konečně došlo i na poezii. V lehce dekadentní náladě z drhnoucí spolupráce s mými milovanými, leč lehkovážnými nakladateli z Větrných mlýnů jsem jednomu z nich, Pavlu Řehoříkovi, poslal upozornění ve verších:

Je pátek večer – pozdní máj –
večerní máj – posudků čas.
K reakcím nezve Pavlův hlas
kde průserem zavání kraj.

Pandemiím a holokaustům navzdory máme dnes na Déčku premiéru filmu Miloše Zvěřiny Terezínské stíny (2020), který dětem zprostředkovává téma „konečného řešení židovské otázky“, konkrétně život malých vězňů terezínského ghetta.

Ikonický portrét spisovatele a výtvarníka Bohuslava Reynka v jeho usedlosti v Petrkově od slavné fotografky Dagmar Hochové.

Podepsal jsem petici za záchranu petrkovské usedlosti Bohuslava Reynka a výzvu státu či místní samosprávě, aby ji od jeho potomků koupily a věnovaly připomínce legendárního básníka a výtvarníka a k využití současnými umělci.  Autor petice, básník Miloš Doležal, je i v roli novináře dlouhá léta nepřeslechnutelný svým vytříbeným jazykem a zásadovými postoji. Text petice je však možná až příliš poetický. „Aby vzácné chvíle našeho bytí nebyly jen zavřeny za okny krásných vzpomínek,“ píše se v záhlaví. Do nepovinné petiční rubriky „proč jste podepsal“ uvádím: „Petrkov je třeba zachránit, protože v nekonečné válce s blbostí potřebujeme bezpečné úkryty k odpočinku.“ Spisovatel Aleš Palán píše na Facebooku, že prý v domě nemá být muzeum ani literární rezidence: „Děsím se případné expozice, kterou v tomto domě vybuduje kraj, stát, kdokoliv. Jak v ní bude zachována ta autenticita, která dnes podle mnohých hrozí zmizet? Bude tam chováno 16 divých koček a uměle dodáván smrad ze záchodu? Zůstane zahrada zarostlá, altánek se bude hroutit a stropy budou podepřené trámy? Protože tohle je Petrkov, ne vymydlený barvotiskový obrázek k dojímání. A je tam zima, i teď na začátku května.“ Nezlobte se, ale tohle je nepochopení. Reynkovo jméno může posloužit jako beranidlo k vytvoření vzácné „útulny“ živého umění, kterou nedokážou zpochybnit političtí cifršpióni nebo zneužít jejich spřátelení „offshoroví“ překupníci „dobrých úmyslů“. Například pořadatelé festivalu dokumentárních filmů z nedaleké Jihlavy by nového kongeniálního ducha a praktický smysl dokázali tomu místu vtisknout s přehledem i bez koček a smrdícího záchodu. Ach jo, umělecký svět se někdy tak rád střílí do vlastní nohy a nedokáže uvažovat pragmaticky. Pro statistiky je to určitě pouhá odchylka a navíc riskuji, že to bude považováno za nadbíhání ji.hlavskému vydavateli mého deníku, ale nemohu si pomoci: Reynek je v tomto dílu už druhým hrdinou z Vysočiny. Náhoda? Nemyslím.

9. května: Zklamánať láska má!

Nakladatel Řehořík zatím na mé e-verše neodpověděl, takže nezbývá než znovu hledat útěchu v baladě, tentokrát původní:

Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy – ach nikdy! To budoucí život můj.
Kdo srdci takému útěchy jaké dá?
Bez konce láska je! – Zklamánať láska má!

---

Poznámky

1) Stěžoval jsem si tu nedávno, že Zaorálek nejmenuje kina a kinematografii, když vyjmenovává nouzovým stavem postižené oblasti kultury. Jaký to obrat ve vnímání našeho oboru!

2) Agregátory nazýváme ve světě on-line distribuce firmy, které v daném teritoriu nabízejí velkým nadnárodním společnostem obsah pocházející od více producentů. Globální firmy většinou s jednotlivými výrobci vůbec nejednají. Například Netflix spolupracuje v Česku se společnostmi Bontonfilm a Bioscop. Více například zde: https://rm.coe.int/2017-vod-distribution-and-the-role-of-aggregators-g-fontaine-p-simone-/1680788ff1.