Čím hůře ve společnosti, tím lépe ve filmu

Rozhovor s Vítem Janečkem o jeho novém filmu Léčba dějin, o dokumentech s mluvícími hlavami a smyslu občanské angažovanosti. Režisér se ve filmu zabývá odkazem reformního komunisty Františka Kriegela a těmi, kdo jej následuje.

Jaký byl původní koncept filmu? Měl jste v plánu věnovat snímek postavě samotného Kriegla, nebo jste hned věděl, že chcete natáčet o jeho následovnících?

Projekt iniciovala producentka Jarmila Poláková ze společnosti Film & Sociologie, která mě oslovila s námětem na dokumentární film historika Martina Gromana o Františku Krieglovi. Obrátila se na mě myslím proto, že jsem předtím dělal film o Jaroslavu Šabatovi (Dějiny Jaroslava Šabaty, pozn. edit.), disidentovi a Krieglově bývalém příteli. Při rešerších jsme zjistili, že v ČT už existuje krátký portrét Kriegla od Pavla Kačírka, takže se námět na film posunul směrem ke Krieglovu odkazu, skrze několik laureátů jeho ceny. Tato cena je každoročně udělována Nadací Charty 77 těm, kteří projevili výjimečnou občanskou statečnost. Do filmu jsme nakonec zvolili čtyři osobnosti – bankovního experta, anarchistu, jezuitu a senátorku, která je stejně jako Kriegel lékařkou. (exponenta „kauzy Drobil“ Libora Michálka, anarchistu Jakuba Poláka, kněze Františka Líznu a neuroložku Alenu Dernerovou, pozn. edit.). Název Léčba dějin pak indikuje, že se nejedná o portrétní film, ale o obecnější téma.

S jakými komplikacemi jste se při natáčení potýkal?

V závěrečném období natáčení nastal smutný zlom, když zemřel Jakub Polák, jeho antipohřeb, který uspořádali anarchisté, tvoří závěr filmu.  Jinak obecně bylo obtížné hledat spojení mezi minulými událostmi, za které získali aktéři Krieglovu cenu, a jejich současným životem. Hledali jsme jak představit jejich angažované myšlení a postoje, aniž bychom používali velké množství archivního materiálu. Ti lidé překračují hranici konvencí, hranici běžného jednání a jsou často nepohodlní pro prostředí, v němž se ocitají. Chtěl jsem, aby  bylo vidět, v čem je podstata takových postojů a z čeho vyrůstají.



Snímek vyzývá k občanské angažovanosti, k tomu, aby lidé nespoléhali na instituce a sami se zapojovali do veřejného prostoru. Má smysl se snažit reformovat politické strany zevnitř nebo je stranický systém v ČR nereformovatelný a pomůže už jen tlak ze strany občanské společnosti?

Tato otázka se řešila i v dokumentu o Šabatovi. Disent v socialistickém Československu vznikl ve chvíli, kdy nastolený systém vyloučil řadu lidí z možné účasti na politickém i společenském životě. Léčba dějin ukazuje, že i v dnešní době můžeme hovořit o různých formách disentu, byť je to jen v rámci menších prostředí, kdy člověk odmítne přistoupit na určitou společenskou hru a nese za to důsledky. Ohledně stranického systému souhlasím s Jiřím Dienstbierem, který se ve filmu také objeví, že ke zlepšení politických poměrů by došlo už jen tehdy, kdyby mnohem více lidí, alespoň desítky tisíc, začalo být aktivní v rámci politických stran – vlevo či vpravo, dle své názorové orientace, tak jako je to třeba v sousedním Rakousku. Nicméně základem je angažovat se už na lokální úrovni, ve svém okolí. Když jsem studoval na fakultě, ale i nyní když tam teď učím, vždy jsem kandidoval do akademického senátu, což je pro mě nejbližší místo samosprávy. Taková místa má kolem sebe každý.

Připadá vám vzrůstající popularita angažovaných dokumentárních filmů v ČR symptomatická?

Popularita kriticky zaměřených dokumentů se odvíjí od neutěšeného stavu společnosti. V dobách krize se najde více tvůrců, kteří chtějí vyjádřit svou nespokojenost s danou situací, a zároveň přibývá diváků, které zajímají příčiny tohoto stavu. Dokumentární film nabízí k formulaci společenských problémů ideální prostor. V tomto ohledu platí Godardovo heslo „Čím hůř ve společnosti, tím lépe ve filmu“. Škoda jen, že se společenská reflexe výrazněji neprojevuje v hrané kinematografii, ale snad se to časem změní.

Vaše filmy obecně bývají politicky angažované a názorově jasně vyhraněné. Často přímo vyzývají k zásadním společenským změnám. Nicméně z formálního hlediska jsou poměrně uměřené, dalo by se říct i konzervativní. Proč se tato radikální sociální kritika nepromítá i do formální stránky vašich dokumentů?

Nemyslím si, že by byly po formální stránce konzervativní, stejně jako si nemyslím, že jsou až tak radikální. V konvenčních dokumentech hraje nonstop muzika a záběry nejsou zpravidla delší než 15–20 vteřin, tudíž postavy nedostanou takový prostor, jaký by měly mít. Osobně zjišťuji, že mě čím dál více fascinuje minimalistický styl. Vždy se pokouším směřovat ke kompaktnímu tvaru, jenž předává sdělení nesentimentálním způsobem. Často shledávám jako stěžejní hloubkové rozhovory s lidmi nablízko, v nichž se i divákům vyjevují hlubší vrstvy jejich zkušeností.



Převážná část filmu má formu rozhovorů s jednotlivými účastníky. Vy se jako režisér spíše držíte zpátky, necháváte je líčit své zkušenosti a moc do jejich vyprávění nevstupujete. Nevýhodou tohoto přístupu je, že účastníkům nekladete otázky, které by je vyvedly z míry a nutily je ukázat se v jiném světle. Nevidíte to jako problém?

Myslím, že vyvádění z míry je na místě tam, kde se člověk před kamerou snaží svým postojem zakrýt důležité věci, které jsou podstatou problému, o kterém pojednáváte. A díky vyvedení z míry najednou dojde k usvědčení. Protagonisté Léčby dějin neměli žádná tabu, jezuita František Lízna bez problémů hovoří o tom, jak svému romskému svěřenci zabavoval pornografické obrázky a jak jej provázel na jeho cestě změny pohlaví, Alena Dernerová si nebere servítky vůči žádným autoritám, i když si tím ve společnosti, v níž je nucena se pohybovat, určitě nepomůže, o Jakubu Polákovi nemluvě.

Nicméně divák, který všechny zúčastněné postavy zná, se o nich z dokumentu moc nového nedozví. S výjimkou Libora Michálka se sice nejedná o příliš známé osobnosti, ale nebylo by přece jen lepší, kdyby je film představil z jiného úhlu, případně kdyby byly ukázány v konfrontaci s lidmi, kteří měli odlišný názor na dané kauzy?

Je pravda, že za ty dva roky natáčení jsme neměli mnoho příležitostí zaznamenat situace, v nichž by postavy byly nucené ke střetu se svými protivníky v kauzách, o kterých je tam řeč. Libor Michálek i během natáčení takových momentů několik zažil, ovšem klíčová jednání na půdě Státního fondu životního prostředí se bohužel odehrávala za zavřenými dveřmi, tudíž jsme je nemohli zachytit. Pár takových situací se ve filmu přesto najde, zaznamenali jsme například vystoupení Aleny Dernerové na jednání parlamentní komise, kde je vidět, že se vůči ní poslanci chovají ostražitě a její přítomnost jim není příjemná. Ve filmu mi však šlo hlavně o to, abych ukázal, jakým způsobem tito lidé přemýšlejí a proč se angažují ve veřejném dění. 

Nelákalo by vás v budoucnu natočit nějaký experimentálněji laděný dokument?

Věřím v téma, nevěřím ve formální experiment, čímž neříkám, že větší důraz na stylistickou invenci by byl na škodu...

Uznejte, že takovýchto dokumentů s mluvícími hlavami je opravdu hodně.

Nedávno jsem měl na FAMU přednášku s názvem Dramatika mluvící hlavy. V ní jsem mimo jiné obhajoval tezi, že tvář a dobře natočené monology a dialogy mohou být stejně umělecky relevantní jako film stojící na situacích. Mám k tomu řadu příkladů a je fakt, že mě i ve vlastní tvorbě průzkum těchto možností fascinuje. Můžete samozřejmě klidně říct, že se mi to nedaří, ale pro mě je to jeden z těch minimalistických prvků, které jsou mi vlastní. 


Foto: Jitka Hejtmanová

Vít Janeček je český dokumentarista, esejista a vysokoškolský pedagog. Vystudoval filmovou vědu na Filozofické fakultě UK a dokument na FAMU. Je spoluzakladatelem Centra audiovizuálních studií FAMU, momentálně na téže fakultě vede anglickou sekci FAMU International. Z jeho tvorby jmenujme portrét bývalého disidenta Dějiny Jaroslava Šabaty (2007), snímek o duchovním hledání slovenské dívky Ivetka a hora (2008) či sociálně kritický film Závod ke dnu (2011).
 

Libor Michálek politik, ekonom a bývalý vysoký státní úředník známý tím, že v roce 2010 ohlásil korupci ve Státním fondu životního prostředí. Momentálně působí jako senátor Parlamentu ČR
 

Jakub Polák anarchista a bojovník za práva Romů. Od roku 1996 vystupoval jako zmocněnec poškozených obětí útoků neonacistů v ČR. V září roku 2012 následkem těžké nemoci zemřel.
 

František Lízna jezuitský kněz, poutník a bývalý disident. Dlouhodobě působí jako vězeňský kaplan a ochránce lidí na okraji společnosti.
 

Alena Dernerová neuroložka a senátorka za hnutí Severočeši.cz. V roce 2009 upozornila na předražené nákupy v nemocnicích na Ústecku.
 




výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f1.13DOK.REVUE
23. 10. 2013


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue