Znepokojivá zkušenost cizího

Rozhovor s dánským režisérem Michaelem Madsenem o dokumentárním sci-fi Návštěva

Návštěva

Dánský režisér Michael Madsen patří mezi tvůrce, kteří neúnavně rozšiřují naše představy o podobách, jakých může dokumentární film nabývat. Ve svém posledním filmu Návštěva (The Visit, 2015), který měl na začátku května českou premiéru jak v kinech, tak na internetovém portálu DAFilms.cz, proměňuje tradiční filmový motiv invaze mimozemšťanů ve filozofickou úvahu o setkání s neznámým. V rozhovoru režisér vysvětluje  ústřední motivy nejen svého snímku, ale i své tvorby obecně a jejich souvislost se zvolenými stylistickými prostředky.

Návštěva představuje známé téma mimozemské invaze velmi neotřelým, zcizujícím způsobem. Z jakého důvodu jste si zvolil daný přístup?
Uvědomoval jsem si, že případné setkání s cizí formou života by výrazně proměnilo perspektivu, z jaké nahlížíme na realitu. Návštěva tedy není film o mimozemšťanech, nýbrž o nás. V žádném případě jsem nechtěl ukázat podobu mimozemských bytostí, protože nevíme, jak by vypadaly. Jedinou možností bylo vytvořit jakýsi zrcadlový obraz, v němž bychom spatřili meze lidského uvažování a reflektovali naše předsudky vůči neznámému. Kdyby k podobné události došlo, museli bychom zásadně přehodnotit způsob, jakým uvažujeme o sobě samých. Zkušenost cizího by byla přínosná, ale zároveň i znepokojující, až děsivá, a zvolená forma snímku těmto pocitům odpovídá.

Váš snímek je založený na hypotézách a úvahách o budoucích událostech, což v dokumentárních filmech, zpravidla zaměřených na přítomné či minulé dění, není úplně obvyklé. V čem vidíte přednosti dokumentárního žánru pro svou metodu?
Pokud se zabýváte dokumentární tvorbou, střed vašeho zájmu představuje skutečnost, anebo to, co za skutečnost označujeme. Dokumentarista by se však neměl spokojit s odhalováním známé reality či jejím morálním hodnocením. Důležité je, že skutečnost je vždy výsledkem interpretace, určitého pohledu, který ji strukturuje. Ve svých filmech proto hledám různé možnosti nahlížení – zde jsem měl konkrétní možnost si vyhrát s percepcí nezatíženou znalostí skutečnosti, perspektivou Jiného. Myslím si, že dokumentární forma dokáže navodit bezprostřední vztah k divákovi, neboť jej může přímo konfrontovat s jeho představami o realitě.

Na aktivní roli diváka ve své tvorbě kladete velký důraz. Domníváte se, že dokumentární film může zapojit diváky výrazněji než film hraný?
Nevěřím v jasně oddělené hranice mezi dokumentem a fikcí, nicméně v klasických hraných filmech je zcizování složitější, protože zakládají svůj účinek na identifikaci s postavami. Pokud se snažíte publikum přivést k uvažování nad abstraktními koncepty, musí tyto prvky ustoupit do pozadí. V některých fikčních snímcích však inspiraci pochopitelně nacházím: například Antonioniho tvorba mi ukázala, jak je možné vyjádřit filozofické myšlenky o lidském údělu skrze obraz, nikoli zápletku.

Z jakého důvodu využíváte k oslovení diváků poměrně konvenční dokumentární techniku mluvících hlav?
Problematičnosti mluvících hlav jsem si vědom, v mých filmech však plní specifickou roli. Chtěl jsem vytvořit situaci, v níž by experti promlouvali k divákům, jako by právě oni byli těmi návštěvníky z vesmíru. Mluvící hlavy v tomto směru představovaly užitečný, ale určitě ne ideální prostředek – vnést život do takto strnulého útvaru bylo místy obtížné. Doufám, že ve svých dalších filmech dokážu objevit působivější cesty.

Návštěva

Další výrazný formální prvek Návštěvy tvoří zpomalené záběry. Jakým způsobem souvisejí s daným tématem?
Slow-motion využívám proto, že umožňuje bohatší, detailnější vidění věcí. Mimozemští návštěvníci by měli před očima stejný svět jako my, ovšem vnímali by jej z jiné časové a prostorové perspektivy. Obecně mám vřelý vztah k dlouhým, pomalým záběrům, protože dovolují proniknout do obrazu, všímat si jeho rozmanitých aspektů a překonat tak „příliš lidské“ renesanční hledisko.

Zpomalené tempo se ve snímku snoubí s hypnotickými kamerovými jízdami, jež vynikají zvláště v interiérových sekvencích. Jak vůbec přemýšlíte o vztahu mezi kamerou a prostorem?
Momentálně pracuji na dalším filmovém projektu, v němž se zabývám architekturou, o daném tématu tudíž uvažuji velmi intenzivně. Jak je možné propojit „statickou“ architekturu s filmovým „socháním v čase“, jak by řekl Tarkovskij? Jde o dvě různé formy vyjádření, dvě možné interpretace reality. Je jasné, že kamera v takovém případě nemůže jen pasivně zaznamenávat. Musí být využita tak, aby stavěla na odiv skrytou temporalitu pohyblivých obrazů.

Vaše filmy, kromě Návštěvy také zejména Into Eternity (2010), jsou plné narážek na klasické sci-fi filmy (například Kubrickova 2001: Vesmírná odysea [1968] či Tarkovského Solaris [1972]). Jaký vztah máte k žánru sci-fi obecně?
Vědecko-fantastický žánr mě vždy fascinoval: když jsem začínal pracovat na filmu Into Eternity, který pojednává o budovaném úložišti radioaktivního odpadu ve Finsku a možných scénářích, jak by k tomuto místu mohly přistupovat budoucí generace, představoval jsem jej ostatním jako potenciální sci-fi. Připadá mi pozoruhodné hlavně proto, že pracuje s motivem konceptuálního průlomu. Tato zlomová událost pak vede k poznání, že skutečnost je odlišná, než jak se nám dosud jevila. Kvalitní sci-fi filmy dokážou dané téma využít k filozofickému zkoumání reality a lidské zkušenosti. Na sci-fi mi rovněž imponují možnosti vizuální stylizace. Zároveň si uvědomuji, že tento žánr tvoří součást středního proudu, tudíž uplatnění sci-fi prvků v mých dílech může být prostředkem k oslovení publika, které se o dokumentární film moc nezajímá.

Návštěva

Jak jste již zmínil, Návštěva se zaměřuje na zkušenost setkání s čímsi cizím, neznámým a běžným rozumem neuchopitelným. Lze se na podobnou zkušenost nějakým způsobem připravit?
Nemyslím si, že je možné se na něco tak výjimečného připravit, nicméně můžeme přemýšlet o nuancích a potencialitách tohoto druhu zkušenosti. Od dob renesance žijeme představou, podle níž můžeme na základě vědeckého poznání plně porozumět skutečnosti. Daný zážitek by přinesl především ztrátu kontroly, jež by vyjevila meze našeho poznání. Uvažování o něčem podobném v nás tudíž může vzbudit větší pokoru a sebereflexi, ideálně také myšlenky o alternativních způsobech vnímání.

Může nám v daných úvahách pomoci moderní věda?
I na základě setkání s mnoha špičkovými současnými vědci bych řekl, že ne, protože stále vězí v iluzi, že skutečnost můžeme redukovat na empirická fakta. Mnozí inteligentní badatelé by tuto myšlenku formulovali odlišně, tvrdili by, že si jsou vědomi různorodosti reality, jenže ona různorodost nikdy nepřesáhne limity rozumu. Ale možná jde o příliš romantizující pohled.

Někteří přední vědci v Návštěvě přímo vystupují. Jakou zkušenost pro ně natáčení znamenalo?
Pro většinu z nich to byla skvělá příležitost: mohli si vyzkoušet hypotetickou událost, o které přemýšlejí třeba celý život. Ve snímku se mi, doufám, podařilo zachytit momenty, v nichž hází teorie za hlavu a plně se oddávají pohlcující zkušenosti cizího. Zkušenost tohoto ražení mi připadá v mnoha ohledech typicky lidská, nijak zásadně se neliší například od stavu zamilovanosti. Nemusíte být věřící na to, abyste v sobě objevil touhu po nadsmyslovém zážitku Jiného, a právě tuto touhu se ve svých dílech snažím vyjádřit.


Michael Madsen (*1971) je dánský filmový režisér a konceptuální umělec. Mezinárodní věhlas získal snímkem Into Eternity (2010), věnovaným hrozbě uskladňování jaderného odpadu pro budoucí generace, který se objevil na mnoha předních světových festivalech. Snímkem Návštěva na tento úspěch navázal: dokonce za něj získal Velkou cenu poroty za nejlepší světový dokumentární film na festivalu Sundance. Dále se podílel například na 3D dokumentárním cyklu Cathedrals of Culture (2014), jejž inicioval Wim Wenders.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

2.16DOK.REVUE
02. 05. 2016


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue

další odkazy:

České stránky filmu Návštěva