Chvíle na zemi a další básně
Chvíle na zemi
Jako bych v té promodlené krajině
prastarých mohyl a hrobů s bronzovými šperky,
ozdobnou keramikou, nátepníky a kostěnými
amulety; s dalekými obzory; s kaňony, lejsky
a bukovými stíny složil těžké břemeno, ale krosna
to nebyla. Jako bych se na té polní cestě, v té slehlé
trávě, v tom slunci, v tom větru, v té neředěné
extázi čehosi objemného dotýkal, ale to cosi nemělo
žádný obrys ani tvar, žádnou tvář nebo uchopitelnou
dlaň, nic, čeho by se dalo zachytit, na co bych mohl
ukázat, co bych vložil do kapsy jako neochvějný
důkaz. A přece ta rozloha dýchala se mnou, blažila
a hřála. A přece byla navýsost patrná. Přišla a zase
odešla jako nějaké plaché, tiše našlapující zvíře.
zprávy ze světa
čtyřsetletý žralok grónský
odchází na zasloužený odpočinek
chodník posetý holubím guánem a pírky
byl prohlášen za mezidruhové kulturní dědictví
jeden den v týdnu nově připadá na mlčení
platí i pro smrže a tomely
co bylo, zmizelo pod hebkou zelenou vlnou, vzpomíná pamětnice
na mírovém summitu se světoví lídři usnesli:
svět je nedokonalý a přesto hodný vší lásky
tlapy Velké medvědice opět viditelné i ve snech
//
v rohu knihkupectví
si pročítám novou
sbírku eleny pecenové
když dojdu k oblé kontuře lesa
– nebo to byly stromy? –
zachvěju se jako osikové listí
//
tajím dech při pohledu na luňáka kroužícího
v proudech stoupavého horkého vzduchu
klínovitý ocas vyklání do strany,
obhlíží krajinu pod sebou
polední slunce rozjasňuje části těla jakoby
potřené rudou hlinkou
je nádherný ve své pozemskosti,
nehmotný a přece obtěžkaný zemí
//
kdybych jen dokázal vyslovit,
co jsem cítil onehdy pod Budčí,
jak blízko jsme někdy zemi,
jak blízko je země nám,
nebylo by třeba dalších slov —
trnkové květy, dudání dudka,
slunce v oparu saharského písku,
to všechno by před tebou vyvstalo
do nejmenšího detailu, plné domova
//
Každý podvečer se na stavebním jeřábu
srocují špačci. Pod nimi proudí davy lidí,
ale málokdo zvedne hlavu vzhůru.
Slyším špačky otevřeným oknem —
kolotání hvizdů, bezelstné a hravé.
Připomíná mi podmořské hlasy delfínů a sviňuch.
Někdo by řekl, že se špačci překřikují,
já naopak myslím, že se doplňují.
Je cosi pevného v tom brebentění,
jakási prvotní stmelující síla.
měsíc
už jako nemluvně
jsi v jeho záři viděl
něco, co nám dospělým
bytostně unikalo –
jakousi hřejivost,
pro kterou marně hledám
slova v denním jazyce
//
splašený holub
rozvířil nakupené
květy vistárií –
cosi letmo oválo
i mé srdce
//
slunci
osm minut
tak dlouho ti trvá
roznítit
bleskový život kolibříků
citrusy, cikády, cibetky
tak dlouho
hledáš cestu
do starostlivých očí
aligátoří matky
sem dolů
mezi kameny
k nám
tvým dětem
| Luděk Čertík je původem jihočeský básník a esejista. Vystudoval filmová studia na FF UK a environmentální studia na FSS MU. Publikoval v časopisech Film a Doba, Sedmá generace, Host, Tvar, re:vize, Veronica či revue Prostor. Je členem organizačního týmu spolku Pilgrim – Potulná univerzita přírody, pod jehož křídly vyšla jeho básnická prvotina Mnohé řeky (2021). Další dvě sbírky, Poslední divoké objetí (2023) a Vše o slunci (2025), vydalo nakladatelství Malvern. Je rovněž autorem kolekce esejů Spolu, nezkrotní: Eseje ze živého světa (2024, Sedmá generace). Momentálně pracuje na ilustrované sbírce zvukových básní Země je předoucí kočka, na druhé knize esejů Následuj život: Eseje z poslední planety (2026/2027) a na knize Druhý déšť: Poznámky a črty, v níž se inspiruje japonským žánrem zuihicu. |
