Chemie zachraňuje i ničí, ale přítomná je vždycky

Vyvíjíte seriál o společenských dějinách chemie a jejím propojení s každodenním životem v současnosti. V jaké fázi teď jste?

Ivo: V okamžiku, kdy se vize začíná měnit v realitu. Máme rozkreslenou mapu celé série a první díly už se formují do detailu. Je to fáze hledání jazyka, jak vyprávět o něčem, co nás všechny obklopuje, a přitom to není na první pohled vidět.

Chemii nechceme ukazovat skrze vzorce a poučky, ale skrze zkušenost, kterou má každý divák. V laboratoři, v kuchyni, ve skříni s oblečením, nebo u řeky, která protéká městem. Tam všude se rozhoduje o tom, jak žijeme, co dýcháme, co jíme a čím se léčíme. Nejde nám o popularizaci, ale o zpřístupnění vědy jako něčeho, co se nás týká politicky i osobně. Chemie je moc, která určuje kvalitu života i podobu krajiny, a my hledáme jazyk, který to dokáže ukázat.

Co vás, Ivo, k tomuhle tématu přitáhlo? 

Především vědomí, že chemie je všude, ale my ji skoro nevnímáme. Je to skrytý, a přitom zásadní motor civilizace. Někdy zachraňuje, jindy ničí, ale vždycky je přítomná. A mě zajímá to napětí, jak žít s něčím, co je neviditelné, a přitom rozhodující. Filmařsky mě to přitahuje jako výzva, jak udělat neviditelné zobrazitelným. Věci, které se běžně spojují se školní nudou, přeložit do obrazů a situací, ve kterých divák pozná svůj život. A pak je v tom politický rozměr. Chemie rozhoduje o tom, co jíme, čím se léčíme, jak dlouho žijeme. A přitom se o tom rozhoduje někde jinde, bez nás. Seriál je pro mě i možnost tuhle moc přiblížit lidem, vzbudit zájem o neviditelné, a přitom skrze instituce určující.

Oldřichu, jak podle vás proběhl matchmaking a jaká je teď vaše role v projektu?

Celý matchmaking probíhal ve velmi uvolněné a přátelské atmosféře formou nezávazného rozhovoru. Má současná role v projektu je přinášet nápady ze světa nejen současné vědy, dbát na faktickou správnost a také propojovat s dalšími vědkyněmi a vědci, odborníky, experty. Hledám různé cesty a příběhy vědy a způsoby, jak je přetlumočit do srozumitelné formy.

V ÚOCHB působíte jako komunikátor a popularizátor vědy, ať pomocí článků, veletrhů, nebo právě televizních pořadů. Jakou roli hrají v popularizaci vědy filmy a seriály, potažmo celá audiovizuální tvorba?

Oldřich: Myslím, že audiovizuální tvorba má největší potenciál k tomu, aby oslovila co nejširší spektrum lidí, od dětí přes dospělé až k seniorům. Bohužel je příprava kvalitních audiovizuálních výstupů nesmírně časově a finančně náročná, a tak v Česku v současné době chybí něco nového, moderního a zároveň atraktivního. My bychom to chtěli změnit.

Ivo, vy se ve své tvorbě zabýváte tématy spojenými s vědou dlouhodobě, ale tohle se přece jenom jeví jako hodně odlišný projekt třeba od úžeji zaměřeného Česka na drogách. Když se řekne chemie, zní to dost abstraktně. Je to výrazně jiná práce? Nebo se moc neliší třeba od Industrie, která se věnuje také poněkud abstraktnímu pojmu průmysl?

Liší i neliší. Liší, protože tady se téma zdá být vzdálenější. Když řeknete drogy nebo průmysl, každý má nějakou představu. Chemie je slovo spíš odtažité, abstraktnější.

Neliší, protože mě i tady zajímá, jak se systém promítá do konkrétní zkušenosti. Jak se tabulka, rozhodnutí nebo objev překládá do všedního života. Jde o hledání, kde se potkávají instituce a člověk. I chemie je politická, a tím potenciálně zajímavá pro každého, protože ovlivňuje jeho život, aniž by si uvědomoval jak a proč. To chceme ozřejmovat.

“Nejde nám o popularizaci, ale o zpřístupnění vědy jako něčeho, co se nás týká politicky i osobně.”

Co bude teď pro vás oba největší výzvou? Setkali jste se už během spolupráce s nějakou?

Ivo: Najít míru. Nezjednodušovat věci až k banalitě, ale zároveň je nepojmout tak složitě, aby se v nich laický divák ztratil. To je neustálé hledání rovnováhy. Výzvou je i čas, protože věda se vyvíjí rychle a spousta věcí se mění. Chceme, aby seriál obstál nejen v době vzniku, ale aby byl relevantní i za pár let a nebyl jen dokumentem své doby. To znamená hledat raději hlubší otázky než krátkodobé odpovědi.

A pak je tu i osobní výzva nepodlehnout strachu z neznalosti. Nemůžu vědět všechno. Ale právě to, že se ptám a nechávám si vysvětlovat, je možná ta nejdůležitější část práce. 

Jaký bude formální klíč? 

Ivo: Chceme, aby díly působily jako společenské detektivky: jak se z náhodného laboratorního objevu stane zbraň ve válce, nástroj moci státu, motor průmyslu nebo předmět globálního obchodu. Vyprávění má mít rytmus „od mikroskopu k burze“, a ukazovat, že cesta molekuly vede z pipety přes továrnu až na finanční trhy a do politických rozhodnutí.

Formálně chceme využívat kontrast archivních příslibů a současných kontextů. Ne proto, abychom jen ukázali nezamýšlené důsledky, ale abychom odkryli skryté vztahy mezi vědou a průmyslem, mezi laboratoří a vládou, mezi inovací a kapitálem. Tím se chemie může stávat srozumitelnou nejen jako věda, ale jako spučást dějin moci, které určují i naši přítomnost.

Myslíte, že byste na sebe narazili i bez matchmakingu? Co matchmaking usnadňuje? A zajišťuje, že bude projekt realizován?

Ivo: Je možné že ne. Každý se přece jen pohybujeme v jiném světě. Matchmaking byl místo, kde se ty světy potkaly a kde se ukázalo, že se máme o čem bavit. To setkání nám ušetřilo dost času, protože odpadla dlouhá cesta hledání správného kontaktu a nedůvěra, jestli taková idea může vůbec mít smysl. Najednou jsme seděli u stolu a oba tušili, že téma sdílíme.

Je těžké přesvědčit vědce a vědkyně ke spolupráci? Nebo jsou naopak rádi, že bude jejich práce vidět, protože je to něco, co jim chybí?

Oldřich: Těžké to není! Ale každý člověk samozřejmě reaguje jinak. Obecně myslím, že jsou rádi, že se jejich výzkum někde objeví, případně že se mohou k něčemu odborně vyjádřit. Musím ale přiznat, že mám schopnost ukecat opravdu hodně lidí, takže nakonec kývnou i introverti a ostýchaví jedinci.

Ivo, je podle vašich zkušeností věda něco, co mladé dokumentaristky a dokumentaristy spíše odrazuje, nebo láká? 

Myslím, že oboje. Na jedné straně se mohou obávat složitosti, protože si myslí, že by museli být odborníci, aby o tom mohli mluvit. Zároveň když se k vědě dostanou skrze lidské příběhy nebo konkrétní situace a obrazy či fascinující osobnosti, může je to pohltit. Člověk pak zjistí, že věda je plná chyb, objevů, konfliktů, nadějí i zklamání. To je všechno materiál pro film, protože je to drama ukazující zároveň na to, jak společnost funguje.

Co byste doporučil těm, kdo se bojí?

Ivo: Z hlediska filmu pomáhá začít otázkou, čeho se to dotýká v našem životě. Ne jaká je rovnice, ale co to dělá s naším tělem, jídlem, místy k životu nebo vztahy. Když se najde tohle spojení, je to hned jiné. Důležité je nebát se spolupracovat s vědci.

Věda nemusí být nepřístupná pevnost, když se najde partner, který pomůže se složitostí. To je zkušenost, jakou si zatím odnáším i z tohohle projektu.

A proč věda láká vás osobně? 

Ivo: Mě osobně věda včetně chemie láká proto, že mi dává možnost dívat se na svět jinýma než každodenníma očima. Učí mě určité přesnosti a zároveň mě konfrontuje s tím, že všechno, co bereme za samozřejmé, má velmi komplikované a třeba i nespojité příběhy.

Oldřichu, co pro vás osobně znamená popularizace vědy? Proč se jí věnujete? 

Popularizace vědy je můj život už pět let. Je to nesmírně důležitý a krásný obor, ve kterém neexistují hranice a který je velmi kreativní. Mám to štěstí, že se tomuto poslání věnuji v ÚOCHB, který klade na zviditelnění a porozumění vědě velký důraz. A já tak mohu skloubit všechny své profesní zájmy a koníčky: vymýšlím nové způsoby komunikace, přístupy, hry…

A proč je zrovna tento projekt, na kterém s Ivem pracujete, podle vás důležitý? 

Oldřich: Právě proto, že může oslovit obrovské množství lidí. Rovněž si tím plním svůj sen, protože už jsem si dlouho přál spoluvytvořit dokument. A to, co s Ivem vymýšlíme, je podle mě velkolepé a nemá to v Česku obdoby. Musím přiznat, že je to pro mě i trochu vykročení z komfortní zóny, ale tím se toho člověk naučí vždycky nejvíc. A já se učím rád.

Ivo Bystřičan je nezávislý producent, dokumentární režisér a scenárista. Mezi jeho významné projekty patří televizní cyklus Industrie o dějinách průmyslu či série Česko na drogách, která mapuje problematiku užívání drog. Jeho film Neviditelné krajiny měl před dvěma lety premiéru na MFDF Ji.hlava a poté zvítězil na AFO58.

Oldřich Hudeček vystudoval organickou syntézu a supramolekulární chemii na VŠCHT a Burgundské univerzitě v Dijonu. Od roku 2021 působí jako komunikátor vědy v oddělení komunikací v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR. (ÚOCHB).