DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Cesta do hlubin cikánovy dušeFoto z knihy Cikánský evangelia. Foto Timotej Križka

Nová kniha, Speciál MFDF Ji.hlava

Cesta do hlubin cikánovy duše

25. 10. 2021 / AUTOR: Štěpán Smolen

Jak vznikala dokumentární kniha Cikánský evangelia, kterou sepsal kněz Štěpán Smolen o příběhu Romů Františka a Viktora, kteří se po dlouhém bloudění na své spletité životní cestě dokázali obrátit? V dok.revue postupně představujeme knihy nominované na Cenu za nejlepší dokumentární knihu, kterou letos vůbec poprvé udělí ji.hlavský festival na svém slavnostním zahájení 26. října. Požádali jsme autory nominovaných knih, aby popsali dobrodružství jejich vzniku. 

Viktor a František, Romové, moji vrstevníci, dnes už i přátelé. Začínali objevovat svět v těch samých devadesátkách jako já, ale z trochu jiné perspektivy a v jiném koutě země. Mě v mých patnácti učila sestra v Krumlově na jihu tančit (poněkud marně), Viktora ta jeho na severu v Lípě, jak si píchat pervitin, a František se zase ke svým sestrám ve škole postupně propropadal o dva ročníky níž. Zatímco mé středostavovské dospívání znamenalo přírodu, počítač, paperbacky a trochu toho romantického snění o slečnách, Viktor si dopřával slasti s ukrajinskými děvčaty čerstvě navezenými do bordelu. V době, kdy mým vzorem byl asi Indiana Jones, František obdivoval to, kam se Al Pacino „dopracoval“ na konci Coppolova Kmotra.

Uplynulo pár let. Byli jsme mladí a došlo na volbu životních drah. Já se rozhodl být knězem, Viktor dealerem drog, František gamblerem. Můj život vedl k celibátu, jejich do vztahů – docela dynamických. Viktor jednou mlátil svou holku tyčí od vysavače tak brutálně, že raději vyskočila z okna, aby si zachránila život. Zlomila si u toho obě nohy (a když ji pak navštívil v nemocnici, prosila ho, ať od ní neodchází). František uveleben na pohovce posílal svou ženu do baru sázet poslední peníze na sport. A žena ve strachu oblékla sebe i své dva malé syny do zimního, šla a peníze vsadila, takže pak nebylo za co koupit jídlo.

Foto z knihy <b>Cikánský evangelia</b>. Foto Timotej Križka

A potom se v jejich životě něco stalo a já – poslán sloužit do Mladé Boleslavi – toho směl být zprvu zpovzdálí a potom zblízka svědkem. Bude to osm let, co se oba ti kluci objevili u fary i se svým příběhem. Najednou chtěli kněze. Nejen, aby někoho pokřtil a o pár desítek let později pochoval, jak je v jejich komunitě zvykem, ale ke každodenním rozhovorům o tom, co znamená ta či ona pasáž z Bible nebo ze spletitých textů svaté Kateřiny Sienské, kterou si oba zamilovali i přes propast šesti staletí. Přestali kouřit, pít do němoty, sázet, začali se scházet a modlit a splácet mnohasettisícovou daň za svůj dosavadní život. Příběh jejich proměny postupně zasáhl jejich manželky, sourozence i další příbuzné s rodinami a pro mě jako pro kněze to znamenalo příležitost navázat přátelství a vstoupit do světa, s nímž jsem vždycky trochu sousedil a který mi přitom donedávna zůstával cizí.

Najednou jsem se vydával do paneláku na kraj Boleslavi – trochu jako na druhý konec světa. Opouštěl jsem své samozřejmé gádžovství a postupně pronikal do cikánské reality. Něco mě v ní odpuzovalo – proč třeba moji přátelé vyhazují do koše taková kvanta jídla, i když peněz není nazbyt? Něco mě zas fascinovalo – například ta schopnost celý rok pilnou prací vydělávat, a pak všechno v jeden večer utratit za velkolepou oslavu křtin. Toho, co okouzlovalo, bylo stále víc. Nejčastěji to, jak široká je blízká rodina a jak se napříč klanem mohou šířit nejen různé sociální patologie, ale třeba taky touha po svatosti.

Zmapovat zázraky

Postupně pak ve mně narůstala potřeba pozvat do tohoto příběhu i druhé. Nechal jsem Viktora a Františka – jejich barvitou a zemitou pouliční češtinou – vyprávět ten trochu thriller, trochu horor a taky trochu tragikomedii jejich prvních třiceti let na světě. Ještě víc než tyto „historky z podsvětí“ mě však zajímala ona náročně vydobytá normální každodennost kluků, kteří původně neznali nic než hmotnou a mravní bídu. Toužil jsem zmapovat zázraky, jako je chození do práce, péče o potomky a něha vůči vlastní ženě. To všechno by se mohlo jevit jako nuda místo někdejšího dramatu, Františkovo a Viktorovo svědectví však ukazuje, jakým dobrodružstvím může být zdánlivě všední den těch, kdo se po dlouhém bloudění obrátili.

Svědectví skvěle dokreslily záběry od bratislavského filmaře a fotografa Timoteje Križky. Toho jsem pozoroval při díle s nervozitou – s našimi Romy totiž strávil spoustu času, do noci si s nimi povídal a ve Františkově malém, lidí plném bytě nocoval, a přitom se nezdálo, že by cokoliv fotil. Jen vzácně přiložil aparát k oku. Ptal jsem se, zda s takovým přístupem vůbec budeme mít dostatek materiálu na knížku. Nad výsledkem jsem však zajásal – Timovi se podařilo zachytit nejen syrovost a drsnost světa jeho nových přátel, ale také jejich duši. Jeho záběry mi i barevným laděním připomněly políčka z Tarkovského filmů.

Jsem plný vděčnosti nejen za knížku, která vznikla, ale i za nepravděpodobné přátelství. Nikdy bych si nepomyslel, že se – já plachý páter knihomol – jednou budu cítit tak doma v cikánském světě. Jsou dvě ráno, pohupuji se na parketu v kruhu s několika desítkami Františkových a Viktorových nejbližších příbuzných, zpívám Namuk man Ježiš, spolu s ostatními děkuji za zpověď a první svaté přijímání ex-gangsterova syna a žasnu.

<b>Cikánský evangelia</b>