DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Zpověď zapomenutého – Za hranicemi času a paměti

Blog

Zpověď zapomenutého – Za hranicemi času a paměti

23. 4. 2015 / AUTOR: Janis Prášil
Pohled Janise Prášilů na dokumentaristickou bilanci životního příběhu hudebního skladatele Josefa Myslivečka

Životní osudy výjimečně nadaných umělců z různých historických období poskytují množství paradoxních situací a temných dobových faktů. Pro těsné sousedství krásy a utrpení, bohatství a chudoby a slávy a samoty jsou vděčnou látkou pro katarzní příběhy s nákladnou výpravou. Amadeus Miloše Formana, Farinelli od Gérarda Corbiau nebo Všechna jitra světa Alaina Corneau zpracovávají totožný archetypální příběh o výjimečném jedinci čelícímu tragickým životním okolnostem. Přestože se tyto příběhy odehrávají v různých časoprostorových souvislostech, spojuje je romantický koncept tvůrce jako génia, jehož dílo má metafyzický rozměr, zprostředkovává kontakt s duchovní sférou, umožňuje osvobodit se od pout hmotného světa a překročit bariéry mechanismů, které řídí fungování společnosti. Mozart, Farinelli a Sainte Colombe se v rámci těchto životopisných dramatizací stávají romantickými hrdiny a jejich umělecká tvorba vyjadřuje jejich neredukovatelnou jedinečnost.

Jeden z takových příběhů předkládá dokument Zpověď zapomenutého, který se rozhodl natočit Petr Václav během příprav na svůj celovečerní film na stejné téma Il Boemo. Dokumentaristická bilance životního příběhu hudebního skladatele Josefa Myslivečka, která 2. dubna vstoupila do českých kin, vznáší kromě problematiky soudobé rekonstrukce historické postavy především otázku kulturní paměti a jejího vzkříšení. Zároveň podněcuje k teoretické debatě o možnostech přístupu k uměleckému dílu, které lze buď interpretovat skrz náhled do života a osobnosti tvůrce, nebo jej lze vnímat jako formu autonomně existující v přítomnosti, nezávisle na autorovi.

Zpověď zapomenutého zprostředkovává především režisérovu fascinaci osobností slavného hudebníka. Václav odmítá pozitivistické vršení dat i formalismus. Od jeho dokumentu tedy nelze očekávat strohý encyklopedický výčet biografických údajů. Stejně tak se vyhýbá formálním experimentům či dobové rekonstrukci, jakou provedli třeba Jean-Marie Straub a Danièle Huilletová, když svému snímku Kronika Anny Magdaleny Bachové propůjčili autentickou podobu skrytou kamerou natočené „reportáži“ z 18. století.

Václav naopak využívá řadu subjektivizačních technik, aby vyjádřil niterný zájem o umělcovu osobnost, kterou nechává promlouvat hlasem Karla Rodena. Vizuální složku doprovází buď stylizovaný monolog ve scénách anonymních záběrů na italské městské exteriéry, nebo hudba znějící během vhledů do zákulisí příprav soudobé inscenace Myslivečkovy opery Olimpiade. Spíše než skladatelovu zpověď však komentář připomíná vnitřní monolog režiséra, kladoucího si otázky a zápolícího s historickou pamětí, obsahující množství bílých míst.

Skutečnost, že je snímek nenápadně strukturován jako detektivní příběh, v jehož centru stojí tajemství, vypovídá nikoli pouze o snaze zrekonstruovat dobové události, ale též o touze přiblížit se něčemu, co realitu přesahuje. Z honby za fakty se stává napínavé hledání skutečnosti a pravdy. Snahu dostat se pod povrch  až doslovně ilustrují záběry na vypreparovaná lidská těla nebo na znetvořenou tvář přibližující dopad nemoci na skladatelovo vzezření a z toho vyplývající společenskou stigmatizaci. Tyto děsivé detaily a pohledy do lidských útrob však místo odhalení způsobují pouze šok. Romantická fascinace nedosažitelným nemůže mít reálný výsledek. Detaily o Myslivečkově životě zůstanou navždy skryty. Stejně tak nelze odhalit podstatu člověka v jeho díle, nebo naopak. Přestože se Zpověď zapomenutého snaží nalézt podstatu díla v analýze života a osobnosti skladatele, nejintenzivněji oslovují právě scény, jež se zaměřují výhradně na hudbu a interpretační možnosti, které otevírá.

Jak v minulé rovině vzpomínek, v nichž se Mysliveček ve vnitřním monologu vrací k detailům z vlastního života a obtížnostem vyplývajícím z pozice umělce v dané době, tak v přítomné rovině záběrů ze zkoušky orchestru a zpěváků během jejich příprav na  operní inscenaci se projevuje zájem o sociální realitu, který Václav prokázal již ve svých hraných snímcích jako Marian nebo Cesta ven. Právě v těchto momentech přechodu od filmové rekonstrukce života skladatele k hudební „rekonstrukci“ jeho opery promlouvá snímek nejautentičtěji. Zúročilo se zde umění zprostředkovat úryvky operní hudby v její nesváteční podobě během zkoušek v zákulisí, schopnost zaznamenat v neformálním prostředí spontaneitu zpěváků a instrumentalistů, jejich komunikaci a bezprostřední reakce. Právě v těchto okamžicích Myslivečkova hudba překonává hranice času a paměti a vytváří most mezi dvěma staletími.