Znepokojivá tvář vnitřní svobody
Nosíme v sobě obraz světa, který jsme si vymysleli, abychom se v něm vyznali. *)
Režijní debut DK Báry Kopecké, scenáristky, střihačky a pedagožky FAMU, odzbrojuje svou upřímností, syrovostí a odvahou zabývat se tragickou událostí z vlastního života. Zatímco pro autorku samotnou představuje koláž o jejím zesnulém manželovi, architektu Davidu Kopeckém, osvobozující terapeutický nástroj, portrét radikálního vizionáře publiku zprostředkovává setkání se smrtí i silný prožitek vnitřní svobody.
Hledání Davida
Právě zkušenost se ztrátou blízké osoby a upřímnost jsou zdrojem nebývalé autenticity snímku, který byl uveden v soutěžních sekcích Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava a v loňském roce získal Českého lva za nejlepší dokument. DK působí myšlenkovou hloubkou, vytříbenou formou, ale především intenzitou osobní výpovědi. Kopecká se vyhýbá patosu, nestaví sentimentální pomník zemřelému. Její intimní zpověď je napínavým hledáním odpovědí na vlastní otázky, projevem touhy po odhalení pravdy, identity rozporuplné osobnosti umělce a zesnulého manžela. Autorka se na své pomyslné pouti do minulosti chronologicky věnuje vzestupům a pádům manželství s významným architektem. Formuluje jeho a zároveň tak i svůj životní příběh, jehož součástí se staly vizionářské projekty a velké plány. Slávu a úspěch následovala deziluze, existenční potíže, dluhy a nerealizované projekty. Projevy úcty, obdivu a fascinace oddané životní partnerky střídá kritika, hořkost, nejistota. Režisérka se snaží porozumět světu, který fascinuje a děsí zároveň, světu překračování hranic, nespoutanosti, vnitřní svobody a zároveň neudržitelnosti, izolace, samoty a riskování hraničícího se sebedestrukcí.
Ze střípků v podobě domácích videí a rozhovorů s přáteli, příbuznými a spolupracovníky sestavila koláž, která začíná i končí smrtí protagonisty. Vznikl formálně čistý tvar, z něhož promlouvá autorský hlas stejně naléhavě slovem, obrazem i hudbou. Kopecká jedním dechem nehraně předčítá vlastní slova, která se pohybují na pomezí prózy a volného verše. Nepřetržitý proud úvah a rozhovorů doprovází dynamická střihová skladba a záběry na poetická zátiší světlých poloprázdných interiérů zbavených téměř veškerého nábytku. V asociativních montážích podbarvených industriálním hudebním podkresem vyniká okázalá krása jednoduchých linií, materiálů a strohých tvarů. Ruční kamera snímá kompozice a detaily holých zdí s oprýskanou omítkou a vyhřezlými elektrickými rozvody. Lesklé plochy odráží prudké sluneční paprsky. Interiér dotváří hra světel a stínů. Tyto atmosférické, čistě vizuální sekvence pohybující se na hranici experimentálního filmu prokládají investigativní rovinu hledání odpovědí a interpretací. Dávají vyniknout znepokojivé kráse a surovosti světa za hranicí konformity a zároveň předjímají tragickou událost. Po vzestupech a pádech přichází diagnóza, rychlý průběh a konec. Ve snímku poprvé zaznívá náhlé a dokonalé ticho, doprovázející obraz ženy, dítěte a matky v prostorách světlem zalitého velkého domu. „Zůstaly baráky.“
Je potřeba být upřímný
Snímek DK kultivovanou formou, která se ocitá na pomezí dokumentárního a experimentálního filmu, zpracovává téma týkající se autorky a zároveň bytostně každého z nás. Přestože se dokument měl promítat jako součást výstavy, oslovuje mnohem širší okruh diváků. Promlouvá hlasem, jenž se v českém dokumentu vyskytuje zřídkakdy. Je zcela namístě v této souvislosti zmínit dokumentární rekonstrukci v režii Martina Šulíka Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka. Přestože vznik obou snímků dělí jedenáct let, v obou případech jde o osobní deník podávající niternou výpověd o znepokojivém myšlenkovém světě vizionářů, kteří naráželi na vnější bariéry, vyplývající ať už z dobového politického ovzduší, nebo z konvenčního myšlení. Vypovídají o životě jedince i o dané době. Šulík sleduje nejen zápas umělce o přežití a o zachování vlastní identity. Podává svědectví o donkichotském boji za vnitřní svobodu v normalizovaném Československu. Je zjevné, že u hrdiny jeho dokumentu, Pavla Juráčka, měl nepřítel mnohem konkrétnější podobu totalitního režimu. Architekt Kopecký ve snímku Báry Kopecké zápasil s abstraktnější a skrytější silou. Řada jeho projektů nepřekročila fázi dokonalé ideje. Geniální nápady mnohdy ztroskotaly kvůli konzervatismu zadavatelů a nesrozumitelnosti pro běžného uživatele. Přestože se politické poměry po revoluci změnily, ukázalo se, že volný trh sám o sobě není zárukou tvůrčí svobody.
Jak Kopecká, tak Šulík ve svých vzpomínkových kolážích volí melancholický tón, ale vyhýbají se sentimentu, křečovitosti a snaze o vnější efekt. Rekonstruují myšlenkový svět nekompromisních vizionářů, kteří překračovali hranice systému a svými projekty předběhli dobu. Oba dokumenty podávají výpověď platnou nezávisle na době. Doufejme, že jubilejní 50. ročník blížícího se Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary představí podobně přelomové dílo.
*) Klíč k určování trpaslíků podle deníku Pavla Juráčka. (Martin Šulík, 2002)
