DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Výroční anketa: Kniha & Film / část 1

Anketa

Výroční anketa: Kniha & Film / část 1

21. 12. 2015
Čtení jaké knihy a sledování jakého filmu bylo pro českou a slovenskou dokumentaristickou obec klíčovým zážitkem v roce 2015?

Již po několik let publikujeme v posledním čísle dok.revue anketu, ve které tvůrcům, producentům, teoretikům, pedagogům i dalším osobnostem českého a slovenského dokumentárního filmu klademe dvě otázky. Ptáme se jich zaprvé na dokumentární film a zadruhé na knihu, které pro ně osobně byly v uplynulém roce nejpodstatnější, a žádáme je, aby svou volbu několika slovy zdůvodnili. Formulace anketních otázek napovídá, že se nám jedná o odpověď ryze osobní. Nežádáme výpovědi odborníků a nechceme sestavovat další z žebříčků nejlepších filmů a knih, kterými se to na konci roku v časopisech jenom hemží a o jejichž smyslu máme jisté pochybnosti. Více než kategorizovat, se snažíme hledat vzájemné souvislosti. Naše Anketa nabízí především inspiraci k objevování nového nebo dávno zapomenutého.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

 

Tereza Brdečková, členka rady Státního fondu kinematografie

1/ Jednoznačně Perleťový knoflík (Pearl Button, Patricio Guzmán, Chile, 2015)  uváděný v soutěži na letošním Berlinale. Kromě silné výpovědní hodnoty o hrůzném koloniálním i totalitárním dědictví přináší poetický, byť přímý filmový  jazyk. Pro mne je to typ dokumentu udávající nový směr.

2/ The Swerve: How the World Became Modern - dosud nepřeložená kniha Stephena Greenblatta, která neuvěřitelně poutavě vypráví historii  knižní kultury, čtenářství a racionálního pohledu na svět.

Tomáš Bojar, dokumentarista

1/ Sacro GRA (Gianfranco Rosi, 2013). Čistota. Neokázalost. Pozornost ke zdánlivě banálním detailům života. Topografická i dramaturgická sevřenost. Rosi není ideolog ani vypravěč-eskamotér. K podstatnému sdělení dospívá velmi nedoslovně, zdánlivě mimochodem – podobně jako tomu je v těch nejlepších filmech italského neorealismu. V současné záplavě snímků, které až příliš spoléhají na svá „vyhraněná“ témata nebo „silné“ lidské příběhy, pro mě proto bylo Sacro GRA velmi osvěžující a docela často si na tento film dodnes vzpomenu. Zejména na to, s jakou lehkostí se tu skrze dílčí – většinou nijak spektakulární – kinematografické situace postupně utváří živý obraz světa. Něco takového se mimochodem u nás před časem podařilo i Martinu Duškovi ve filmu K oblakům vzhlížíme.

2/ Michel Houellebecq: Podvolení, vydáno 2015. Jednoduchá, funkční kompozice. Přesnost. Vtip. Neotřelost. Jemná ironie. A často až překvapivá hloubka. Houellebecq má dar ukazovat čtenářům známé věci z neznámých úhlů, probouzet je k údivu, otevírat jim oči pro různé skryté vrstvy skutečnosti. Nejde tu přitom z jeho strany o nějakou levnou provokaci, nýbrž o chytrý, nuancovaný komentář k situaci, v níž se západní společnost a západní člověk dnes ocitá. Otázka, čím v Evropě vyplnit tu postosvícenskou hodnotovou a duchovní prázdnotu, teď asi bude zaznívat stále častěji. Odpověď, kterou nabízí Houellebecq, je samozřejmě velmi nadnesená a v pravdě „románová“, skrývá v sobě ale mnoho cenného. A místy je také neskonale vtipná. Pokud jde o humor, Evropa na tom určitě tak špatně není.

Ivo Bystřičan, dokumentarista

1/ Zasáhl mě letošní film Vlast (Irák v roce nula), pět a půl hodiny dlouhý intimní opus iráckého režiséra Abbase Fahdela (2015), který natočil rodinný deník války. Začal točit svou rodinu, žijící v Bagdádu, několik měsíců před invazí USA a našich spojeneckých států do Iráku. Rodina se s odzbrojujícím humorem a fascinující racionalitou připravuje na možné útoky jako na cosi běžného a vlastně všedního. Režisérova bravurní a přirozeně všudypřítomná kamera zaznamenává den po dni blížící se tragický a naprostý rozvrat své země, který však ve filmu rodina přece jen nečeká, my o něm ovšem víme předem. Ve druhé části se režisérova vlastnoruční kamera vrací do okupovaného a zničeného Bagdádu a sleduje spirálu bezpráví, jež se na jeho spoluobčanech každodenně odehrává. Z všednodenní rodinné perspektivy a zároveň bez záměrného emocionálního tlaku dokáže vykreslit, jak hluboko se tato geopolitická zvůle vryla do myslí lidí a na dlouhé generace narušila sebepojetí Iráčanů jako důstojných a suverénních lidí. Těch pět a půl hodiny je přitom akorát. Je to velká kronika klíčové události třetího milénia, po které je iluze euroamerické civilizace o sobě samé neudržitelná.

2/ Protože jsem letos jel natáčet do Iráku film se zbývajícími křesťany Blízkého východu, uprchlými před teroristy z tzv. Islámského státu a doufajícími v uprchlických táborech v pomoc z Evropy, obklopil jsem se literaturou zabývající se křesťanstvím. S původně okrajovým zájmem jsem se dotkl Úvodu do katolictví (2013) profesora teologie Lawrence S. Cunninghama, který mě překvapil svou otevřeností a dialogičností, schopností nahlížet církev kriticky jako mocenskou instituci a živý, vnitřně nejednotný a proměnlivý organismus. Asi nejvíc ve mně vzbudila zájem o otázky víry, o hledání toho, co nás spojuje uvnitř náboženství i mimo něj. Přiblížila mě k prožívání stamilionů lidí a zastínila mou dosavadní tolerantní ignoranci vůči křesťanství i dalším náboženstvím, braným jako poměrně nepraktické hobby. Ocitl jsem se díky ní konečně opravdu v globálním světě, kde cítím svoje sepětí s lidmi, a to nejen křesťany či samotnými katolíky. A věřím, že to časem, přes veškeré obtíže a mnohé antagonismy, budou právě víry a náboženství, co planetární společenství dokáže nakonec v jeho různorodosti propojit a dovést ke klidu a vzájemnosti.

Lucie Česálková, filmová historička

1/ Mnohovrstevným zážitkem byl snímek Vitalije Manského V paprscích slunce (Rusko, Česko, Německo, Severní Korea, Lotyšsko, 2015) jako výtvarně pojatá úvaha o každodennosti (a) moci. Historický přesah a obecnější souvislosti fenoménu uprchlictví mi přinesl portrét azylové lodi Flotel Europa (Vladimir Tomić, Srbsko, Dánsko, 2015). Vedle tradičních dokumentů zmíním též dva jiné formáty. Dokumentární série kanálu HBO The Jinx: The Life and Deaths of Robert Durst (Andrew Jarecki, USA, 2015) výborně ilustruje, že i v případě dokumentu je jednou z klíčových devíz seriality možnost vyprávět komplexní příběhy a promyšleně dávkovat informace – v tomto případě s vpravdě geniální pointou. Z webových projektů mne zaujal Do not Track (Brett Gaylor, Francie, Německo, Kanada, 2015) – webová série zabývající se otázkou soukromí a limity zdánlivě bezpečného pohybu v online prostředí. Její přesvědčivost spočívá zejména v personalizaci, tedy v tom, že sama pracuje s daty konkrétního uživatele a podle nich usměrňuje též další vizualizace a podobně.

2/ Právě mám rozečtenou novou knížku Francesca Casettiho The Lumière Galaxy: Seven Key Words for the Cinema to Come, v níž autor navazuje na svou předchozí práci o tom, jak kinematografie od konce 19. století ovlivnila pojetí pohledu a usměrnila moderní zkušenost. I nyní je klíčovým pojmem Casettiho úvah zkušenost, zabývá se však mimo jiné zcela aktuální expanzí pohyblivých obrazů mimo plátna kin, na nejrůznější přenosná zařízení a ptá se, jakou (novou) roli hrají v kultuře a v našich životech. Pro můj historický výzkum byla velmi inspirativním čtením antologie The Grierson Effect: Tracing Documentary's International Movement (eds. Zoe Druick, Deane Williams), jež nahlíží ikonickou figuru Johna Griersona v mezinárodních souvislostech a nově tak interpretuje jeho význam. Znova a jinak jsem si letos též přečetla Vraždu v Amsterodamu Iana Burumy. Ve fikci nebyla sezóna příliš uspokojivá, vyzdvihla bych ale prózy Anny Bolavé Do tmy a Matěje Hořavy Pálenka.

Jan Foukal, dokumentarista

1/ Nejpodstatnější pro mne byla přehlídka filmů s osobní účastí Artavazda Pelešjana na letošní Ji.hlavě, protože mi připomněla druh filmové narace, který už dávno vymezil potencionální základy veliké stavby.

2/ Přečtené knihy v uplynulém roce bohužel nedosahovaly takové úrovně jako v tom předešlém. Zatím tedy Mnich a Lama od Frédérica Lenoira, protože do potřebné otázky ekumeny vnáší podstatné impulzy zobecnění o povaze duše.

Jan Gogola ml., dramaturg

1/ Například Caesar musí zemřít (Paolo Taviani, Vittorio Taviani, Itálie, 2012). Několik dokumentů v jednom čili realita jako kontinuum: doba Julia Caesara, aktuální více než 2 000 let. Dále imperátorův život adaptovaný Shakespearem jako drama Julius Caesar, které je aktuální více než 400 let. Jedním z důkazů je i nedávná adaptace Shakespearovy adaptace divadelním spolkem římské věznice Rebibbia, ve které odsouzení hrají napříč historií i sebe samotné. A nakonec filmová adaptace zmiňované vězeňské divadelní adaptace Shakespearovy adaptace neboli filmová freska Caesar musí zemřít nasnímaná skrze animální tělesnost zločinců, s vnitřním rozměrem historických postav a se schopností mluvit jazykem Shakespeara jako svého kumpána. Antická epocha, Shakespearova imaginace, žánr dramatu, životní zkušenost gangsterů a filmová architektura jako jeden svět, ve kterém vytvářejí zdivo věznice pouze hranice našeho vnímání.

2/ Například Octavio Paz: Sor Juana Inés de la Cruz aneb nástrahy víry (vydáno 2015 v nakladatelství Dauphin). Životopis mexické básnířky a jeptišky ze 17. století napsaný v žánrech jejího života: esej, filozofie, historie, poezie, politika, teologie, tělesnost. Polyfonní portrét, který lze nepřímo charakterizovat komentářem samotného Paze ke sbírce sor Juany První sen: „Jeho protagonista nemá jméno, věk, ani pohlaví: je to lidská duše. Až posledními slovy posledního verše „Svět nechávajíc s nejjistějším jasem / v záplavě světla, a já procitla jsem“ se dozvídáme, že tato duše patří sor Juaně. Toto sdělení nemění neosobnost básně, neboť duše, jak mnohokrát řekla sor Juana, „nemají pohlaví“. Neosobnost zdůrazňuje alegorickou a příkladnou povahu básně: nevypráví nám příběh v přímém slova smyslu tohoto slova, ale rozvíjí před námi vzor, syntetický archetyp. Setkání víry s imaginací jako třesk, jehož světlo k nám staletími putuje navzdory tomu, že bylo dobovou mocí předčasně uhašeno.