Výroční anketa: Kniha & Film / část 1

Čtení jaké knihy a sledování jakého filmu bylo pro českou a slovenskou dokumentaristickou obec klíčovým zážitkem v roce 2015?

Již po několik let publikujeme v posledním čísle dok.revue anketu, ve které tvůrcům, producentům, teoretikům, pedagogům i dalším osobnostem českého a slovenského dokumentárního filmu klademe dvě otázky. Ptáme se jich zaprvé na dokumentární film a zadruhé na knihu, které pro ně osobně byly v uplynulém roce nejpodstatnější, a žádáme je, aby svou volbu několika slovy zdůvodnili. Formulace anketních otázek napovídá, že se nám jedná o odpověď ryze osobní. Nežádáme výpovědi odborníků a nechceme sestavovat další z žebříčků nejlepších filmů a knih, kterými se to na konci roku v časopisech jenom hemží a o jejichž smyslu máme jisté pochybnosti. Více než kategorizovat, se snažíme hledat vzájemné souvislosti. Naše Anketa nabízí především inspiraci k objevování nového nebo dávno zapomenutého.

1/ Který dokumentární film byl pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnějším a proč?

2/ Která kniha byla pro vás osobně v uplynulém roce nejpodstatnější a proč?

 

Tereza Brdečková, členka rady Státního fondu kinematografie

1/ Jednoznačně Perleťový knoflík (Pearl Button, Patricio Guzmán, Chile, 2015)  uváděný v soutěži na letošním Berlinale. Kromě silné výpovědní hodnoty o hrůzném koloniálním i totalitárním dědictví přináší poetický, byť přímý filmový  jazyk. Pro mne je to typ dokumentu udávající nový směr.

2/ The Swerve: How the World Became Modern - dosud nepřeložená kniha Stephena Greenblatta, která neuvěřitelně poutavě vypráví historii  knižní kultury, čtenářství a racionálního pohledu na svět.

Tomáš Bojar, dokumentarista

1/ Sacro GRA (Gianfranco Rosi, 2013). Čistota. Neokázalost. Pozornost ke zdánlivě banálním detailům života. Topografická i dramaturgická sevřenost. Rosi není ideolog ani vypravěč-eskamotér. K podstatnému sdělení dospívá velmi nedoslovně, zdánlivě mimochodem – podobně jako tomu je v těch nejlepších filmech italského neorealismu. V současné záplavě snímků, které až příliš spoléhají na svá „vyhraněná“ témata nebo „silné“ lidské příběhy, pro mě proto bylo Sacro GRA velmi osvěžující a docela často si na tento film dodnes vzpomenu. Zejména na to, s jakou lehkostí se tu skrze dílčí – většinou nijak spektakulární – kinematografické situace postupně utváří živý obraz světa. Něco takového se mimochodem u nás před časem podařilo i Martinu Duškovi ve filmu K oblakům vzhlížíme.

2/ Michel Houellebecq: Podvolení, vydáno 2015. Jednoduchá, funkční kompozice. Přesnost. Vtip. Neotřelost. Jemná ironie. A často až překvapivá hloubka. Houellebecq má dar ukazovat čtenářům známé věci z neznámých úhlů, probouzet je k údivu, otevírat jim oči pro různé skryté vrstvy skutečnosti. Nejde tu přitom z jeho strany o nějakou levnou provokaci, nýbrž o chytrý, nuancovaný komentář k situaci, v níž se západní společnost a západní člověk dnes ocitá. Otázka, čím v Evropě vyplnit tu postosvícenskou hodnotovou a duchovní prázdnotu, teď asi bude zaznívat stále častěji. Odpověď, kterou nabízí Houellebecq, je samozřejmě velmi nadnesená a v pravdě „románová“, skrývá v sobě ale mnoho cenného. A místy je také neskonale vtipná. Pokud jde o humor, Evropa na tom určitě tak špatně není.

Ivo Bystřičan, dokumentarista

1/ Zasáhl mě letošní film Vlast (Irák v roce nula), pět a půl hodiny dlouhý intimní opus iráckého režiséra Abbase Fahdela (2015), který natočil rodinný deník války. Začal točit svou rodinu, žijící v Bagdádu, několik měsíců před invazí USA a našich spojeneckých států do Iráku. Rodina se s odzbrojujícím humorem a fascinující racionalitou připravuje na možné útoky jako na cosi běžného a vlastně všedního. Režisérova bravurní a přirozeně všudypřítomná kamera zaznamenává den po dni blížící se tragický a naprostý rozvrat své země, který však ve filmu rodina přece jen nečeká, my o něm ovšem víme předem. Ve druhé části se režisérova vlastnoruční kamera vrací do okupovaného a zničeného Bagdádu a sleduje spirálu bezpráví, jež se na jeho spoluobčanech každodenně odehrává. Z všednodenní rodinné perspektivy a zároveň bez záměrného emocionálního tlaku dokáže vykreslit, jak hluboko se tato geopolitická zvůle vryla do myslí lidí a na dlouhé generace narušila sebepojetí Iráčanů jako důstojných a suverénních lidí. Těch pět a půl hodiny je přitom akorát. Je to velká kronika klíčové události třetího milénia, po které je iluze euroamerické civilizace o sobě samé neudržitelná.

2/ Protože jsem letos jel natáčet do Iráku film se zbývajícími křesťany Blízkého východu, uprchlými před teroristy z tzv. Islámského státu a doufajícími v uprchlických táborech v pomoc z Evropy, obklopil jsem se literaturou zabývající se křesťanstvím. S původně okrajovým zájmem jsem se dotkl Úvodu do katolictví (2013) profesora teologie Lawrence S. Cunninghama, který mě překvapil svou otevřeností a dialogičností, schopností nahlížet církev kriticky jako mocenskou instituci a živý, vnitřně nejednotný a proměnlivý organismus. Asi nejvíc ve mně vzbudila zájem o otázky víry, o hledání toho, co nás spojuje uvnitř náboženství i mimo něj. Přiblížila mě k prožívání stamilionů lidí a zastínila mou dosavadní tolerantní ignoranci vůči křesťanství i dalším náboženstvím, braným jako poměrně nepraktické hobby. Ocitl jsem se díky ní konečně opravdu v globálním světě, kde cítím svoje sepětí s lidmi, a to nejen křesťany či samotnými katolíky. A věřím, že to časem, přes veškeré obtíže a mnohé antagonismy, budou právě víry a náboženství, co planetární společenství dokáže nakonec v jeho různorodosti propojit a dovést ke klidu a vzájemnosti.

Lucie Česálková, filmová historička

1/ Mnohovrstevným zážitkem byl snímek Vitalije Manského V paprscích slunce (Rusko, Česko, Německo, Severní Korea, Lotyšsko, 2015) jako výtvarně pojatá úvaha o každodennosti (a) moci. Historický přesah a obecnější souvislosti fenoménu uprchlictví mi přinesl portrét azylové lodi Flotel Europa (Vladimir Tomić, Srbsko, Dánsko, 2015). Vedle tradičních dokumentů zmíním též dva jiné formáty. Dokumentární série kanálu HBO The Jinx: The Life and Deaths of Robert Durst (Andrew Jarecki, USA, 2015) výborně ilustruje, že i v případě dokumentu je jednou z klíčových devíz seriality možnost vyprávět komplexní příběhy a promyšleně dávkovat informace – v tomto případě s vpravdě geniální pointou. Z webových projektů mne zaujal Do not Track (Brett Gaylor, Francie, Německo, Kanada, 2015) – webová série zabývající se otázkou soukromí a limity zdánlivě bezpečného pohybu v online prostředí. Její přesvědčivost spočívá zejména v personalizaci, tedy v tom, že sama pracuje s daty konkrétního uživatele a podle nich usměrňuje též další vizualizace a podobně.

2/ Právě mám rozečtenou novou knížku Francesca Casettiho The Lumière Galaxy: Seven Key Words for the Cinema to Come, v níž autor navazuje na svou předchozí práci o tom, jak kinematografie od konce 19. století ovlivnila pojetí pohledu a usměrnila moderní zkušenost. I nyní je klíčovým pojmem Casettiho úvah zkušenost, zabývá se však mimo jiné zcela aktuální expanzí pohyblivých obrazů mimo plátna kin, na nejrůznější přenosná zařízení a ptá se, jakou (novou) roli hrají v kultuře a v našich životech. Pro můj historický výzkum byla velmi inspirativním čtením antologie The Grierson Effect: Tracing Documentary's International Movement (eds. Zoe Druick, Deane Williams), jež nahlíží ikonickou figuru Johna Griersona v mezinárodních souvislostech a nově tak interpretuje jeho význam. Znova a jinak jsem si letos též přečetla Vraždu v Amsterodamu Iana Burumy. Ve fikci nebyla sezóna příliš uspokojivá, vyzdvihla bych ale prózy Anny Bolavé Do tmy a Matěje Hořavy Pálenka.

Jan Foukal, dokumentarista

1/ Nejpodstatnější pro mne byla přehlídka filmů s osobní účastí Artavazda Pelešjana na letošní Ji.hlavě, protože mi připomněla druh filmové narace, který už dávno vymezil potencionální základy veliké stavby.

2/ Přečtené knihy v uplynulém roce bohužel nedosahovaly takové úrovně jako v tom předešlém. Zatím tedy Mnich a Lama od Frédérica Lenoira, protože do potřebné otázky ekumeny vnáší podstatné impulzy zobecnění o povaze duše.

Jan Gogola ml., dramaturg

1/ Například Caesar musí zemřít (Paolo Taviani, Vittorio Taviani, Itálie, 2012). Několik dokumentů v jednom čili realita jako kontinuum: doba Julia Caesara, aktuální více než 2 000 let. Dále imperátorův život adaptovaný Shakespearem jako drama Julius Caesar, které je aktuální více než 400 let. Jedním z důkazů je i nedávná adaptace Shakespearovy adaptace divadelním spolkem římské věznice Rebibbia, ve které odsouzení hrají napříč historií i sebe samotné. A nakonec filmová adaptace zmiňované vězeňské divadelní adaptace Shakespearovy adaptace neboli filmová freska Caesar musí zemřít nasnímaná skrze animální tělesnost zločinců, s vnitřním rozměrem historických postav a se schopností mluvit jazykem Shakespeara jako svého kumpána. Antická epocha, Shakespearova imaginace, žánr dramatu, životní zkušenost gangsterů a filmová architektura jako jeden svět, ve kterém vytvářejí zdivo věznice pouze hranice našeho vnímání.

2/ Například Octavio Paz: Sor Juana Inés de la Cruz aneb nástrahy víry (vydáno 2015 v nakladatelství Dauphin). Životopis mexické básnířky a jeptišky ze 17. století napsaný v žánrech jejího života: esej, filozofie, historie, poezie, politika, teologie, tělesnost. Polyfonní portrét, který lze nepřímo charakterizovat komentářem samotného Paze ke sbírce sor Juany První sen: „Jeho protagonista nemá jméno, věk, ani pohlaví: je to lidská duše. Až posledními slovy posledního verše „Svět nechávajíc s nejjistějším jasem / v záplavě světla, a já procitla jsem“ se dozvídáme, že tato duše patří sor Juaně. Toto sdělení nemění neosobnost básně, neboť duše, jak mnohokrát řekla sor Juana, „nemají pohlaví“. Neosobnost zdůrazňuje alegorickou a příkladnou povahu básně: nevypráví nám příběh v přímém slova smyslu tohoto slova, ale rozvíjí před námi vzor, syntetický archetyp. Setkání víry s imaginací jako třesk, jehož světlo k nám staletími putuje navzdory tomu, že bylo dobovou mocí předčasně uhašeno.





výpis dalších článků rubriky:  Anketa

6.20Nejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.
dok.revueJak to vidí kritika?Na stránkách dok.revue najdete od roku 2020 hvězdokupu, v níž přední čeští filmoví kritici a přední české filmové kritičky a také jedna slovenská kritička budou zhruba třikrát až čtyřikrát ročně udílet vybraným současným českým i světovým dokumentům počet hvězdiček, podle nichž dílo hodnotí. V této chvíli přinášíme dvě tabulky: jednu z března a druhou – aktuální – z počátku září.redakce dok.revue
2.20Ve chvíli, kdy se nic neděje, se může teprve všechno stát...Anketa dok.revue o tom, jak čeští tvůrci dokumentů mimořádný stav vnímali a jak ovlivnil či ovlivňuje jejich práci. Kamila Boháčková
6.19Anketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film
6.18Zásadní kniha a film / od Kvapila po ŽaludaVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Hanáčkové po KubošeVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.18Zásadní kniha a film / od Angera po GogoluVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
F3.18Bezpečnost novinářů, politické tlaky nebo zahleděnost do sebe sama Lukáš Nedomlel
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Průchové po TřeštíkovouVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?
6.17Zásadní kniha a film / Odpovědi od Jurdy po ProcházkuVýroční anketa: Kniha & Film. A která knižní a filmová díla zasáhla vás?

starší články

6.15DOK.REVUE
21. 12. 2015


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.