Červená proti totalitě

Olga Sommerová uzavírá snímkem Červená svou trilogii o výjimečných ženách, mezi něž patří i hrdinky dokumentů Věra 68 a Magický hlas rebelky. Na rozdíl od Věry Čáslavské nebo Marty Kubišové, které se postavily režimu na domácí půdě, však osud operní zpěvačky Soni Červené reflektuje totalitní minulost vlasti zvenčí z pozice emigrantky. Příběh umělkyně, jež dobyla svět, ale třicet let se nemohla vrátit do rodné země, vypovídá o tom, jak se stát připravoval o své talenty.

„Jsem bezdomovec“

Červená, jejíž život pokrývá téměř celé století, zažila první republiku a dva totalitní režimy stejně jako hrdinka loňského dokumentu Zkáza krásou. Helena Třeštíková v něm konfrontuje Lídu Baarovou s její kontroverzní osobní historií a zároveň směřuje do publika řadu otázek týkajících se jak minulosti, tak přítomnosti. Sommerová však volí jiný typ „postavy“ i přímočařejší přístup. Nahlíží na Červenou jako na morální autoritu, nikoli předmět zkoumání a kritické reflexe.

Působivost portrétu Soni Červené vyvěrá ze tří zdrojů. Jedním z nich je pohled do fascinujícího světa vysokého umění, seberealizace, tvůrčí svobody a slávy, podmíněné disciplínou, pokorou a samotou. Další pilíř snímku představuje charismatická postava, která dokáže otevřeně mluvit o svých emocích, aniž by nad sebou ztratila kontrolu. Do jisté míry stylizovaný projev a osobní kouzlo přispívají k hravosti některých pasáží. Záběry z dokumentů 13. komnata a Moje 20. století, prokládané aktuálním materiálem z loňského roku, mají daleko k statickým rozhovorům s mluvícími hlavami. Setkání s energickou postavou oživuje kamera Olgy Špátové, která ve velkých detailech snímá ušlechtilou tvář Červené nebo zůstává za jejími zády, aby společně s ní zasněně hleděla na obzor. Tyto poetické vsuvky reflektují citové rozpoložení postavy a jsou prostředkem její introspekce podobně jako hravý leitmotiv s bustou. Červená cestuje spolu se svým mladým „alteregem“ po místech, která ovlivnila její život, a v hereckých minietudách promlouvá přeneseně i doslova k sobě samé. V okamžicích, kdy zpěvačka vykročí ze světa své profese a otevře neveřejnou část svého života, prosakují na povrch stopy doby. Z divadelních pódií nejvýznamnějších světových operních domů se dostáváme na místo bývalého koncentračního tábora, do archivu StB nebo do márnice.

Červená

Duch doby

Detailní práce se vzácnými nebo neznámými archivními materiály tvoří třetí pilíř, na němž stojí autenticita a působivost snímku. Zatímco Třeštíková ve spolupráci se střihačem Jakubem Hejnou využívala ve Zkáze krásou archivní záběry jako prostředek k subverznímu komentáři a polemice s postavou, Sommerová obrazovým svědectvím naopak zesiluje působivost výpovědi protagonistky. K takovýmto silným momentům patří například kontrast mezi fotografiemi matky Červené coby zdravé vitální ženy a obraz její zubožené postavy pořízený o pár let později po návratu z koncentračního tábora v Ravensbrücku. Návštěva márnice, v níž Červená vypráví, jak unesla a sama tajně pohřbila tělo své matky, která nakonec nepřežila komunistické vězení, nebo odmítnutí spolupracovat s tajnými službami jak ve vlasti, tak v zahraničí působí podobně jako tzv. tiché gesto Věry Čáslavské. Gymnastka během svého vítězství na olympiádě v Mexiku roku 1968 před zraky celého světa otevřeně projevila svůj nesouhlas se sovětskou okupací, když za zvuků sovětské hymny odvrátila hlavu. Podobně působí kategorické ne, jímž Kubišová za cenu konce kariéry odpověděla státním orgánům, které ji coby nepohodlného živla přemlouvaly k emigraci. Na základě pevného charakteru a loajality s demokracií se poslední dvě jmenované staly spolupracovnicemi Václava Havla.

Jedinci, kteří posouvali mantinely lidských možností v oblasti umění nebo sportu, se stali prostředkem katarze, symbolem, do něhož společnost vkládala svoje touhy a naděje. Jako nepřímí mluvčí veřejnosti měli moc svým příkladem ovlivňovat myšlení kolektivu. Jejich osobní vzdor se stal politickým gestem a představoval pro režim potenciální hrozbu. Červená, která po návratu do vlasti vydala dvě knihy memoárů, Stýskání zakázáno a Stýskání zažehnáno, ztvárnila roku 2008 ústřední postavu doktorky Milady Horákové v komorní opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude.... Jak Červená na poli divadla, tak Sommerová svou filmovou tvorbou připomínají význam těchto gest odporu proti totalitě i pro současnou veřejnost.