DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Ústa RambySlavná scéna z filmu Woodyho Allena Annie Hallová, kde Marshall McLuhan ve frontě do kina kritizuje intelektuálního naboba, který žongloval před dámou pojmem „horké médium“

Blog

Ústa Ramby

19. 3. 2020 / AUTOR: Radim Procházka

Radim Procházka ve svém dok.blogu aplikuje mcluhanovské dělení na studené a horké médium na současnou situaci s nošením roušek na veřejnosti. Rouška coby studené médium podněcuje naši fantazii více než odhalená tvář. Jak na autora působí selfie Terezy Ramby v roušce?

Nedávná smršť obličejů v rouškách, která zaplavila sociální sítě, mi připomněla půlstoletí starou teorii horkých a studených médií Marshalla McLuhana. Uznávám, že se pouštím na tenký led, protože z těch, co si berou pojmy kanadského lingvisty lehkovážně do úst, si dělal legraci už před čtyřiceti lety Woody Allen v Annie Hallové (1977), kde nechal McLuhana osobně ve frontě do kina kritizovat intelektuálního naboba, který žongloval před dámou pojmem „horké médium“. Ale nemohu si pomoci…

McLuhan, jenž pracuje s pojmem médium v nejširším slova smyslu, považuje například dívku ve slunečních brýlích za „studené médium“. K jeho sledování potřebuje divák na rozdíl od horkého média vyvinout vyšší míru participace. Zpráva, kterou přináší, obsahuje méně informací (nevidíme dívce do očí), takže je nutné si je dotvořit ve vlastní fantazii. „Zahřát“ si je. Může to vést k našemu vyššímu zájmu o takové médium, protože tajemství podněcuje fantazii.

 

Podobně tajemně tvář působí v roušce. Aniž bych chtěl být považován za nějakého nekorektního burana, upřímně se přiznávám, že včerejší facebooková selfíčka hereček Terezy Ramby, Ani Geislerové či Jany Plodkové mne přiměla při skrolování setrvat na jejich zahalené tváři podstatně déle než obvykle. 

Jinou vlastnost studeného média, jakým je obličej v roušce, na Facebooku intuitivně pojmenoval režisér Jan Látal, který v legraci napsal, že lidé poskytující rozhovor v rouškách mají výhodu, protože není nutné je synchronizovat. (Zvuk se do filmů, na rozdíl třeba od zpravodajství, natáčí odděleně a je potřeba jej nejdříve spojit s obrazem tak, aby pohyb rtů korespondoval s vydávanými zvuky.) Zahalený mluvčí je ale obecně méně věrohodný a pro diváka je obtížnější jej vnímat.

Ve filmu <b><i>V síti</i></b> nahradili tvůrci tradiční pásky přes oči rozrastrováním obličeje, jen oči a občas ústa ponechali nezměněné

Zakrývání obličeje působivě vyřešili tvůrci dokumentárního hitu V síti, kteří museli anonymizovat natočené postavy sexuálních predátorů. Aplikujeme-li na to McLuhanovu teorii, potřebovali z média odebrat informace, které by mohly vést k jeho identifikaci, jinými slovy „ochladit“ ho. Chtěli přitom však udržet co největší množství emocí, což jsou také informace. Nemohli tedy „ochlazovat“ příliš. Tradiční pásky přes oči proto nahradili rozrastrováním všeho okolo a oči naopak ponechali zcela nezměněné. Jejich realistické zobrazení podtrhuje drtivý účinek filmu na diváky. 

Rouška jako médium

Obličej v roušce je sám o sobě zprávou (McLuhan tvrdí, že i médium je zprávou). Člověk se tím hlásí k zodpovědnému chování. V minulých dnech a hodinách, ve vyhrocené atmosféře přechodu země do mimořádného režimu, byla rouška také výrazem politického názoru. Její nositelé patřili zpočátku k demokratické opozici, byli to často představitelé místní samosprávy či šéfové odborů. Vládní koalice se přidala teprve po jistém nátlaku a nešlo ani tak o prevenci samotného viru, jako o pozitivní příklad vyslaný veřejnosti.

Z mimořádného stavu se za pár dní stane běžná rutina, podobně jako když si pod stanem zvyknete chodit na záchod přes celý kemp. Teď se ale není kam z „dovolené“ vrátit a podle odhadů to bude trvat minimálně měsíce, možná roky. Rouška se napříště stane trvalou součástí našeho života, podobně jako je tomu v Asii. I když pomine tahle pandemie, bude v našich domácnostech v pohotovosti připravená, až se začne šířit nový vir. A někteří ji budou nadále nosit preventivně.

Ve filmu <b><i>Smrtící epidemie</i></b> Wolfganga Petersena se postavy chrání speciálními obleky, kde je jim vidět do tváře

Obličeje běžných lidí či politiků pohybujících se ve veřejném prostoru v rouškách je nové chladné médium, které začnou brzy „přihřívat“ i filmaři svými filmy. Ve slavném hollywoodském hitu Smrtící epidemie (1995) Wolfganga Petersena se postavy chrání speciálními obleky, kde je jim vidět do tváře. Žádné roušky nebo respirátory, ale průhledný skafandr. Určitě to není náhoda. Cílový divák blockbusteru není zvyklý participovat a raději se nechá unášet „předehřátými“ emocemi. Zato v Nákaze (2011) Stevena Soderbergha vidíme i rukodělné roušky, podobné těm současným na českých sociálních sítích. Zachycení vrstevnaté reality života vyžaduje více divácké participace. Jeho film je bezesporu chladnějším médiem než ten Petersenův, a to nejen kvůli jinému typu ochrany obličeje, který používají jeho postavy. Bude zajímavé sledovat, zda v budoucích filmových dílech kromě nových virů nějak zmutuje i zobrazování ochranných roušek.

Ve filmu <b><i>Nákaza</i></b> Stevena Soderbergha vidíme i rukodělné roušky, podobné těm současným na českých sociálních sítích