Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Český BollywoodBloger dok.revue Radim Procházka (první zprava) na chodníku slávy před pražským Rudolfinem. Foto: Český lev

Blog

Český Bollywood

15. 7. 2021 / AUTOR: Radim Procházka

Proč nejsou české filmy v zahraničí vidět tak, jak by si zasloužily? A když jsou, proč jsou pod nimi obvykle podepsáni cizinci, žijící u nás? Vytvořili jsme si svůj „Čekwood“ a jsme příliš opatrní a pohodlní se z něj vydat do světa.

Už tuhle metaforu nosím v hlavě dlouho, ale až nedávná návštěva Bělehradu mne přiměla o tom napsat. Se skupinou kolegů z celé Evropy, z Palestiny a Kanady jsme tam na začátku června týden pilovali finanční plány svých připravovaných filmů. V mém případě je to historické drama podle skutečných událostí V bouři a větrech, které chceme s režisérem Lukášem Masnerem točit v Grónsku. A taky jsem tam znovu a znovu přemýšlel nad tím, proč my Češi nejsme v zahraničí víc vidět. Krátce nato jsem četl rozhovor s kolegou Pavlem Strnadem, kde řekl, že by českým filmařům „hodně pomohlo, kdyby byli ambicióznější, a nedívali se příliš dovnitř, ale spíše ven, na to, co se děje ve světě".

Nikdy jsem nepochyboval o tom, že současná česká kinematografie je na vynikající úrovni. Přinejmenším tedy na daleko vyšší úrovni, než by odpovídalo jejímu zastoupení na nejrůznějších mezinárodních fórech na čele s festivaly. Proč tomu tak je, přestože dnes leckteré instituce v čele se Státním fondem kinematografie zahraniční expanzi podporují?

Vystačíme si sami. Doma máme vše, hlavně pohodlí a úspěch. Proč být druhý v Římě, když prvenství v provincii může s přivřenýma očima vypadat docela světově. Vytvořili jsme si vlastní český Bollywood. Uzavřený systém, ve kterém můžeme dosáhnout úspěchu, aniž by se o nás kdy dozvěděla Evropa a svět. A kdybychom měli pocit, že nám zahraniční ocenění přece jen chybí, jsou tady osvícená Česká centra, naše „kulturní ambasády“, která uspořádají projekce ve světových metropolích, kde se vždycky najde nějaký ten emigrant, student či bohemista, kteří společně zaplní sál.

Když režisér Francesco Montagner přijel před několika lety do Prahy, byl už vítězem benátského festivalu. Kvůli studiu na FAMU se naučil česky a stal se součástí zdejší filmařské komunity. Nyní s celovečerním debutem <b><i>Bratrství</i></b> produkovaným českou producentkou Pavlou Janouškovou Kubečkovou míří do soutěže v Locarnu. Foto: nutprodukceČeský parazit v Paříži

„Čekwood“ navíc rozhodně nestojí na hliněných nohou. Máme jednu z nejrespektovanějších filmových škol světa, organizujeme světové festivaly, jsme podporovaní osvícenými veřejnými a státními institucemi, vynikající servisní firmy pro nás pilují svoje know-how na amerických velkoprodukcích. A navíc jsme na čelních pozicích žebříčku zemí, kde diváci v kinech vyhledávají domácí produkci. I když tady lze po červeném koberci dojít nejdál do foyer Rudolfina či hlavního sálu hotelu Thermal, pořád tyhle budovy tvoří důstojné kulisy naší slávy. A k tomu nezpochybnitelně světový český křišťál, který si doma můžeme postavit na poličku.

Často vzpomínám na historku, jak chtěli japonští filmaři natočit při práci nějakého pokračovatele věhlasného animátora Břetislava Pojara, a tak Aurelu Klimtovi zaplatili produkci, kterou před jejich kamerami díky tomu mohl realizovat. Fungovalo to na mne trochu jako narkóza. Se znalostí takové historky můžete dlouho usínat s představou, že ve světě stále vědí, jak jsme dobří, a jednou si pro nás přijdou jako samuraj na bílém koni.

Naši učitelé patřili kdysi k objevům největších festivalů. A my na ně jaksi nedokážeme a možná ani nechceme navázat. Že to byla zcela jiná historická doba? Nevadí! Jedni z nás se budou donekonečna střílet do vlastní nohy, protože prý česká kinematografie zahraniční srovnání v žádném případě nesnese, a druzí zase mají jasno v tom, že dnešní svět nám prostě nerozumí. Jedni i druzí se tak od něj vědomě či podvědomě raději odstřihnou… Je zajímavé, že tohle uvažování je společné filmařům napříč širokou škálou žánrů a přístupů, zjednodušeně řečeno těm s „diváčtějšími“ filmy i těm „minoritnějším“, kteří by se mezi sebou jinak neshodli téměř na ničem.

Režisérka Diana Cam Van Nguyen zkoumá ve svých anidocích nejrůznější osobní traumata a nefunkční rodinné vztahy. <b><i>Milý tati</i></b> stojí na korespondenci s jejím vlastním otcem, který před lety skončil ve vězení. Foto: TřináctkaA je v tom i velký kus zcela pochopitelného pragmatismu. Světská sláva, polní tráva, které se nenajíme. Proto tolik talentů utíká z uměleckého světa k lokálním reklamním či televizním produkcím. Uživit se tvorbou je dnes možná obtížnější než kdykoliv předtím. Spoléháte-li na přízeň selektivní podpory Státního fondu kinematografie, vstupujete stále znovu do loterie, kde máme přinejlepším jen asi pětadvacetiprocentní naději na úspěch. Česká televize se nyní sama zmítá v existenční nejistotě, takže už za filmaři nestojí tak jako dříve. Ale i když obě tyhle mety zdoláte a podpoří vás, je to jen začátek. Teprve teď vypukne bitva mezinárodní – zaujmout musíte u zahraničních fondů v koprodukčních zemích, kde mají svých Slámů a Prušinovských i vlastních starostí dost a dost. A nakonec ještě u evropského fondu Eurimage. A pokud se opravdu cítíte na Cannes, bylo by dobré už v téhle chvíli přesvědčit také nějakého francouzského koproducenta, aby do toho šel s vámi. Pak se ale ve slovutném Centre national du cinéma et de l’image animée zařadíte na startovní čáru s největšími jmény současné kinematografie. Kromě vás to bude zkoušet třeba Wim Wenders, Agnieszka Hollandová nebo Džun-ho Pong. Možná si tam budete připadat trochu jako parazit, a to jste ještě zdaleka nezačali ani připravovat natáčení…

A není to jako v tenisu, kde sice na hranici druhé stovky světového žebříčku musíte počítat každou korunu na hotel a letenku, ale stále máte naději, že se dostanete výš a zajistíte svou milovanou prací potomky na mnoho generací dopředu. U uměleckého filmu budete na vrcholu pyramidy možná v příjmech nad průměrem populace, ale rentiéra to z vás určitě neudělá.

Čech Olmo a spol…

Já mám ale stále větší radost z toho, že sílí třetí skupina českých filmařů. Ti, kteří mají odvahu, trpělivost a pokoru k tomu, aby to v mezinárodním kolotoči znovu a znovu zkoušeli. Paradoxní je, že na těch největších úspěších se často podepisují „cizinci“. Slovinec Olmo Omerzu je nade vší pochybnost český filmař evropské úrovně, jehož nejnovější film Atlas ptáků zařadil v dubnu časopis Screen Daily mezi kandidáty na výběr do Cannes. Nakonec to nevyšlo, Olmo bude mít světovou premiéru v hlavní soutěži v Karlových Varech. Mimochodem i Karlovy Vary se stále častěji přidávají k téhle třetí skupině a pomáhají jí k cestě do světa. Letos budou mít v hlavní soutěži premiéru čtyři české filmy, dva z nich díky novým pravidlům dokumentární.

Režiséra Olma Omerzua fascinují mezilidské vztahy, které zkoumá s pozorností etologa. Po <b><i>Rodinném filmu</i></b> (2016) se v nejnovějším <b><i>Atlasu ptáků</i></b> znovu zaměřil na patologické prostředí bohatství a úspěchu. Foto: endorfilm  Ale zpět k našim cizincům. Jen těsně po Varech ohlásil program prestižní festival v Locarnu a česká kinematografie tam bude mít dva zástupce: italského absolventa a pedagoga FAMU Francesca Montagnera s dokumentem Bratrství a česko-vietnamskou studentku FAMU (ale současně již v mezinárodním povědomí zavedenou autorku), Dianu Cam Van Nguyen s anidokem Milý tati. Je to náhoda, že jsou našimi reprezentanty právě oni? Nemyslím. Mají už z podstaty své genetické výbavy větší nadhled nad Čekwoodem, který je navíc možná nikdy úplně nepřijme za své. A zároveň mu vděčí za své úspěchy, ke kterým jim dopomohli klíčoví čeští spolupracovníci, pedagogové, producenti a mnozí další.

V Bělehradu jsem si navíc uvědomil, jak rádi přehlížíme to, co nám leží u nosu. Se sousedními zeměmi máme společnou minulost i současnost, produkční kapacity i vkus. Ir Brian byl velký sympaťák, ale srbský film Otec ho svým otevřeným koncem neuspokojil, zatímco Východoevropané z něj společně cítili naději, že se hlavní postavě nespravedlivě odebrané děti jednou vrátí.

Jihoslované ctí svoji novou vlnu vzešlou z FAMU, pro kolegy z Pobaltí se koprodukce s Českem stává standardem a Ukrajinec Vladimir sice omylem považoval několik novějších slovenských filmů za české, ale znal je a navíc chválil pražské lektory workshopu Midpoint, který založila FAMU a na který on vděčně vzpomíná. Jen o pár týdnů později se česká delegace zúčastnila francouzského dokumentárního marketu Sunny Side of the Doc díky kontaktům a péči Institutu dokumentárního filmu v rámci delegace středovýchodní Evropy a najednou jsme byli daleko více vidět. A v tom vidím největší potenciál. Sousedi nás ctí a společně s nimi jsme silnější. Svět nás tak snáze zahlédne. Českému Bollywoodu navzdory.