DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Rodina jako cirkus života

Blog

Rodina jako cirkus života

21. 5. 2020 / AUTOR: Petr Fischer
O filmu Erika Knoppa mapujícím kořeny a osudy Cirku La Putyka

Český nový cirkus, to je především Cirk La Putyka. Kultovní soubor, který existuje už jedenáct let, na sebe nabalil moderní hipsterské publikum; lidi, které fascinuje kombinace akrobacie s dramatickým uměním a přitahuje je svůdný mýtus cirkusové tvůrčí svobody. Nejnovější film Erika Knoppa Na krev (2020) sleduje, odkud nabírají životní sílu kořeny tohoto hnutí českých nových cirkusáků, které kolem sebe vytvořil principál Rosťa Novák.

Režisér Knopp sledoval soubor – primárně Rosťu a jeho bratra Víťu, který má v La Putyce na starosti produkci – šest let. Jeho kamera se nakonec nejvíce ponořila do rodinných vztahů Novákových, kteří patří do slavného rodu loutkoherců Kopeckých. A protože v rodině, jak se zdálo již doktoru Freudovi, začínají všechny naše problémy, stává se hlavním hrdinou filmu právě rodinný klan Kopeckých-Novákových, posedlý onou tajemnou touhou hrát a bavit lidi.

Rodina se ukazuje jako něco bytostně ambivalentního. Je zdrojem ohromné síly, která dokáže udržet pohromadě velké projekty, a to i v době, kdy se všechno může ve chvíli zhroutit. Je to ale také místo ohromného tlaku, neboť rodina zavazuje a činí si nároky: na splácení dluhu života, na odpovědnost, na pokračování tradice, která je nakonec důležitější než konkrétní osudy jejich členů. A tak se i Rosťa stává podnikajícím novým cirkusákem nikoli kvůli osobnímu vnitřnímu přetlaku energie – jakkoliv jeho neposednost a hyperaktivita jsou zřejmé – nýbrž kvůli volání rodu, kterému bylo bohem či osudem souzeno sloužit této podivné kočovné múze. Chce sobě i světu dokázat, že toto dědictví žije, přestože se jemu i jeho otci vyhnulo ono „velké herectví“, opěvované v nekonečných historkách z natáčení. Rodina je kámen, na němž se dá stavět pevná stavba života; je ale také zátěží, břemenem, které je někdy téměř nemožné nést.
 

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm

Krev, pot a slzy

Film Na Krev dokumentuje, jak rodina a její bytostné závazky povznášejí a zároveň ničí. Bez ní by nebyl Cirk La Putyka, bez ní by nebyly deprese a stavy smutku, které se mnohokrát ve filmu uvolňují v proudu slz, jež nesou stejnou ambivalenci jako rodina: jsou to slzy štěstí a euforické radosti, ale i slzy bolesti a fyzického i psychického utrpení. Smutní klauni skákající na trampolíně.

Režisér Knopp nevytváří formálně nijak výjimečnou strukturu, vypráví vlastně celkem klasickým způsobem, přičemž mísí rodinné archivy s obrazy z vystoupení La Putyky a s intimními výpověďmi ze zákulisí. Kouzlo jeho filmu je v dynamickém propojení všech těchto vrstev a ve velmi efektivním střihu, který umožňuje spadnout do filmu a nechat se odrážet jeho cirkusovými trampolínami. Tak jako většina představení Cirku La Putyka, i Knoppův film staví na kontrastním rytmu, tedy na střídání energetických výbojů, zahlcujících a beroucích dech, které vyvažují tišiny usebraného přemýšlení, v nichž se z drsných zpocených chlapů, povyšujících pohyby tělesné hmoty na umění, stávají hemžící se klubka citů (v tomto smyslu se zdá být přesný anglický název filmu Blood, Sweat and Tears).
 

Z filmu Na krev. Foto Masterfilm
 

Střihač Šimon Hájek vynalézavě prolíná archivní rodinné dokumenty s dnešní realitou, střihovým vrcholem jsou sekvence z představení La Putyky, zpřítomňující dynamiku těchto akrobatických show se sugestivně laděným divadelním podkladem. Je z nich na první pohled patrný pokus souboru kombinovat mrštnou sílu chytrých svalů s jistou vnitřní citlivostí – tedy něco, co prakticky nejde dohromady, podobně jako smutek a radost v klauniádě. U La Putyky se toto klaunství snadno dostává na hranici přeháněného citu, což na diváky může působit až kýčovitě, každá další lavina akrobatického eskamotérství však tyto nádechy zálibné sebevzhlíživosti snadno přebije. A potom: i klaun je vlastně trapný, když se na něj podíváme s chladným odstupem, jeho humor je didaktický, stereotypní, protože používá zjednodušené symboly a protiklady. Ale když ho vezmeme vážně, což je podmínka cirkusové hry, může být jeho prosté hraní s city ve své jednoduchosti až očistné.

Film Na krev ukazuje tyto klaunské pokusy o čištění duší od rodinných traumat v nebývalé intimitě. Šťastné konce ale nečekejte – to je to poslední, co je v „životě na krev“ důležité.