Protagonista dokumentu a skrytá kamera

„Zachytit jakýmkoliv způsobem podobu člověka tak, aby podle zobrazení bylo možné určit jeho totožnost, je možné jen s jeho svolením.“ – „Rozšiřovat podobu člověka je možné jen s jeho svolením.“

Tak zní dvě základní premisy současného občanského zákoníku České republiky týkající se získávání a následného užívání obrazových (a potažmo i zvukově obrazových) záznamů lidí. Netřeba zdůrazňovat, že uvedená pravidla platí i pro dokumentární filmy. Jak se to za této situace aktuálně má s oblíbenou praktikou užívání skryté kamery v dokumentu?

Český právní řád – a podobně většina právních řádů na celém světě – při vzniku konfliktu mezi všeobecnými osobnostními právy individuálního člověka a autorskými právy jiné osoby (ať již jde rovněž o osobu fyzickou, nebo o osobu právnickou) upřednostňuje zásadně prvá zmíněná. Jinými slovy: natočí-li někdo dokumentární film, pak automaticky k vzniklému výtvoru nabývá odpovídající autorská práva; tato skutečnost ho však sama o sobě nikdy nemůže zprostit povinnosti opatřit si souhlas osob portrétovaných v daném dokumentárním filmu. Na uvedeném závěru nic nezmění ani skutečnost, že v konkrétním případě může být portrétovaným úplně „bezvýznamný“, resp. „obyčejný“ člověk, zatímco autor dokumentu se třeba považuje za geniálního a jedinečného umělce (nebo jím dokonce objektivně je). Jakkoliv zde totiž máme bezpochyby co do činění s konfliktem mezi dvěma základními lidskými právy, hlavní katalogy lidských práv (k nimž patří i naše Listina základních práv a svobod) vždy uvádějí právo na ochranu osobnosti v pomyslné hierarchii na vyšším místě.

Na druhou stranu je třeba zmínit, že zákon nic neříká o tom, v jaké formě je souhlas protagonisty vyžadován. Nejenom, že tedy nevyžaduje formu písemnou, ale dokonce a priori nevylučuje ani souhlas udělený takzvaně konkludentně, tedy souhlas, který lze dovodit přímo z chování dané osoby. Pokud tedy například štamgast vstoupí do hospody, na jejíchž vstupních dveřích se skví nepřehlédnutelná cedule informující o tom, že v nitru lokálu se právě natáčí dokumentární film o zhoubných důsledcích alkoholismu, je v zásadě možné vyvodit, že tento člověk udělil souhlas k tomu, aby byl i záznam jeho osoby do příslušného dokumentu zařazen. Se souhlasy ústními a konkludentními samozřejmě může být ta potíž, že se zpětně relativně obtížně prokazují.

Užívá-li nicméně dokumentarista skutečnou skrytou kameru, pak jde zpravidla o situaci, kdy předpokládá, že by k pořízení, resp. k užití takového záznamu od dotčené osoby zřejmě z nějakého důvodu souhlas nemohl získat, a to ani v konkludentní podobě. Eventuálně vychází z domněnky, že pokud by daná osoba věděla, že je natáčena, mohla by s tím sice souhlasit, ale začala by se okamžitě chovat nepřirozeně a snížila tak „dokumentární“ hodnotu pořízených záběrů.

Pro uvedené případy zná zákon několik výjimek (zákonných licencí), přičemž tyto výjimky nesměřují ani tak k ochraně autora dokumentu, jako spíš k prosazení veřejného zájmu, který je v daných případech z perspektivy zákonodárce natolik silný, že „přetrumfne“ i jinak preferované všeobecné osobnostní právo.

V souvislosti s dokumentárním filmem je třeba zmínit především tradiční trojici zákonných licencí: vědeckou, uměleckou a zpravodajskou. Zákon nijak blíže nerozvádí, co chápe pod „vědou“, „uměním“ a „zpravodajstvím“, a místo toho zdůrazňuje, že k užití pořízených záznamů smí i za těchto situací dojít pouze „přiměřeným způsobem“. Jinými slovy, v každém jednotlivém případě je třeba položit na pomyslné misky vah na jedné straně veřejný zájem na podpoře vědeckého, uměleckého a informačního zušlechťování obyvatelstva, a na straně druhé soukromý zájem na ochraně jednotlivého člověka.

Zajímavou novou zákonnou licencí, s níž výslovně přišel nový občanský zákoník, je zákonné svolení pořídit a užít záznamy fyzické osoby i bez jejího souhlasu za účelem „veřejného vystoupení v záležitosti veřejného zájmu“. Jak v praxi vypadá využití této zákonné licence, lze demonstrovat na ustanoveních 16.13 – 16.16 aktuálního Kodexu České televize, která pojednávají právě o užívání skryté kamery nebo mikrofonu. Kodex zde mimo jiné správně zdůrazňuje, že „(v)ýběr částí materiálu natočeného skrytou kamerou nebo skrytým mikrofonem, jež mají být použity v pořadu, smí zahrnout pouze pasáže s přímým vztahem k tématu“.

Společným pravidlem pro užívání všech druhů zákonných licencí je, že pořízený záznam nesmí být nikdy „využit nepřiměřeným způsobem v rozporu s oprávněnými zájmy člověka“. Vzhledem k tomu, že oprávněným zájmem člověka může být bezpochyby i zájem profitovat ze zisků dosažených v souvislosti s užitím jeho záznamu, lze si například stěží představit situaci (jakkoliv ani takovou nelze úplně vyloučit), kdy by záznam ze skryté kamery bylo možné užít pro reklamní či jinak „nepokrytě komerční“ účely.

Chystáte-li se tedy v nejbližší době při natáčení  dokumentu použít skrytou kameru, položte si nejprve otázku, jestli vámi zamýšleného cíle není přece jen možné dosáhnout se souhlasem dotčené osoby. Dojdete-li k závěru, že nikoliv, musíte být především připraveni obhájit, že vaše svoboda projevu má v daném případě s ohledem na některý z veřejných zájmů uvedených v občanském zákoníku větší hodnotu než právo jednotlivce být chráněn před zásahy do sféry své osobnosti.