Citace: Stará známá písnička?
Nedávno jsem se účastnil jistého semináře určeného pro veřejnost, na němž se probírala řada zajímavých a myšlenkově podnětných témat týkajících se aktuálního vývoje autorského práva a souvisejících oblastí. Když však došla řada na dotazy publika, tyto se nezaměřily na detaily žádné z předestíraných delikátních akademických otázek, ale zacílily neomylně na téma ze všech nejoblíbenější – na téma všudypřítomné a věčné, které se dá při troše nemístného zjednodušení shrnout do této otázky: Co musím udělat, když nechci nikomu platit za licenci?
Jak jsem tam tak seděl a díval se do pokerové tváře přednášejícího, vzpomněl jsem si na písničku Paula McCartneyho nesoucí název „The Songs We Were Singing“. Když se sejdou staří známí, vypráví se v této písni, mohou společně podnikat cokoliv a zavádět diskuzi na jakákoliv sebesofistikovanější témata – ale stejně nakonec zase začnou zpívat ty svoje staré písničky.
Zmíněná paralela funguje i v tom ohledu, že stejně jako lze klasickou písničku interpretovat stále nově a takřka nekonečným množstvím způsobů, tak i těch několik málo ustanovení v autorském zákoně týkajících se výjimek z ochrany autorským právem lze aplikovat na takřka nekonečné množství konkrétních situací v neustále se měnícím světě. A co hůře, v případě interpretace zákonných výjimek navíc platí známá pravda, že když se sejdou dva právníci, pak z toho nevyhnutelně vzniknou alespoň tři právní názory.
I v oblasti filmové tvorby (potažmo výroby) spadají pak mezi nejoblíbenější zákonné výjimky autorské citace, na které také směřuje většina praktických dotazů. Namátkou: Když chci opatřit svůj film hudbou, musím za ni platit, když ji poskládám výlučně z několikavteřinových ukázek různých skladeb? Když chci ve filmu citovat hudbu (abych nemusel nikoho žádat o souhlas), postačí, že hudba sama o sobě dotváří umělecké sdělení filmu, které s touto hudbou nemusí jinak přímo souviset? Můžu v rámci citační zákonné licence převzít nějakou populární „hlášku“ nebo celý dialog z jiného filmu? Pokud založím studentský filmový klub a budu v něm pořádat filmové projekce doprovázené osvětovými přednáškami, jedná se o výukovou citaci, za kterou nemusím nikomu platit?
Odpovědi na všechny tyto (a podobné) dotazy začínají zpravidla slovy: „V zásadě ano, ale…“ Po slově „ale“ pak obvykle následuje – někdy i velmi obsáhlý – výčet podmínek, které musejí být současně naplněny, aby odpověď stále mohla začínat slovy „v zásadě ano“. Seznam a podoba vypočtených podmínek se přitom bude nevyhnutelně lišit (jak naznačeno) dle toho, jakému konkrétnímu právníkovi bude otázka položena – délka seznamu bude přímo úměrná opatrnosti daného právníka, na důležitost jednotlivých kritérií bude kladen rozdílný důraz například dle jeho celkového liberálnějšího nebo naopak konzervativnějšího světonázoru – ale i podle jeho převládající klientely (jejíž vidění světa má tendenci přejímat) atd.
Marnost nad marnost, řeknete si. Ale chyba lávky. Copak by nebyla nuda, kdybychom naše staré oblíbené písničky zpívali všichni pořád stejně?
Právní otázce využívání filmů pro vzdělávací účely se autor věnoval v tomto článku. V nadcházejících blozích Ivana Davida pak naleznete odpovědi na další otázky týkající se autorských licencí.
