Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Omezené spektrum autistického randění

Blog

Omezené spektrum autistického randění

1. 10. 2020 / AUTOR: Martin Šrajer
Filmový publicista Martin Šrajer ve svém dok.blogu upozorňuje na filmy a televizní pořady z nedávné doby, v nichž dominují postavy vykazující rysy poruchy autistického spektra. Patří k nim i nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, jenž je nyní dostupný na Netflixu. Nakolik potvrzuje či naopak vyvrací stereotypy zobrazování autismu?

V několika posledních letech vzrostl počet filmů a televizních pořadů s postavami vykazujícími znaky poruchy autistického spektra do té míry, že je dnes autismus běžnou součástí popkultury. Jelikož filmová a televizní produkce může ovlivňovat veřejné povědomí, potažmo přístup veřejnosti k lidem s určitým hendikepem, je na místě otázka, jaký obrázek o autismu současná mainstreamová audiovizuální tvorba předkládá? Změnilo se něco od premiéry Rain Mana, který na jedné straně otevřel dveře dalším hrdinům jako Raymond Babbitt, ale na druhé rozšířil zavádějící představu, že autismus jde ruku v ruce se savantismem?

Autistické rysy postav z nedávné doby, ať jde o Sheldona Coopera z komediální Teorie velkého třesku, Sagu Norén z kriminálního Mostu či matematického génia Christina Wolffa z krimithrilleru Zúčtování, jsou zpravidla značně zesílené, někdy až na hranu karikatury, což může posilovat některé stereotypy. Nadále je patrná snaha „vykompenzovat“ kognitivní a sociální deficity hrdinů jejich výjimečným intelektuálním nadáním. Stále převažují vysoce-funkční autisté, kteří jsou relativně soběstační a dokážou verbalizovat své pocity a potřeby. Poměrně častým tématem i díky tomu mohou být komplikace související s randěním a vztahy, které převažují nad problémy se zvýšenou citlivostí vůči prostředí nebo se společenskou ostrakizací (šikana v práci či ve škole). To je také případ populárního netflixovského seriálu Atypický, jehož pubertální hlavní hrdina Sam se snaží najít si přítelkyni. Vzhledem k tomu, že je autistou, zaslouží si optikou seriálu uznání už jen za to, že má odvahu chodit na rande.

Infantilizace lidí na spektru

Výhradně skrze vztahy pohlíží na osoby s autismem také nový australský dokumentární seriál Láska ve spektru, nyní rovněž dostupný na Netflixu. V pěti epizodách sledujeme několik mladých lidí s poruchou autistického spektra, kteří se snaží najít lásku svého života. V jádru jde o klasickou „dating show“, ve které různě kompatibilní jedinci hledají společnou řeč. Její zvláštnost spočívá v tom, že spolu randí lidé, kteří nerozumějí některým společenským konvencím, občas jsou paralyzováni ostychem nebo jim dělá problém udržet oční kontakt. Předpoklad, že štěstí člověk nalezne teprve v páru, na němž jsou podobné pořady založené, zůstal zachován. Zřejmě také z důvodu, aby tvůrci vyšli vstříc touze neurotypických diváků po šťastných koncích a dojemných romantických situacích, natáčeli kromě seznamujících se singlů také dva spokojené autistické páry, čímž de facto popřeli koncept seznamovacích pořadů. 

Seriál sice potěšujícím způsobem rozšiřuje pop kulturní paletu lidí s autismem (nejde převážně o bílé heterosexuální muže se záblesky geniality) a vyvrací mýtus, podle něhož autisté o vztahy nestojí, ale mnohým jiným zjednodušením se vyvarovat nedokázal. Láska ve spektru především nerozlišuje mezi různými typy autismu. Všichni autisté jsou rámováni jako členové jedné poměrně homogenní skupiny, existující navíc odděleně od zbytku „normální“ společnosti. Tuto izolaci zvýrazňuje fakt, že jednotliví účastníci randí výlučně s jinými lidmi s poruchou autistického spektra, třebaže ve skutečnosti jsou běžné i smíšené páry. Nápadníky a nápadnice jednotlivých protagonistů pak autoři představují výlučně prostřednictvím věcí či jevů, které mají rádi/y a které nesnášejí, ať už jde o dinosaury, úsměv, zvuk zahradní sekačky nebo banány. Komplexní osobnosti jsou tak redukovány na jednu jejich „autistickou“ zvláštnost, která neurotypickým divákům může připadat milá nebo úsměvná.
 

Láska ve spektru. Foto Netflix

Podobná infantilizace svéprávných dospělých lidí je zřejmá také z volby rozverného hudebního doprovodu, z fascinace kamery jejich nestandardními projevy (pití mléka z krabice, určité tiky, „nespolečenské“ chování na veřejnosti) nebo z omlouvání jejich rasistických či homofobních výroků jako něčeho, na co coby autisté prostě mají nárok (podobně jako tolerujeme u malých dětí, když ve společnosti pronesou něco nevhodného). Okolo sexuality seriál krouží jako kolem velkého tabu, o němž před autisty není vhodné otevřeně mluvit, jakkoli minimálně v jednom případě dokumentaristé vedou rozhovor s párem dvacátníků, kteří spolu již několik let žijí, nepochybně také sexuálně. Tvůrci se jinými slovy zaměřují na to, co je z jejich pohledu „autistické“ a opomíjejí to, co do jejich předpřipraveného obrazu autismu nezapadá, čímž ovšem sociální herce nutně zplošťují na pár (a)typických projevů. Ve výsledku jsou tudíž aktéři seriálu stejně jako postavy z výše zmíněných fikčních filmů a seriálů definováni předně tím, co je činí „jinými“.

Autismus jako zdroj zábavy? 

Jako záruku úspěchu při randění pak seriál v zásadě prezentuje opuštění autistického chování. Neurotypickou perspektivu totiž přímo v seriálu kromě rodičů, kteří až příliš často dostávají prostor, aby hovořili za své dospělé děti, zastupuje pouze jistá Jodi. Žena představená jako odbornice na komunikaci autistů své klienty na rande připravuje radami, jaké konkrétní kroky mají učinit v situacích, jež při seznamování mohou nastat. V zásadě je navádí k tzv. maskování, tedy k tomu, aby sami vystupovali jako neurotypičtí jedinci, což je dvojnásob nepřirozené, když spolu randí dva autisté. Na protagonistech je přitom patrné, jak nesví se cítí, když mají někomu nabídnout židli nebo mu namísto povídání o svých zájmech klást povšechné zdvořilostní otázky. Místo toho, aby vystupovali za sebe, snaží se pod vlivem Jodi vpasovat se role, jež jim není vlastní. 

Podobně jako ve velké části současné popkulturní produkce (čest výjimkám) jsou i v Lásce ve spektru autisté situováni do předpřipravených situací, zvýrazňujících omezené spektrum jejich projevů, a využíváni jako zdroj dojetí, pobavení či inspirace pro neurotypické diváky. Ty seriál utvrzuje v tom, že když randění zvládnou legračně neohrabaní autisté, tak oni přece také. Jakkoli je podbízení se masovému vkusu u „feel good“ mainstreamového pořadu pochopitelné, těžko přispěje k lepšímu porozumění autismu v jeho rozmanitých podobách. Včetně těch, které požadavku lehko stravitelné a hřejivé zábavy nevyhovují.