Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Jeden Netflix vládne všemPán tygrů

Blog

Jeden Netflix vládne všem

1. 4. 2021 / AUTOR: Martin Šrajer

Jak streamovací gigant formuje podobu současného dokumentu?

Když měl v roce 2013 premiéru seriál Dům z karet, předplácelo si Netflix zhruba 30 milionů (převážně amerických) uživatelů. O osm let a desítky původních filmů a seriálů později jde, i zásluhou virové pandemie, o největší streamovací platformu na světě. V takřka dvou stech zemích má Netflix předplaceno přes 200 milionů lidí. Kdo chce svůj film dostat k opravdu velkému množství diváků, neexistuje – zvlášť nyní, v době zavřených kin – lepší volba. Pokud ovšem Netflix hodlá dál navyšovat množství svých předplatitelů a udržovat ty stávající, musí nabízet stále nový obsah. Ideální jsou k tomu dokumenty s nižšími výrobními náklady.

Zásluhou dostupnějších filmových technologií údajně zažíváme další „zlatý věk“ dokumentu (podobně jako po nástupu lehkých kamer a snadno přenosné zvukové techniky v šedesátých letech). Zvyšující se zájem diváků i producentů o dokumentární tvorbu bývá připisován mimo jiné právě Netflixu, který nabízí velké množství dokumentárních filmů a sérií, vyvolávajících mnohdy srovnatelný rozruch a nabízejících podobný druh diváckého zážitku jako hraná produkce. Zřejmě neexistuje firma, jež by sama produkovala nebo do své filmotéky nakupovala větší množství dokumentárního obsahu. 

Zjištění, že dokumenty mohou mít stejný divácký dosah jako fikce, ale není novinkou. Netflix staví na základech položených společnostmi jako HBO, ESPN, BBC nebo Channel 4. Těm teď nezbývá než zkusit dravějšího konkurenta dohnat a nabídnout srovnatelně atraktivní obsah. Jinak hrozí, že budou z domácností, potažmo z televizního trhu jako takového vytlačeny. Mohlo by se zdát, že podobně konkurenční prostředí dokumentární kinematografii prospívá. Stávající rozložení sil ve skutečnosti vede spíš k unifikaci obsahu, ne k větší pestrosti.  

Dokument à la Netflix

Podle producentů vyžadují nákupčí stále častěji dokumenty, které budou vypadat „jako od Netflixu“, tzn. budou se vyznačovat vyššími produkčními hodnotami a „filmovými“ kvalitami, kterými diváky přikovají k obrazovce. Konkrétní tipy, jak natočit dokument, o nějž Netflix projeví zájem, se objevují na internetových stránkách pro začínající tvůrce. Doporučení zahrnují zaměření na atraktivní, široce medializovaná témata, využívání sociálních sítí nebo spolupráci s celebritami disponujícími rozsáhlou fanouškovskou základnou. Tato „předobjednávka“ diváckého zájmu by měla zaručit, že Netflix získá společně s filmem také mnoho nových předplatitelů.

Dokumenty nabízené Netflixem opravdu často lákají na slavná jména (z poslední doby například Michelle Obamová, Shawn Mendes, Ariana Grandeová, Taylor Swiftová, Alexandria Ocasio-Cortezová, Beyoncé) a kontroverzní, globálně řešená témata (klimatická krize, sociální sítě, drogy, sex, rasismus). Tyto filmy jsou zásluhou špičkových technologií sice vizuálně atraktivní, ale kvůli přílišné koncentraci na téma také formálně konvenční, založené především na mluvících hlavách a archivních záběrech. V případě přírodopisných filmů pak také na burácejícím hudebním podkresu a opulentních záběrech z dronů. Českou dokumentární tvorbu příznačně reprezentují portréty Jiřího Trnky a Jiřího Suchého a Planeta Česko (2017), tuzemská odpověď na uhrančivé zahraniční seriály typu Planeta Země (2008).

Svébytnou kategorii představují dokumentární série. Mezi nimi jsou nejpočetněji zastoupené true crime dokumenty a kratší infotainmentové pořady. Série typu Jak vyrobit vraha (2015), Wild Wild Country (2018) nebo Genialita zla: Skutečný příběh nejďábelštější bankovní loupeže v Americe (2018) jednak těží z naší fascinace temnotou a z touhy po spravedlnosti, jednak dávkují informace po vzoru návykových hraných seriálů, což svádí k několikahodinovému „binge watchingu“ neboli ke sledování všech dílů v jednom tahu. Výkladové seriály jako Dějiny nadávání (2021), Historie pro začátečníky (2020) nebo Máme jasno (2018) pak na malém prostoru dávají odpovědi na komplexní otázky. Sice vtahujícím způsobem, díky němuž by neměla ochabnout pozornost sledujících, ale zároveň dost povšechně. 

Intenzivní, vypravěčsky kompaktní a bez ohledu na znepokojivost zkoumané problematiky atraktivně vypadající zábava je v dokumentech od Netflixu preferována před novým úhlem pohledu nebo neotřelými stylistickými volbami. Je přitom pravděpodobné, že čím déle bude oslabena pozice kin, festivalů a organizací nabízejících dokumentaristům a dokumentaristkám infrastrukturu a prostor pro setkávání, tím výrazněji bude Netflix ovlivňovat podobu vznikajících dokumentů. 

Jako filmoví publicisté a publicistky můžeme zareagovat minimálně tím, že budeme kromě netflixových dokumentů o fotbalistech, basketbalistech, sériových vrazích a mužích zamilovaných do chobotnice častěji upozorňovat na jiné, odvážnější a nekonvenčnější nonfikční filmy. Ty přitom nemusejí být nutně přístupné jen na alternativních platformách typu MUBI, které si nepředplácí tolik potenciálních čtenářů. Například originální, vtipný a hravý dokument Smrt Dicka Johnsona (2020), distribuovaný Netflixem od loňského října, se v Česku dosud nedočkal jediné recenze. Totéž platí pro jeden z nejlépe hodnocených filmů loňského roku Time (2020) o ženě bojující za propuštění jejího manžela z vězení. K vidění je na platformě Amazon Prime.