DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Okamžitý efekt Annie Leibovitz

Recenze

Okamžitý efekt Annie Leibovitz

11. 8. 2008 / AUTOR: Dominika Prejdová

Dokument Annie Leibovitz: Život objektivem o známé fotografce slavných natočila její sestra Barbara Leibovitz. Z filmu to kupodivu není příliš znát, možná aby nebyla nařčena ze zaujatosti, zvolila autorka ten nejobecnější možný přístup v dokumentu. Bohužel i ten nejnudnější.

V dokumentu sestaveném jako mozaika rychlých prostřihů defilují známé osobnosti a vzpomínají na Annie, případně mluví o svém životě Annie sama, občas pak fotografku zastihneme přímo na place při práci. Jednotlivé výpovědi jsou ale sestavené principem krátkých více méně povrchních anekdot, které Annie chválí za její mistrovství a občas se dotknou něčeho kritického, od všeho se ale hned uteče dál. Navíc je tento anekdotický princip ještě posílený ilustrativním řazením výpovědí, které nikdy nevstupují do vzájemné konfrontace. Tak například Annie v jedné chvíli mluví o tom, že být dobrou fotografkou znamená stát se součástí toho, co fotografuje. Pak následuje výpověď Arnol da Schwarzeneggera, který se pochvalně vyjádří právě o tom – Annie dokázala, abyste se cítil uvolněně, Annie se stala přirozenou součástí bodybuildingu světa. Toto neustálé zdvojování informací, jež samy o sobě navíc nejsou nijak zvlášť zajímavé, působí únavně a autorsky impotentně. Ve filmu není k Annie žádný klíč, nevyplývá žádné jasné téma, které by se týkalo její práce nebo soukromého života. Práce Annie Leibovitz se sice prolíná s dějinami americké populární kultury, občas se dotýká i politiky, k žádnému z těchto témat však dokument nic rozsáhlejšího nebo hlubšího neřekne. Populární kulturou o populární kultuře, dívat se na film je podobné jako listovat v Elle: Annie je v dokumentu ženou, která miluje svou práci, dělá ji víc než dobře a dokáže skloubit kariéru s rodinou.

Když se film stočí na fotografie Nixona po abdikaci a začne se otevírat zajímavé pole, hned ho režisérka opouští, film se spokojí s konstatováním, že Annie fotila tehdy něco jiného, než by fotili ostatní – chvíle mezi politickými momenty. Tak je to v tomto filmu vždycky, jakmile to začne být trochu zajímavé, hned se terén vyklidí. Například když Annie vypráví o svém přátelství se Susan Sontag, která ji chtěla přimět i k “serióznější” práci a vzala ji s sebou do válečného Sarajeva, Annie mluví o pochybnostech o své práci, že tam, v Sarajevu, měla pocit té správné perspektivy, následující focení Barbry Streisand se najednou nezdálo tolik důležité. Režisérka se jí ale dál neptá, jak vnímá svou roli spolutvůrce popkultury, že vytváří právě onu jinou, mediální perspektivu. Film zkrátka práci Annie Leibovitzové nijak neproblematizuje, jako například dokument o Jamesi Nachtweyovi, který formuloval postavení válečného fotografa vůbec. Možná tak nakonec nejvíc v dokumentu vyjadřují samy fotky Leibovitzové, jež se stejně rychle odvíjejí, ať je na nich Julie Robertsová nebo trpící člověk v Sarajevu, divák má stejně času na zachycení sdělení. Možná tak film formuluje svou jedinou zprávu o Annie: je fotografkou okamžitého efektu.