DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Nejzajímavější body programu 19. ročníku MFDF Ji.hlava podle festivalových hostů

Anketa

Nejzajímavější body programu 19. ročníku MFDF Ji.hlava podle festivalových hostů

27. 10. 2015 / AUTOR: Jitka Lanšperková
Na co se nejvíce těší filmoví tvůrci a festivaloví hosté a co byste podle nich rozhodně neměli minout.

Vít Janeček
dokumentarista a dramaturg

Důvěřuji festivalové dramaturgii, takže se v Ji.headu těším na řadu premiér. Mám-li jmenovat dva filmy, volím dva zahraniční a jeden tuzemský. Ten první je už „prověřený” festivaly a je to (T)ERROR Lyric R. Cabralové a Davida Felixe Sutcliffa. Doby, kdy otázka, „kdo bude hlídat hlídače”, nebyla aktuální, byly povětšinou velmi krátké. Ve společnosti strachu, ve které znovu začínáme žít, je takovýchto filmů obzvlášť třeba. Těším se taky na V paprscích slunce Vitalije Manského, film natočený v Severní Koreji.

Tuzemský tip je finální plod dlouholeté práce Martina Kohouta. Česká cesta zásadním způsobem analyzuje východisko matrixu současnosti a jeho pozadí – zabývá se privatizací státního majetku. V porotě České radosti sedí těžká váha a přítel Václava Klause Milan Knížák, takže jsem skeptický, že by Česká cesta bodovala, ale považuji jej za jeden z nejpodstatnějších filmů, které v Čechách aktuálně vznikly.

 

Kristýna Bartošová
dokumentaristka

Osobně se těším na instalaci 17 000 ostrovů v Laboratoriu a projekce filmů mého kamaráda Thomase A. Østbyeho z Norska, který svou tvorbou zajímavým způsobem propojuje dokumentární film a výtvarné umění. Ráda bych také stihla masterclass Artavazda Pelešjana, protože je to jednoduše génius, nebo film No Home Movie nedávno zesnulé režisérky Chantal Akerman (R.I.P.).

 

Marek Hovorka
ředitel MFDF Ji.hlava

I když je mi to líto, nemohu jmenovat žádný soutěžní film, protože by to mohlo být nespravedlivé. Doporučuji si soutěžní sekce pečlivě projít, protože mezi nimi jsou výjimečné počiny. Z těch nesoutěžních bych určitě rád na plátně viděl nejnovější a bohužel i poslední film režisérky Chantal Akerman No Home Movie. Pro její filmy je příznačné, že jsou velmi osobní a filmařsky vytříbené a jmenovaný No Home Movie to jen potvrzuje. Režisérka mimo jiné proslula velmi originálním pojetím střihu, který charakterizuje slovy: „filmy, které vám utečou ani nevíte jak, vám kradou váš život. Já chci, abyste věděli o dvou hodinách, které s mým filmem strávíte.

Pokud letošní festival nabízí úhel pohledu na naši každodennost z odstupu věčnosti nelze opominout snímek, který se dívá na zeměkouli a na nás očima mimozemských civilizací a velmi důsledným způsobem zjišťuje, zda a jak jsme na setkání s nimi připraveni. Na první pohled jistě překvapí, že mezinárodní organizace jako OSN nebo americký pentagon mají speciální oddělení připravující a promýšlející různé varianty, které by mohly nastat v případě setkání s mimozemskými civilizacemi, ale režisér Michael Madsen prostřednictvím bravurní filmové stylizace jde mnohem dál a prozkoumává otázky související se setkáním s něčím neznámým a nepředstavitelným.

Nejen cinefilové by si neměli nechat proklouznout příležitost vidět na plátně filmy Eugéna Deslawa, Jorise Ivense, Chrise Markera či Artavazda Pelešjana. Ti, kteří s dokumentem zatím jen koketují a nenápadně prozkoumávají jeho povahu, nechť navštíví cestopisné deníky norského dobrodruha Thora Heyerdahla. Naprostá většina filmů právě jmenovaných tvůrců bude odpromítána z filmové kopie, což je dnes v době elektronických médií a internetu mimořádný zážitek.

 

Apolena Rychlíková
dokumentaristka

Ji.hlava každoročně tvoří moje „všechno, co nezvládám stíhat během roku, chci napravit za pět dní“. Je to festival rámovaný setkáváním. S filmy, jejich autory, zanedbávanými kamarády, reálných obrysů nabyvšími legendami, s překvapeními.  Letos také zkusím nepropásnout diskuzi s Julianem Assangem, premiéru filmu RINO, ale také masterclass srbského režiséra Lordana Zafranoviče a arménské živoucí legendy Artavazda Pelešjana. Chci se také vydat na Českou cestu o kuponové privatizaci, uctít Jorise Ivense, porovnat Terorismy a zapnout Tlačítka bdělosti, stihnout pár pohřbů… Už teď vím, že chci všechno – nebo víc – a že budu už zase odjíždět deprimovaná, protože to nevyšlo.

 

Helena Třeštíková
dokumentaristka

Nejvíce se těším na premiéru filmu Jana Gogoly ml. Exkurze aneb Historie současnosti. Honzu Gogolu považuju za nejoriginálnějšího filmaře z takzvané „generace Jihlava“. Je skvělý nejen jako režisér, ale i jako dramaturg, který se dokáže napojit na velmi různorodé dokumentaristické projekty. Jeho dramaturgické supervize ovlivňují, obrazně řečeno, celý český dokument. Myslím, že snad nikdo u nás není tak poučený filmař – praktik i teoretik – jako on. Každé jeho dílo něčím překvapí.

 

Andrea Slováková
dramaturgyně a kurátorka

Nejzajímavějším bodem programu je dle mého světová premiéra filmu Jacquese Perconteho, průkopníka net-artu a mistra ve vyvíjení různých kompresních metod, jimiž manipuluje dokumentárně snímané obrazy – v případě filmu Ettrick z oblasti s rozlehlými pastvinami a tradičním textilním průmyslem – a vytváří tak strhující vizuální básně. Dále průhledná bytost Eugéne Deslaw, trošku pozapomenutý inovátor filmového obrazu, jehož retrospektivu přijel uvádět odborník na jeho dílo Lubomir Hosejko. No Home Movie režisérky Chantal Ackerman, která uměla nevídaně brilantně spojovat intimní pohled s velkými tématy, nepateticky rozebírat závažná společenská témata i prozkoumávat vnitřní světy.

 

Pavol Korec
producent

Na internetovej stránke festivalu som sa dozvedel, že v Jihlave sa predstaví sekcia o terorizme a Sýrii.  A práve táto sekcia ma výrazne oslovila. Môj záujem o Sýriu je veľmi osobný, pretože mám výborného kamaráta a bývalého spolužiaka z tejto krajiny a cez neho podrobne sledujem, čo sa tam deje. Dúfam že objavím zase ďalší pohľad na problematiku a vývoj situácie v tomto regióne. Som veľmi zvedavý.

 

Milan Knížák
multimediální umělec, člen poroty pro Českou radost

Představa, že bych měl nějakého favorita či oblíbence před vypuknutím festivalu, by se příčila mému pojetí nezávislosti poroty. Mám problémy se současným hraným filmem, zvláště českým. Připadá mi nepřesvědčivý, neoriginální a působí  jako derivace předešlých filmů. Dokumentární filmy jsou pro mne, ve své podstatě, přitažlivější. Na druhou stranu jsem si dobře vědom průniku nedokumentárnosti, tedy jakési subjektivní fikce tvůrců, do dokumentárních filmů. Pokud objevím jednoduchý, nemanipulovaný dokument, určitě mě to potěší.

 

Miloš Doležal
básník a porotce pro Českou radost

Dosud jsem býval na Ji.hlavě většinou jen na půl dne, vyzobl něco z programu, pozdravil pár přátel a zase odjel. Tentokrát si mohu dopřát pobýt celý týden – vyzobávání nahradila hojnost.

Vedle filmů z České radosti bych rád  viděl přehlídku Artavazda Pelešjana, „zakusil“ na velkém plátně jeho mistrovskou práci s rytmem, hudbou a zvukem. Ze snímků dotýkajících se palčivostí dneška snad stihnu oceňovaný filmový průhled na místa „přístavu“ imigrantů Lampedusa v zimě a z filmů ohledávajících 20. století ten  z produkce BBC Eichmann v televizi.

A nerad bych prošvihl v sekci Dokument ČT snímek Mrtvolu sprovoďte ze světa, ve kterém režisér Roman Vávra  zachytil naše detektivní pátrání po  místu pohřbení a exhumaci číhošťského faráře Josefa Toufara.

A je možné k tomuto přídělu ještě stihnout nějaké z divadelních představení či muzikantský „sendvič“ Králíček a Květy?

 

Kamil Fila
filmový publicista

Vzhledem k tomu, o čem většina filmů je, tak se netěším skoro na žádný, ale zvědavý jsem na hodně z nich. I když možná se těším na to, jak ex-Monty Python Terry Jones pojednal ve snímku Růst-Pád-Růst téma finanční krize. Jinak budu smutně sedět a koukat na hrůzy v Sýrii, projedu skoro komplet novou českou nadílku (možná mi něco z toho udělá i českou radost) a zkusím zblízka zjistit, jestli Julian Assange má tu barvu vlasů přírodní, nebo se máčí v kádi s peroxidem.

 

Jan Gogola
dramaturg a dokumentarista

Nejvíce se těším na filmy, díky kterým budu vnímat jinak. To je ostatně předpoklad proměny světa, a tedy i sebe samotného. Nemohu přitom odpovědět konkrétně, protože k povaze jiného patří právě to, že ho předem neznáme. Jestliže tedy nejde o případ, o kterém hovoří lídr skupiny Elán Jožo Ráž: „Dneska překvapíme něčím známým.“

 

Petr Szczepanik
filmový historik a teoretik

Těším se na dokument o pchjongjangské rodině V paprscích slunce. Zdá se, že by to mohla být konečně pořádná studie tamního totalitarismu z perspektivy každodennosti. Filmy a televizní pořady o Severní Koreji, které jsem zatím viděl, mě zklamaly tím, že toto napětí mezi ritualizovaným veřejným životem a každodenností nedokázaly postihnout. Je to pochopitelné vzhledem k cenzuře, ale přesto, jakoby filmaři ztráceli schopnost rozumět a němě zírali na neuvěřitelné choreografie mas. Nebo naopak používali skrytou kameru či amatérské záběry, bez možnosti promyšlenější stavby. Zde to vypadá, že cenzoři byli lstivě vtaženi do hry. Zajímá mě i producentské pozadí – české produkční firmy a ČT vstupují do koprodukcí s Ruskem jen zřídka.

 

Iva Honsová
dramaturgyně, překladatelka a porotkyně České radosti

Je toho mnoho a všechna filmová „nej“ už jako divoké husy, jež právě táhnou nad krajem, prolétla tiskem. I do jihlavského „zimoviště“ dokumentárního filmu se pomalu stahují divácká hejna a město ožívá rejem filmové migrace. Pobídnuta skutečností, že jedním z porotců České radosti je Miloš Doležal, otevřela jsem, coby rodák z Vysočiny, konečně knihu Jako bychom dnes zemřít měli. Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara. O to víc mne pak potěšilo zjištění, že součástí doprovodného programu je i divadelní představení Zpráva o zázraku (Josef Toufar) v podání divadla DOK.TRIN. Jsme ochotni uvěřit v zázrak?

 

Tereza Bernátková
dokumentaristka

V Jihlavě si nenechám ujít filmy Mosco Levi Boucaulta a Chrise Markera v sekci Terorismus. Půjde o portréty marxistických revolucionářů a režiséry, kteří nabízejí angažovanou analýzu světa. Také se těším na dokument Alexe Gibneyho o Stevu Jobsovi. Zajímá mě jeho zpracování vztahu člověka a technologie. A v neposlední řadě se těším na filmy svých spolužáků: Jana Rendla a Grety Stocklassy ve čtvrtek odpoledne. A pak! Na film Jana Kačeny a Nikoly Krutilové o Petru Léblovi. Název Člověk si sám se sebou vystačí, resp. nevystačí je lákavý, resp. lákavý.

 

Viera Čákanyová
dokumentaristka

Teším sa na retrospektívu filmov Nóra Thora Heyerdahla, podľa niektorých experimentálneho antropológa a moreplavca, podľa iných blázna a dobrodruha so samovražednými sklonmi, ktorý sa na primitívnych drevených raftoch plavil cez oceány, len s využitím morských prúdov. Chcel vraj potvrdiť teóriu tzv. difuzionistického šírenia kultúr, ale podľa mňa to robil hlavne preto, aby dokázal, že sa to proste dá (prežiť) a môže to byť ešte aj romantické. Z toho plynie: Ľudia sú nezmari a niektorí sú strašne tvrdohlaví. Preto sme tam, kde sme. Vo všetkých interpretačných rovinách, ktoré toto tvrdenie ponúka.