Nehody vnímania času II.

Nielen nemožnosť tvarovať

časové previsy,

dávno minulé,

do vĺn odlišnej modrej

temporality,

ale aj vzduch: iba  v prítomnosti,

tvaru tvár,

suché konáre  a vypílené dosky,

knihy  s hranatým telom –

ako zvíťaziť

nad nehybnosťou

jazykom,

ak neustále tuhne do obrazov,

 z ktorých čas nestihne vyprchať,

pretože do nich nikdy nevstúpil?

 V prítomnosti: dýchanie –

jediný pohyb: sínusoida,

lineárne vlnenie,

niečo, čo práve teraz chýba,

už dávno uniklo.

Pamäť:

nie vrstvy času, ale priškrtené

okamihy.

Stojatá voda.

Zrazenina, zvetrávanie;

zakaždým iný uhol pohľadu.

Mária Ferenčuhová studovala v Bratislavě a Paříži, doktorát získala z dějin a teorie filmu na bratislavské Vysoké škole múzických umění. Prózu, poezii a umělecké překlady publikuje v mnoha časopisech. Je redaktorkou filmově-teoretického časopisu Kino-Ikon, odbornými články přispívá do dalších periodik. Na VŠMU přednáší dějiny světového filmu a taky dějiny a teorii dokumentárního filmu. V roce 2009 vydala knihu Odložený čas, jejíž základní osu tvoří dvojice pojmů „dějiny a čas“, které promýšlí v řadě dílčích témat, jakými jsou např. vztah historiků k samotnému „psaní dějin“, k filmovým pramenům, případně k dokumentárním filmům o dějinách.