DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Myslet pandemii obrazem

Blog

Myslet pandemii obrazem

17. 12. 2020 / AUTOR: Andrea Průchová Hrůzová
„Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.“ Vizuální teoretička Andrea Průchová Hrůzová si ve svém blogu klade otázky, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.

„Člověk si prý zvykne na ledacos,“ říká lidová moudrost a biologové a antropologové studující flexibilitu lidského organismu a kultury jí přitakávají. S aktivitou viru SARS-CoV-2, způsobujícího onemocnění covid-19, a jejími dopady na společnost se potýkáme většinu letošního roku, a tak je otázkou, zda jsme si na přítomnost viru, potenciální ohrožení, nejisté vyhlídky a politické turbulence, které s sebou přináší, „zvykli“. Soužití s virem nás postavilo do extrémní situace, jež se po několika měsících zdá být běžnou každodenností. Naše ekonomické a sociální zázemí i psychické predispozice nám však píšou odlišné scénáře toho, jak poslední měsíce zvládáme. Lokální média naopak pomyslně sepisují scénář prožívání pandemie určený nám všem. Vizuální komunikace v tomto celospolečenském příběhu sehrává významnou roli, a tak je zajímavé se ptát, zda existují zažité obrazy pandemie, které jsme si již zvykli v médiích pravidelně vídat, a jak se škála mediálních obrazů pandemie proměňuje v čase.
 

Molekuly viru nabývaly během první vlny pandemie nejrůznějších výstražných barev. Foto Wikipedie

Obrazový repertoár jarní pandemie

I při zběžném pohledu do lokálních médií si lze všimnout několika významných posunů mezi obrazy první a druhé pandemické vlny. První měsíce aktivity viru doprovázela zejména snaha co nejlépe nového protivníka poznat. Domácí i světová média proto intenzivně pracovala nejen s populárně-vědeckými obrazy viru, ale také s animacemi a informačními grafikami, které měly za úkol vysvětlit, jakým způsobem se vir přenáší a jak následně operuje uvnitř těla. Molekuly viru SARS-CoV-2 tou dobou nabývaly nejrůznějších výstražných barev a globální mediální platformy, jakou je například BBC, uveřejňovaly krátká videa, jež pomocí nejjednodušších vizuálních symbolů informovala o důležitosti rozestupů, nošení roušek a technik správného mytí rukou. Sféra těchto populárně-vědeckých a naučných reprezentací pak byla doplněna o spektrum obrazů pojmenovávajících hrdiny nové situace. Těmi se stali především zdravotníci, konkrétně pak jejich vyčerpané tváře či těla, ztrácející lidské obrysy pod hmotou antivirových ochranných obleků. Zastoupení tu však našly také fotografie a videa dokumentující práci na první pohled méně viditelných, avšak pro fungování ochromené společnosti esenciálních profesí, jakými jsou prodavačky a prodavači nebo zaměstnanci doručovacích služeb.

Pro první vlnu pandemie byla typická infografika a jednoduché vizuální symboly.
Zdroj Ministerstvo zdravotnictví

 

Významné téma sociální izolace, znázorňované nejčastěji pomocí černých siluet lidských postav vyhlížejících z okna či zírajících do světla obrazovek, bylo spojováno s reprezentacemi ohrožených skupin, ponejvíce seniorů. Motiv společenského odloučení, jež si s portréty starých lidí často spojujeme, náhle nabyl nového významu. Obraz opuštěného seniora již neztělesňoval samotu jako negativní fenomén, ale představil samotu jako prostředek záchrany lidského života. Své mediální místo v rámci první vlny pandemie měly také obrazy solidarity. Ty se snažily ukázat jednotu celku rozděleného do vzájemně izolovaných jednotek a navodit optimistickou notu. Jako dobré příklady mohou sloužit fotografie dokumentující zajišťování potravin ohroženým a sociálně slabým osobám anebo populární videa aplaudování zdravotníkům.
 

Své mediální místo v rámci první vlny pandemie měly také obrazy solidarity, zejména se zdravotníky. Britský umělec s přezdívkou Banksy například zdravotníky zpodobnil jako superhrdiny. Foto Profimedia
 

Za poslední pomyslnou kategorii obrazů jarní pandemie lze považovat reprezentace přírody, jež se ztlumením aktivit člověka prožívá svou obrodu. Z médií jsme se dozvídali o návratu zvířat do dříve opuštěných lokalit, sledovali jsme grafy zlepšení kvality ovzduší a seznamovali se s chatami a chalupami domácích politiků a celebrit, kteří na nich částečně přečkávali období prvního lockdownu. Ti nám pak zprostředkovávali své soukromí v opačné dynamice, než je ta bulvárního zpravodajství. Intimní každodenní prostředí známých osobností nám bylo odkrýváno samotnými politickými a popkulturními celebritami bez esence vtíravého voyeuristického pohledu. V jednom stejném rámu online obrazovky se náhle objevovali jak naši blízcí a kolegové, tak i veřejně exponované osoby, čímž se začaly ještě více stírat rozdíly mezi soukromým a veřejným prostředím, ale také mezi sférou každodenní a spektakulární vizuality.
 

Podzim: Padá listí a hlavy politiků 

Druhá, podzimní vlna mediální komunikace pandemie přinesla českému publiku nová obrazová vyprávění. Ta neomylně vycházela ze značně odlišné situace, v níž se republika s příchodem září a závratně stoupajících čísel nemocných ocitla. Namísto hrdinů se začali hledat viníci, kteří by dokázali konkrétně ztělesnit jinak neuchopitelný a komplexní celospolečenský problém. Tím se také roztočilo kolo servírující nám tváře vrcholných politiků selhávajících v boji s virem. Politické osobnosti si za své jednání často vysloužily posměšné či káravé koláže. Portréty premiéra Andreje Babiše jsou nyní spojovány se zmateným výrokem o „někom, kdo měl přijít, ale nepřišel“ a tvář epidemiologa a bývalého ministra zdravotnictví Romana Prymuly je hojně situována vedle budovy vyšehradské restaurace. V oblasti reprezentace politického jednání tak v posledních měsících můžeme vysledovat proces komercionalizace pandemie, který je popisován jako „eskalace obecné úrovně dramatu spojeného s politikou. Zvyšuje se bulvárnost i dramatický rámec žurnalistického pokrytí“.1)
 

V druhé vlně se namísto hrdinů začali hledat viníci. Příznačnými se staly posměšné koláže ironizující zmatený výrok premiéra Andreje Babiše o „těch, kteří měli přijít, ale nepřišli“. Ilustrace Pavel Reisenauer. Zdroj Twitter
 

Zároveň s tím začínají na délku, náročnost a nepřehlednost společenské situace určité skupiny osob reagovat tak, jak by si na jaře dovolil jen málokdo, a to formou protestu. V tomto ohledu je zajímavé se podívat na obsah transparentů, jež jsou v médiích k vidění. Hojně se opakující hesla jako „Nechceme vakcínu, chceme svobodu“ a „Rouška není náhubek“ vypovídají o vnímání regulací jako ztrátě suverénní občanské svobody. Omezující vládní nařízení jsou také spojována s obrazem minulého režimu coby obdobím totality a nesvobody. Některé transparenty, například populární „Koronateror“, pak neváhají situaci označovat za projevy extrémního politického jednání. Protestující také vyjadřují pocit oddělení občanů od politických elit, a to zejména ve vztahu k tématu vakcinace, jenž je často postavený na verbálním obrazu „my versus oni“. To dokládají například transparenty s ilustrací injekční stříkačky hlásající „Pokud my, tak první vy“. Obrazy solidarity, jež přinesla první vlna pandemie, jsou tedy v druhé vlně nahrazovány obrazy bouřící se a rozdělené společnosti.2)

V druhé vlně obrazy solidarity vystřídaly obrazy protestů. Hesla typu „Rouška není náhubek“ vypovídají o vnímání regulací jako ztrátě suverénní občanské svobody. Foto Milion chvilek pro demokracii

Vládnou nám politici... a metafory

Složitost pandemické situace, kterou se snaží vyjasňovat odborníci nejrůznějších profesí, a nejednotnost komunikace ze strany vlády se ministerstvo zdravotnictví aktuálně snaží zachránit použitím dvou jednoduchých vizuálních metafor: semaforu a psa. Motiv semaforu je pro veřejnost široce srozumitelným symbolem, jehož barevné kódování nabízí přehled vývoje situace. Červená společnost zastavuje, oranžová ji připravuje k uvolnění či přitvrzení restrikcí a zelená vyjadřuje její neomezené fungování. 

Podobně zjednodušeně komunikuje také nedávno představený systém PES, doprovázený pěti ilustracemi hlavy psa, jehož výraz se mění dle stupně ohrožení společnosti. Ze psa, který má v prvním stupni vyplazený jazyk, široce rozevřené oči a jedno sklopené ucho, což může značit hravost nebo únavu, a tedy nijak agresivní aktivity, se postupně stává pes s nastraženýma ušima a přimhuřujícíma očima. Navíc i v kynologii méně zdatným občanům je zřejmé, že ilustrace zachycuje spíše lovecké plemeno, které má vzbuzovat větší obavy nežli gaučový psík. Význam metafor pro to, jak rozumíme společnosti a jejím problémům, v roce 1980 představili lingvista George Lakoff a filozof Mark Johnson ve známé knize Metafory, kterými žijeme (česky vyšlo roku 2002). Ukázali, že metafory nejsou používány jenom ve vědě, kde představují konceptuální nástroje (například představa mozku jako počítače či těla jako stroje), ale že významně zasahují také do sféry politiky a našeho každodenního přemýšlení o světě. Použití metafor semaforu a štěkajícího psa v současné situaci je toho zřejmým příkladem.

Složitost pandemické situace se ministerstvo zdravotnictví snaží zachránit použitím dvou jednoduchých vizuálních metafor: semaforu a psa. Zdroj Ministerstvo zdravotnictví
 

Zvykli jsme si tedy na život v době pandemie? Na to konkrétní odpověď ve vztahu k jednotlivcům nemám. Vzhledem k zavedení a opakování mediálních obrazů hrdinů versus viníků, symbolů semaforu a psa nebo výjevů solidarity versus protestních transparentů se ale lze domnívat, že si na život v době pandemie zvykla média. Ta v průběhu letošního roku vytvořila celkem stabilní vizuální rejstříky pro dvě odlišná období života „za časů korony“, jež s sebou nesou zároveň jak značné zjednodušení, tak požadované zpřehlednění situace. Umožňují nám tak v dobrém i špatném slova smyslu si na současný stav „zvyknout“, pokud jsme ochotni takový mentální krok učinit.
 


Poznámky

1) Voženílková, Marcela. Personalizace politiky v České republice. Brno: MUNI Press, 2018, s. 111.

2) Zajímavým příkladem protestní reprezentace, v jejímž jádru však stojí solidární myšlenka, je pro autorku nápis objevující se na nábřeží Vltavy u vjezdu do pražského Letenského tunelu, hlásající „Roušky zdarma, vložky zdarma“.