Každý člověk si zaslouží pozornost a respekt

Dokumentaristka Jana Boršková se doposud věnovala hlavně televizní tvorbě. Po svém studentském filmu Od višní do višní (2011) teď přichází s novým celovečerním filmem Pasažéři. V něm sleduje osudy bývalých svěřenců dětského domova, kteří se snaží najít svoje místo v životě a vypořádat se se svými starými bolestmi a aktuálními problémy.  Velmi citlivý a autentický film volá po divákově pozornosti, a proto přinášíme rozhovor ještě před světovou premiérou tohoto snímku na MFDF Ji.hlava v soutěžní sekci Česká radost.  

Váš dokument sleduje osudy čtyř dospívajících mužů, kteří strávili svoje dětství v dětském domově v Letech. Kdy vás poprvé napadlo věnovat se právě tomuto tématu? 
Pasažéry jsem objevila ve stejnojmenném divadelním souboru, který vznikl na hodinách dramaterapie v DD Lety. Moje kamarádka mě vzala na jejich představení do Divadla Na Zábradlí. Představení mě zaujalo autenticitou a hlubokým lidským příběhem. Začali jsme s kamerou docházet na hodiny dramaterapie. Soubor se ale postupně rozpadal, protože jeho členové začali z dětského domova odcházet.  Zajímal mě jejich další osud. Původně jsem chtěla natáčet se všemi osmi členy souboru, ale nakonec jsem pokračovala jen se čtyřmi. Šlo mi hlavně o to, abych mohla natáčet autentické situace z jejich životů, s ostatními členy souboru to však z různých důvodů nebylo možné.  

Dočetl jsem se o vašem filmu : „Jako pasažéry, kteří se jen vezou, ale nemají vůbec kontrolu nad svým životem, vidí režisérka filmu své čtyři protagonisty.“ S tímto popiskem však sama nesouhlasíte. Jak tedy své hrdiny vnímáte?
Jde o festivalový popisek k Pasažérům, který vyšel například v tištěné festivalové příloze dok.revue v Respektu. S tímto popiskem však nemohu souhlasit. Je nadřazenecký a urážlivý. Vůči hrdinům filmu vyznívá neuctivě. Naplňuje stereotypy, které se obecně používají proti lidem z ohrožených sociálních skupin. Jsem protagonistům vděčná za to, že mi otevřeli svoje životy. Tato otevřenost byla možná pouze za předpokladu, že jsme k sobě přistupovali jako rovný k rovnému. O to víc mě mrzí, že se tato věta dostala do tisku bez mé autorizace, přestože se zaštiťuje mým pohledem na věc.  Jak svoje hrdiny vidím já, se diváci dozví, když se přijdou podívat na projekce Pasažérů, kde budou mít příležitost se s nimi i osobně setkat.

Způsob, kterým jste svůj film pojala, připomíná časosběrnou metodu Heleny Třeštíkové. Jak dlouho jste materiál shromažďovala?
Pasažéry jsme začali natáčet koncem roku 2011. Poslední natáčení se uskutečnilo v polovině roku 2017.  Točili jsme necelých šest let. Přesto mi připadá označení časosběr pro Pasažéry nepřesné, protože hlavní kvalitou filmu není čas, ale autenticita. Šlo mi o to, poznat život protagonistů tak, abych autenticky zaznamenala zlomové situace jejich života v okamžiku, kdy se právě dějí. To je dost komplikovaná metoda, zvlášť když máte problém svoje hrdiny vůbec najít. Díky tomu jsem si uvědomila, že každá situace má výpovědní hodnotu, pokud si jí všimnete a dokážete ji zaznamenat. Můžete té situaci pomoct třeba otázkou, ale musíte přesně rozumět tomu, co se v životech vašich protagonistů odehrává a plně se soustředit na přítomný okamžik.  

Je zjevné, že jste si ke svým protagonistům dokázala vytvořit důvěrný vztah a povzbudit je k upřímnosti. Otevřeně s vámi řeší svoje emoce, myšlenky, často je sledujeme ve velmi těžkých a intimních chvílích. Řešila jste při finálním střihu otázku etiky – co všechno ještě můžete sdílet s diváky, a co už ne? (Tato otázka se nejvíc nabízí při scénách z pohřbu, kdy sledujeme nejen psychické zhroucení, ale i otevřenou rakev.)
Ano, natočili jsme záběry, které se ve filmu nakonec neobjeví. Se střihači filmu jsme měli na paměti, že musíme každému z našich hrdinů zachovat lidskou důstojnost. Vy zmiňujete scénu pohřbu. Nejsilnější a nejdojemnější scénu, kterou jsem kdy natočila.  Syn se loučí s mrtvým otcem. Je to poslední okamžik v jeho životě, kdy ho uvidí.  Ať už ten otec udělal v životě cokoli, jeho syn mu odpouští. Mrtvé tělo je obklopené truchlícím společenstvím. Považuji rituál rozloučení se zemřelým za velmi důležitý. Otevřená rakev je součástí tohoto rozloučení. I když je to bolestivé. Mrzí mě, že se společnost snaží bolest a smrt vytlačit někam na okraj života. Všechno, co se v té scéně odehrává, je velmi přirozené, řekla bych, až symbolické a patří k životu. Navíc ta scéna přináší i naději. Rodina je pohromadě. Jsou tu děti. Přála bych si, aby tato dojemná scéna vzbudila v divácích hlavně soucit.

Situace, ve které se ocitne jeden z vašich protagonistů, se dotýká i aktuální debaty okolo migrace a asimilace cizinců. Výroky postav necháváte vzhledem k observační povaze filmu zcela logicky bez komentáře. Divák tak získává informace o incidentu jen neúplnou a zprostředkovanou formou. Není  podle vás právě tato neúplnost  hlavním důvodem pro tvorbu lidských přestupků. 
Ve scéně, na kterou se ptáte, nejde o migranty, ale o frustraci. Milan je naštvaný a vybíjí si zlost. Měl těžké dětství, na které nemá moc hezké vzpomínky. Za viníka považuje svou matku. Utekl z domova. Vyrostl v děcáku. Nemá dokončené vzdělání. Po odchodu z děcáku neměl kam jít. Rodina se k němu obrátila zády. Chyběl mu domov. „Češi ve svý vlastní zemi jsou na návštěvě...,“ říká a já v jeho slovech vnímám hlavně strach ze ztráty domova. On si  navíc tímto nadáváním připadá silný, přestože v jádru je velmi křehký. V kontextu Milanova příběhu je ta scéna úplná. Navíc to všechno říká svému vlastnímu otci. Člověku, který mu nebyl schopný bezpečný domov poskytnout. 

Vaše hrdiny spojuje nejen místo a zařízení, ve kterém vyrůstali, ale i schopnost odpustit svým rodičům a snaha udržet s nimi nějaký vztah. Podle jednoho z protagonistů je přece nejdůležitější to, že jim jejich rodiče darovali život, za což bychom jim měli být vděční. Souhlasíte s tímto postojem? 
Pouto mezi dítětem a rodičem je poutem nejsilnějším. Je to dáno geneticky, ale i tím, že lidé, kteří nás vychovávají, jsou pro nás vzorem. Přestože se tomu bráníme, mnohdy opakujeme jejich chyby. I kdyby nám rodič nebo dítě udělali jakékoli příkoří, snažíme se jim odpustit. Pokud odpuštění z nějakého důvodu není možné, pociťujeme bolest, která deformuje celý náš život. Mnohdy je těžké si to přiznat.

Změnila práce na Pasažérech váš náhled a názor na život?  
Pochopila jsem, že i když jsme si všichni rovni, jakožto lidské bytosti, není možné dosáhnout sociální spravedlnosti mezi námi.  Přesto si každý člověk zaslouží pozornost a respekt. Snažím se k ostatním lidem přistupovat jako k sobě rovným, bez ohledu na jejich sociální původ, etnicitu, náboženství nebo vzdělání. Uvědomila jsem si, jak moc nás ovlivňuje naše dětství. Pokud dítě nedostane v dětství bezpečí, lásku a hranice, složitě si buduje sebevědomí, citovou rovnováhu a vztah k ostatním lidem i sám k sobě. Náprava v dospělosti už může být velmi složitá.

Zůstáváte i nadále v kontaktu se svými protagonisty? Jak se jim v současnosi daří? 
S pasažéry jsme stále v kontaktu.  Pali s Maruškou mají třetí dítě, holčičku Bellu. Milan žije s jinou přítelkyní než ve filmu a začátkem léta se jim narodil chlapeček Lukáš. Pepa s Kájou čekají první dítě a Bajdy si našel stálou práci u svého strýce. Doufám, že se jejich život stabilizoval a nabral dobrý směr. Přála bych jim, aby obstáli ve své rodičovské roli co nejlépe.

Pracujete nyní na nějakém dalším filmu?
Nejblíže dokončení je dokument The Good and the True o divadelním představení Švandova divadla Šoa, které bylo uvedeno na Broadwayi a mělo velký úspěch. The Good and the True vypráví příběhy dvou lidí z Československa, kteří přežili holokaust. Zpracováním jsme tyto příběhy protnuli se současným New Yorkem. Dále se zabývám tématem adopce romských dětí, konkrétně jedním příběhem, který se týká tří generací žen. Mým velkým snem je točit film s dětským hrdinou.