Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Jak jsem potkala losy

Nový film

Jak jsem potkala losy

17. 2. 2020 / AUTOR: Hana Nováková
Hana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.

V rámci studia etnozoologie jsem se kdysi zabývala tím, jak animisté, tedy lidé stojící vně euroamerického diskurzu linnéovské klasifikace zvířat, vnímají mimolidské živé bytosti a vztahují se k nim. V záplavě knižních i ústně vyprávěných příběhů o živáčcích celého světa jsem vyslechla také historku o tom, jak se do komunistického Československa, zadrátovaného železnou oponou, spontánně vrátili dávno vyhubení losi a jak se u nás usadili natrvalo. Navzdory lásce k přírodě a zájmu o animisty jsem tehdy na žádná totemová zvířata sama pro sebe ani omylem nevěřila. Uplatňovat kategorii totemového zvířete na západního člověka se mi jevilo jako pokročilé stadium ezoterického kýče.

Anabáze českých losů mě nicméně zaujala natolik, že jsem se ji v pátém ročníku na FAMU rozhodla zfilmovat. Co se dělo dál, nemohu ani s nadsázkou nazvat svým záměrem. První losí historie na sebe nabalila další a ta zase další, až společně vytvořily dramatický oblouk vedoucí přes dvě třetiny Evropy do daleké Kanady. Především mi ale všechny dohromady uštědřily výživnou lekci o povaze různých akademických zkoumání. Dnes mohu bez mučení přiznat, že mám totemové zvíře – a není jím náš teriér Alík. Je to los.
 

Los u švédského zábavního vláčku. Foto archiv Hany Novákové
 

Losi v Rusku. Foto archiv Hany Novákové
 

Natáčení živočichů napříč planetou je věc neobyčejně výpravná – a to tím spíš, jde-li člověku o „procesový film“, tedy o rozehrané pozorování dějů, u nichž často tak úplně nevíme, jak skončí, byť je jisté, že jejich rozbuškou bylo právě natáčení. K realizaci tak rozmáchlého díla, jakým Amoosed je, byla potřeba řada nikoliv zvířecích, ale lidských setkání, produkčních, dramaturgických i různých jiných. Společně s dokumentární losí odyseou jsme propluli jak obhlídkami v dalekých lokalitách, tak místy dost dramatickými peripetiemi vývoje. Jak říkají Němci, "Gut Ding braucht Weile", aneb "Dobrá věc potřebuje čas". Něco podobného říká o čase vyčkávání i Maya Deren, ostatně sama animistka. Přičítá takovému času výrazně femininní kvalitu, což je něco, co platilo u archaických kultur i pro losí božstvo. Uctívaný nebyl los, ale losice.

Ústřední linkou snímku je to, jak losi proměnili život a pohled na přírodu všem postavám, kterým zkřížili cestu, a to napříč zeměmi. To, co jsem s bizarním sudokopytníkem z bažin a mokřadů zažila já, se dávno přede mnou přihodilo mnoha dalším: českému zoologovi a českému veterináři, ruskému laserovému fyzikovi z losí domestikační stanice, švédskému obchodníkovi se dřevem a norským a kanadským lovcům. Jediní lidé, kterým nikdo otevírat oči nemusel, byli původní obyvatelé Kanady, kmen Miq´maků, u nichž náš film končí. Právě oni se vzbouřili ve chvíli, kdy bílí lovci zastřelili bílého losa, jejich duchovní totem.
 

Losice s mládětem. Foto archiv Hany Novákové
 

Kdyby se něco podobného stalo v předchozích dekádách, možná by na protesty původních obyvatel nikdo nebral zřetel. Naštěstí doba pokročila natolik, že díky jejich úsilí byly zvířecí duchovní totemy (tedy různá volně žijící divoká zvířata) zaneseny do kanadské legislativy jako bytosti propříště nedotknutelné. 

Upřímně doufám, že toto gesto je příslibem, že náš přístup ke zvířatům obecně se začíná radikálně měnit. Dávno přežité, nesmyslně hierarchické struktury, do nichž jsme si živočichy kdysi zaškatulkovali, nám umožňují je stále celkem bez skrupulí exploatovat a nadřazovat naše zájmy těm jejich.
 

Vzácný bílý los ve vodě. Foto archiv Hany Novákové
 

Spolu s tím, jak se lidskou činností proměnila podoba planety a jak akceleruje vymírání živočišných druhů a další ekocidy, proměňuje se i naše senzitivita. Pevně věřím, že k její proměně posléze přispěje i náš losí film.