Hrát, nebo být

Celý svět je jeviště
a všichni lidé na něm jenom herci;
mají své příchody a odchody;
za život každý hraje mnoho rolí (…).
(W. Shakespeare: Jak se vám líbí, překlad M. Hilský)

V souvislosti s nedávným uvedením filmu Svět podle Daliborka (V. Klusák, 2017) do distribuce se opět oživila nekonečná diskuze o tom, kde začínají a končí hranice dokumentárního filmu. Spor se v daném případě točí konkrétně okolo faktu, že režisér a producent filmu v jedné osobě Vít Klusák trvá na označování filmu za dokumentární, což zdůvodňuje mimo jiné takto (v rozhovoru pro DVTV z 11. 7. 2017): „Já si pořád myslím, že to je dokument, protože ty postavy jsou autentické a všechny ty scény jsme podřídili tomu, co jsme tam na vlastní oči viděli a zažili.“

Mnozí kritici i další diváci (a dokonce údajně i hlavní protagonista snímku) naproti tomu upírají danému filmu dokumentární kvalitu a tvrdí, že je jednoduše hraný, například s tímto odůvodněním (komentář uživatele s přezdívkou Radek99 z 11. 7. 2017 na serveru ČSFD): „Pořizovat záběry ze Štědrého dne ne 24. prosince, nýbrž třeba 22. 12., tzn. inscenovat něco, co nebylo, jen to tak pravděpodobně mohlo být, už nemá s dokumentární tvorbou moc společného... (…) Přítomnost televizní kamery chtě nechtě mění chování lidí, lidé exhibují, nebo se naopak autocenzurují, chovají se jinak než v soukromí, a když je tedy tvůrci nechají ,přehrávat zaznamenané situace‘, nemá to s realitou už moc společného, vzniká opravdu hraný film, činoherní kus, byť by měl tisíckrát reálné základy.“

V tomto textu se nebudu zabývat tím, který z obou názorů je více opodstatněný – už proto, že tuto diskuzi považuji do značné míry za umělou. Vše totiž závisí čistě na tom, jak si pojem „dokumentární film“ pro sebe každý z diskutujících subjektivně (a převážně intuitivně) apriorně nadefinuje. Žádná závazná jednotná definice dokumentárního a hraného filmu (díkybohu) neexistuje – a než se na této skutečnosti něco změní, postrádá podle mého soudu celkem smysl přít se o tom, která z nepřeberného množství nabízejících se (a nabízených) definic je ta jediná správná. Tedy: Považuje-li někdo za dokumenty inscenované etnografické filmy klasika žánru Roberta Flahertyho – počínaje Nanukem, člověkem primitivním (R. Flaherty, USA/Francie 1922) – není důvod, aby za ně nepovažoval i filmy Víta Klusáka. A naopak.

Namísto naznačeného sporu se proto zaměřím na následující otázku: Jaké právní důsledky má vůbec to, pokud někdo ve filmu ne/hraje?

Předně: Herecký výkon řadí český autorský zákon do širšího komplexu uměleckých výkonů (§ 67 AutZ). Umělecký výkon je jím přitom definován jako výkon „osoby, která hraje, zpívá, recituje, předvádí nebo jinak provádí umělecké dílo a výtvory tradiční lidové kultury. Za umělecký výkon se považuje též výkon artisty, aniž jím provádí umělecké dílo.“ Z uvedeného pojetí je zřejmé, že za herce považuje zákon – s výjimkou artistů – pouze takové osoby, které interpretují umělecká autorská díla, případně (i jakákoliv jiná) díla folklórní. Nepodstatné přitom v tomto ohledu je, zda autorem interpretovaného autorského díla (kterým bude v případě filmu typicky scénář) je sám herec, anebo třetí osoba; nepodstatné rovněž je, zda se jedná o herce z povolání, nebo o herce neprofesionálního (tzv. naturščika), popř. zda se jedná – posuzováno určitými estetickými hledisky – o herce špatného, nebo dobrého; nepodstatné je konečně i to, zda se herci dostává nějakého režijního vedení, nebo zda se režíruje takříkajíc sám. Jednoduše řečeno: Jakmile někdo předvádí nebo jinak provádí jakékoliv umělecké dílo – ať už je to Marlon Brando, nebo proletářský neonacista z Prostějova – získává automaticky ze zákona k tomuto svému výkonu specifickou sadu osobnostních i majetkových práv, která musejí být případným uživatelem výkonu licenčně vypořádána. Pokud je někdo naopak ve filmu pouze observačně snímán při běžných „neuměleckých“ úkonech svého každodenního života – pak se o herce nejedná; u takového člověka je zapotřebí získat pouze souhlas s pořízením záznamu jeho osoby z hlediska všeobecné ochrany osobnosti (a v některých případech ani to ne).

Dále se nabízí otázka – často kladená i v souvislosti se Světem podle Daliborka – zda mohou mít nějaké právní důsledky jednání realizovaná člověkem vystupujícím ve filmu. Tato otázka má (vedle autorskoprávní stránky, kterou jsem naznačil výše) rovinu především občanskoprávní a trestněprávní.

Z hlediska první naznačené roviny je klíčová následující věta obsažená v ust. § 552 občanského zákoníku: „O právní jednání nejde, nebyla-li zjevně projevena vážná vůle.“ To znamená, že pokud někdo nemá v úmyslu vyvolat svým jednáním jakékoliv právní následky – a z okolností, za kterých jedná, je tato skutečnost jasně patrná i třetím osobám – pak takové právní následky v zásadě nenastanou. Typickým příkladem může být právě situace filmového herce, který v souladu se scénářem evidentně pouze hraje, že (jím reprezentovaná postava) někomu prodává svůj dům: na základě takového filmového natáčení nepochybně nedojde k uzavření kupní smlouvy o prodeji domu – byť by třeba někdo na pozdějším plakátu avizoval, že vše bylo provedeno „na základě skutečných událostí“. Pokud naopak film zachycuje nezávisle na natáčení filmu probíhající obchodní transakce skutečného realitního makléře, k prodeji předmětných nemovitostí dojde, a to bez ohledu na to, že daný realitní makléř shodou okolností současně účinkoval ve filmu.

S trestněprávní rovinou je to podobné. V ust. § 13 odst. 2 trestního zákoníku se konkrétně dočteme následující: „K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.“ To znamená, že žádný lidský čin nemůže být stíhán jako trestný, chybí-li na straně pachatele zavinění. Ve většině případů (včetně postihování tzv. hate speech) pak požaduje zákon po orgánech činných v trestním řízení prokázání vyšší formy zavinění, totiž úmyslu pachatele způsobit odpovídající škodlivý následek (např. úmysl skutečně vzbudit svým slovním projevem nenávist vůči rasově vymezené skupině obyvatel). To má pak opět takový praktický důsledek, že pokud například někdo ve filmu hraje J. V. Stalina a v intencích své role hlásá třídní nenávist, nemůže být v zásadě za takové své jednání trestně postižen. (Slova „v zásadě“ jsou ovšem na místě. Lze si jistě představit i takové případy, kde herec cílevědomě přispívá svým výkonem k právně nepřijatelnému, např. antisemitskému vyznění filmu.) Pokud však filmový záznam věrně zachycuje osobu, která – v prokazatelném úmyslu způsobit trestním zákoníkem předvídaný škodlivý následek nezávisle na  existenci filmu  – dejme tomu popírá existenci objektivně doloženého genocidního chování někdejších sovětských bolševiků vůči některým skupinám ukrajinského a polského obyvatelstva, pak taková osoba bude za své jednání trestně postižitelná. (Samostatnou otázkou je pak trestněprávní odpovědnost dalších osob podílejících se na vzniku dokumentárního či hraného filmu – včetně jeho producenta, režiséra či scenáristy. Takové osoby mohou být dle okolností shledány odpovědnými například tzv. účastenstvím na trestné činnosti účinkujícího, popř. mohou spáchat trestný čin i zcela samostatně, nezávisle na účinkujícím.)

Problém samozřejmě je, že stejně jako ve skutečném životě je i ve filmu hranice mezi „autentickým bytím“ a „hraním rolí“ velmi rozostřená a nejasná. To nejostřeji vynikne zejména u filmů koncipovaných svými tvůrci jako dokumentární – a to nikoliv kvůli nejasné definici vlastního pojmu „dokumentární film“, ale v důsledku toho, že je málokdy úplně zřejmé, kdy se účinkující v dokumentárním filmu „chová přirozeně“ (tak jak by se v zásadě choval, i kdyby ve filmu neúčinkoval) a kdy už se jedná o určitou záměrnou (uměleckou) stylizaci sebe sama. Tento fakt je přitom obvykle obtížně rozpoznatelný nejenom pro diváky filmů, ale nezřídka i pro účinkujícího samého: Je-li si vědom toho, že je natáčen na kameru, uzpůsobuje tomu totiž takřka nevyhnutelně své chování, včetně slovních projevů a jejich vyznění (jak si správně povšiml i výše citovaný uživatel ČSFD).

Dojde-li k právnímu sporu, záleží pak nakonec na schopnostech osoby, na níž v tom kterém případě spočívá důkazní břemeno (v trestních věcech jde o státního zástupce, v občanskoprávních věcech v zásadě o žalobce), prokázat, zda se v dané situaci jednalo o vážně míněné bytí, nebo „pouze“ o hraní.