DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Nekamenujte právníky

Blog

Nekamenujte právníky

12. 11. 2015 / AUTOR: Ivan David
Filmový právník Ivan David ve svém blogu hájí všechny své oborové kolegy se slovy: jsme jen lidé. Jaké situace se nedají „právně obejít“ třeba při experimentální tvorbě filmu?

„Děda byl celej život úplně zdravej, až do okamžiku než šel k doktorovi.“ Zhruba v této podobě se traduje lidová moudrost, z níž vyplývá, že pokud lékař objeví u dosud neléčeného pacienta chorobu, je to bezpochyby vina onoho lékaře, protože pacient byl přece vždycky jako rybička. Proto je lepší se lékařům obloukem vyhýbat: Pán Bůh s náma a zlý pryč!

S obdobným uvažováním se často setkávám, když jsem konfrontován s právním dotazem, na který musím odpovědět způsobem, jenž není tázající se osobě příjemný. „Jak to může bejt protizákonný, když to tak odjakživa všichni dělají?“ zní obvyklá výtka, která je mi následně vmetena do tváře. Pokud je náhodou vznesen doplňující dotaz, jak do budoucna předejít sankci, nevyhnutelně dál prohloubím zklamání tazatele, pokud odpovím, že nejlepší by bylo zákon neporušovat. „Na to určitě musí bejt nějaká právnická klička,“ dí sebejistě tazatel poučený sledováním odborných televizních pořadů typu Ally McBealová a čtením zasvěcených internetových diskuzí.

Právní předpisy jsou – a vždycky byly – do určité míry odtržené od reality. Právní předpis totiž není naturalistický román z pera Émila Zoly, ale popis ideální reality, vyvěrající z bohaté fantazie zákonodárcovy. Ne náhodou dal jméno celému jednomu literárnímu žánru spis Utopie (1516) Thomase Mora, slovutného právníka (a politika). Ne náhodou stáli v čele mnohých moderních revolucí advokáti (a politici), počínaje Dantonem a Robespierrem, a konče třeba Fidelem Castrem.

Právní předpis zkrátka říká, jak by se lidé měli chovat, a nikoli to, jak se ve skutečnosti chovají. Problém pak nastává zejména v oněch situacích, kdy se představa ideálního světa popisovaná právním předpisem dostává do částečného nesouladu s představou ideálního světa, která je obecně sdílena. V oblasti filmu je typickým příkladem situace ohledně tzv. found footage, tedy filmového materiálu, který dříve vyrobil někdo jiný a nyní ho chce filmový tvůrce zařadit do svého nového filmu, například pro vytvoření experimentální koláže. Jak to, že pro tento způsob užití staršího filmu neexistuje obecně nějaká zákonná výjimka z povinnosti získat příslušné souhlasy, „když to tak odjakživa všichni dělají“ a jsou přesvědčeni, že všechno je v pořádku?

Je zřejmé, že situace, kdy se vize právního předpisu o spravedlivém uspořádání věcí začne rozcházet s vizí většiny jeho relevantních adresátů, je to špatně a je zapotřebí hledat řešení. Nicméně už staří Římané věděli, že i tvrdý zákon je zákon, a jeho dodržování – do okamžiku než bude změněn – je coby zdroj potřebné právní jistoty samo o sobě hodnotou: Dura lex, sed lex (zákon je tvrdý, ale je to zákon).

I právníci jsou lidé (alespoň ti, které jsem zatím potkal), a někdy se docela hojně mýlí. Jak ti, kteří právní předpisy s požeháním voličů píší, tak ti, kteří je vykládají a aplikují. Nicméně určitě neplatí jenom pro právníky obecné pozorování, že největším nepřítelem všech teorií je koneckonců sám život.