Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Gramsciho zápisky

Báseň

Gramsciho zápisky

29. 9. 2020 / AUTOR: Mike Hoolboom

Oficiální znělka 24. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Režie: Mike Hoolboom
 

Moje známá Francesca říká, že fotit je stejně důležité jako právo na vodu či domov pro Palestince. Mluví o nové dohodě, jež by zabránila pořizovat obrázky z nějakého místa, pokud v něm člověk nepobývá déle než šest měsíců. Podle mě by díky tomu noviny přestaly vypadat tak, jako když je dělají turisté.  

Jak by vypadal svět, kdyby každý obličej či roh ulice byl zároveň obrazem domova? 

Chci se držet její rady, ale ještě chci podniknout poslední výlet. Asi nejsem zcela připraven na utopii. 

Někdy je třeba cestovat po celém světě, aby člověk pochopil, kde se nachází. Nedokázal jsem týdny vstát z postele, paralyzovaly mě deprese. Možná bylo načase navštívit mého mrtvého italského přítele, abych našel odpovědi. 

....

Ukázalo se, že velký italský spisovatel Antonio Gramsci byl také běžcem. Napsal o tom dokonce knihu, ačkoliv dával přednost svým zápiskům z vězení. Říkal: „Běhám v prázdnu. Nebo bych to možná měl vyjádřit obráceně: běhám, abych získal prázdno.“

Gramsciho se často ptali, nač při běhání myslí. Napsal: „Obvykle se mě na to ptají lidé, kteří nikdy sami neběhali. Vždy o této otázce přemýšlím. Nad čím vlastně přemýšlím, když běhám? Abych byl upřímný, nemám na to odpověď.“

1. scéna: Tváře
Gramsci nás žádá, abychom si zblízka prohlédli každou tvář. Hledá v ní strach, protože strach je počátkem kultury. V místě, kde přebývá strach, je počátek všeho: každé sebepochybnosti, zločinů z nesnášenlivosti, jména každé země, ať jí vládne kdokoliv, i počátek hlasu zdviženého proti jiné rase, jinému pohlaví či živočišnému druhu.
Tvář je prvotní scénou třídního boje. Možná, že když se začneme dívat zblízka, najdeme počátek nové společnosti. 

2. scéna: Duch
Jelikož měl Gramsci pochroumanou páteř, stal se z něj hrbáč, který vyrostl jen do výšky sto padesáti centimetrů. Stal se novinářem a organizoval dělníky. Pochopil, že vládnoucí třída už nepotřebovala zbraně, média vykonala práci za ně. Selský rozum se zdál nejostřejší municí. Gramsci založil Komunistickou stranu Itálie, protože věděl, že potřebujeme různé druhy vztahů. 

3. scéna: Západ slunce
Tvou lásku potřebuji zoufale, miluji tě bláznivě,
ale nemám u tebe žádnou šanci. 

4. scéna: Slepí

Konec mého starého života začal jedinou drobnou chybou: můj partner zatáčel doleva a nedal blinkr. Autonehoda... Utrpěl otřes mozku a bylo třeba se o něj stále starat. Vyčerpalo mě to. Fyzicky, emocionálně, finančně. Když se partner zotavil, odešel. 

Stal se ze mě načas homeless a poté pes. Jak to napsal Gramsci?
Starý svět umírá, jakmile se na svět dere nový. 

5. scéna: Vlny

Gramsci byl uvězněn za to, že přemýšlel nahlas, a strávil zbytek života ve vězení. Měl křeče, zvracel krev a trpěl takovými bolestmi hlavy, že tloukl hlavou o zeď své cely. Snil o tom, že pohyby labutí vymodelují novou lidskou společnost. Stát zničil jeho tělo, ale ne jeho analýzu moci, kterou rozprostřel do dvaceti zápisníků. 

Snil o oceánu.
 

Překlad Kamila Boháčková


Mike Hoolboom je přední postavou kanadského experimentálního filmu. Jeho filmy jsou esejistickými kolážemi, které často využívají found footage a citují úryvky cizích i filmařových vlastních básní a úvah. Jeho filmy se pravidelně objevují na MFDF Ji.hlava. Podle jeho snímku Fascinace (2006) byla pojmenována ji.hlavská soutěž experimentálních filmů, stálice festivalového programu. Pro letošní, 24. ročník vytvořil Hoolboom festivalovou znělku. „Jeptišku hraje umělkyně Romy Colaová, která ve své tvorbě programově překračuje hranice a vstupuje do zapovězených zón. Tam, kde ostatní jen opatrně našlapují, ona zpívá. Kdo jiný by měl hrát jeptišku?“ píše o letošní znělce Hoolboom.