Exprmntl.cz očima amerického novináře

Žijeme ve světě přímek: ulice, telefonní dráty, elektrická síť a dopravní trasy. Je to všechno vcelku chaotické, ale my se v tom samozřejmě dokážeme naučit najít řád a žít v souladu s ním. Tyto přímky nám určují, jak se dostat do práce, jak spolu komunikovat a možná dokonce i jak přežít. Ale existují i jiné způsoby, jak vnímat strukturu našeho fyzického i společenského prostředí. Několik českých experimentálních filmů promítaných v roce 2017 na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava vzalo běžné vnímání útokem a přeťalo náš poklidný vztah s organizovanou realitou. Mírně řečeno, přivozují divákům trochu závrať. Ale jejich souhrnný dopad je ohromný, dokážou proměnit způsob, jakým vnímáme jak realitu, tak dokument.

Pozoruhodný snímek Alžběty Kovandové Dějová linka celkem doslovně rozsekává linie našich životů. Autorka začíná u obrazů komunikace a dopravy, silnic a automobilů. Ty jsou nejdříve jednoduše rozpoznatelné, i když ve filmu vystupují v překvapivých vztazích. Za okamžik se ovšem věci začínají třepit a rozpadat. Loudající se, podivně ustřižené obrazy koní vytvářejí narůstající pocit znepokojení podpořený tajuplným soundtrackem Martina Stýbla. Cesty se brzy začnou ohýbat. Vlak nejede ani napravo, ani nalevo, ale do nezmapované oblasti mimo plátno. Kovandová uzavírá svůj snímek záběrem lidské ruky se zcela normálním uspořádáním prstů. Ale na pozadí předcházejících dvou minut působí tato úplně obyčejná skupinka prstů rozeklaně a nepřirozeně.

Technické řešení, které Kovandová uplatňuje, je zcela její vlastní, ale sklon k rozpojování, rozdrobování a tříštění sdílí s několika dalšími filmaři. Vojtěch Domlátil ve svém snímku Life in Patterns dekonstruuje dlaždice a porcelán za kakofonického klapání nevybíravého soundtracku. Snímek Traffic Zbyška Semelky dokáže přinést šok dokonce na ještě menším prostoru. Jeho vizuální koláž je vytvořena z obrazů řady různých dopravních zácp, které jsou přes sebe převrstveny za účelem dosažení maximální dezorientace. Tvůrci snímku Vilyž zvolili podobně horečnatý přístup, když ve svém díle skládají obraz hradu Švihov z různých samostatných záběrů za zvuku bicích nástrojů. Každý z těchto krátkých experimentů rychle převrací vztah publika s fyzickým prostorem. Syrový materiál skutečnosti je přeměněn.

Vilyž (Klára Míčkočková, Kristina Bártová, Marie Píchová, Petr Kutek, Tomáš Červený, Zbyšek Semelka, 2016)

Někteří režiséři jdou ovšem ještě dále a dosahují ještě vyšších úrovní abstrakce. Snímek Dnes Simony Donovalové zachycuje sluneční svit na 35mm negativ, přičemž film je složen z jednotlivých snímků skoro zastíněného listu. Pomalý rytmus díla a jeho hřejivá atmosféra přibližují zkušenost samotné rostliny. Film Anastasie Serdyuk Vizitka je zase taktilním autoportrétem zachyceným v kameni. Kámen putuje po prostoru minimálních rozměrů následován kaskádou podobných tvarů. Oba tyto snímky vytvářejí uzavřené, metaforické prostory z bric-à-brac objektů fyzického světa.

Stejně tak zajímavé jako tato pokřivení přírodního prostředí jsou filmy, které filtrují svět médiem animace. Snímek Unknown Jakuba Korselta se věnuje stejnému námětu jako Semelkův film – veřejné dopravě. Ale Korseltova metoda je v podstatě naprostým protikladem té Semelkovy, neboť vymazává detaily namísto toho, aby je zmnožoval. Metro se v jeho podání stává skoro beztvarým, stejně tak jako tváře cestujících. Tyto abstraktní prostory vyvolávají neurčitý pocit ohrožení, byť ten nikdy nedosáhne působivosti, jakou vykazují animované noční můry ve snímku Život snů. Náročné a fascinující dílo Evgeniye Opalko nabízí pohled do pokřivené snové scenérie doprovázený znepokojivým slovním komentářem. „Poznání je sebevražda,“ dozvídáme se, „chraň svůj spánek.“ Červené čmáranice a bílé ruce probleskují plochou plátna a upadají do neúprosné mnohoznačnosti podvědomí.

Připouštím, že extrémnější povaha poznámek nabízených snímkem Život snů představuje odklon od nálady ostatních filmů. Ale jeho výhrady vůči běžnému poznání poskytují užitečný kontext, díky němuž můžeme přemýšlet o experimentální dokumentární tvorbě. Všichni uvedení tvůrci vzali obrazy skutečnosti, tedy to, co pokládáme za „nefikční“, a pokřivili je umělecky fascinujícím způsobem. Přerušují a proměňují naše vnímání obrazu a pravdy často jen na ploše pouhých několika vteřin. Ale výsledné odhalení, že žádné dokumentární dílo není objektivně „pravdivé“ a že každý střih nese význam, lze vztáhnout na daleko rozsáhlejší díla.

Ostatní snímky v programu sekce Exprmntl.cz nejsou pochopitelně o mnoho delší než ty již zmíněné. Ale mnoho z nich vyřezává ze svého vlastního nefikčního materiálu podstatná, krásná, a dokonce politická pozorování. Film Transformace/Výpary/Melanosis Michala Kindernaye nabízí velmi jasný úhel pohledu, i když jeho záběry jsou o poznání méně zřetelné. Snímek je ztemnělým portrétem řeky tekoucí podél industriálního komplexu. Kindernay začíná na samotné vodní hladině, kdy vrací vodní brázdu za lodí, která do hladiny vyřezává velkou tlustou čáru vodní tříště. Ve zvukovém doprovodu je slyšet praskání, a jak záběry postupně nabízejí stále rozsáhlejší obrázek pozměněné krajiny, začínají se objevovat i deformace obrazu. Jako by melanosis (zčernání) z názvu snímku byla uvalena na zemi samotnou, když lepkavé náznaky znečištění naplňují závěrečné okamžiky tohoto elegického krátkého filmu.

Transformace / Výpary / Melanosis (Michal Kindernay, 2017)

Snímek Franze Milece s názvem Loathing… sleduje obdobný rejstřík otázek, přestože se odehrává uvnitř továrny. Vlastně nezdá se, že by se odehrával uvnitř jakéhokoli konkrétního industriálního prostoru, ale spíše v jakémsi ideálním prostoru jakékoli-továrny-vůbec. Většina ze záběrů, z nichž se celek skládá, připomíná videa dokumentující pozorování UFO – jde o lehce zamlžené obrazy jinak rozpoznatelného prostředí. Hypnotická, minimalistická hudba pomalu navozuje pocit napětí. To, co nejdříve vypadalo jako optimistická ukázka průmyslového rozvoje, se záhy proměňuje v hrozbu katastrofy. Osudová nehoda se nejasně rýsuje těsně za hranicí našeho pohledu. Anebo ještě hůře – jde o sabotáž. Obrazy samy o sobě to přímo nepotvrzují, ale způsob, jakým jsou zkomponovány v jeden celek, navozuje nepopiratelný a nepolevující pocit úzkosti.

Úzkost je také tématem filmu Elišky Cílkové s názvem Dare Nativitatis, i když v případě tohoto snímku se jedná o osobnější a intimnější projekt. Jeho tématem je narození dítěte a očekávání, které mu předchází. Snímek je vystavěn na půdorysu plánů a obav několika odlišných hlasů. Film začíná tvrzením, že porod vyvolává „změněný stav vědomí“, že narušuje obvyklé vnímání reality. Zbytek filmu je věnován kladení různých otázek, jeho náplň tvoří jemně rámované a zručně utkané předivo okamžiků údivu a obav. Závěrečné vyblednutí obrazu nás zanechává s přesvědčením, že jedinou univerzální pravdou je rozmanitost a variabilita zkušenosti.

Experimentální nefikční díla mají samozřejmě také schopnost zachycovat jedinečnost zkušenosti jedince. To je případ snímku Lucie Navrátilové s názvem Konzerva, patrně nejlepšího snímku celé letošní sklizně. Její studie tradičního kostýmu a lidových slavností z oblasti Hané je vším jiným než tradiční výpovědí. Taktilní zvukový doprovod a odvážný střih nabízejí koláž kolektivního dědictví, které se zdá být zcela při životě a obdobně jako film stále přežívá i v 21. století. Dílo okouzluje animací papírové loutky a lekcí o chlebíčku s králičím jazykem. Zároveň je to ale snímek střízlivý, zajímající se o ohrožení mizející tradice. Způsob, jakým Navrátilová používá Deník Anny Frankové, je zároveň podivný i fascinující. Jedná se patrně o výraz uvědomění si skutečnosti, že žádná evropská tradice nemůže s čistým svědomím pokračovat dále, aniž by zohlednila trhliny, které přineslo 20. století.

Tento snímek je zároveň i věcným konstatováním o své vlastní hybriditě, o kombinování všeho od záběrů samotné slavnosti a dokumentárních rozhovorů až po animované úseky a hrané, lehce komické medailonky. Jde o film vytvořený s porozuměním povaze celého žánru, s pochopením skutečnosti, že nefikční filmová tvorba je uměleckou formou propojování a aranžování, nápadů živených juxtapozicí. To se jasněji připomene vždy po zážitku z obzvláště dobře sestavené přehlídky experimentálních krátkých filmů, a to především tehdy, když je z takových snímků cítit sebevědomí, jaké jsem zažil u této várky děl.

Přeložil Štěpán Kubalík.