Zranitelnost nad kontrolou. Všechno dobře dopadne (nakonec)

Bylo léto roku 2003. Bylo mi šestnáct let. Moje spolužačka Michela, která bydlela pár bloků ode mě, hostila přes léto americkou dívku v rámci studentské výměny. Moji rodiče měli bazén, a protože bylo horko a nebylo moc co dělat, začali jsme se všichni společně scházet.

Jmenovala se Katelyn – Kate, jak jsem jí říkal já. Byla to nádherná dívka se zářivým úsměvem, divokými kudrnatými vlasy, zvláštním smyslem pro humor a dospívající rebelskou náturou. Bylo snadné se s ní bavit, vyzařovala nebojácnou energii, která vše činila o něco více vzrušující. Trávili jsme dlouhá odpoledne poslechem hudby, sledováním MTV a blbnutím v bazénu. Někdy jsme neohrabaně a zvědavě poprvé zkoušeli alkohol. Na konci léta se vrátila domů do Massachusetts, ale zůstali jsme v kontaktu skrze dopisy. V následujících letech mě navštívila v Itálii ještě dvakrát nebo třikrát a při každé návštěvě jsem měl možnost sledovat, jak z dospívající dívky, kterou jsem poznal, roste mladá žena, kterou znám dnes.

Přeskočme do roku 2022: Můj poslední film byl vybrán na festival v Iowě, nedaleko Chicaga, kde tehdy Kate žila. Rozhodl jsem se ji navštívit a strávil u ní pár dní. Od našeho posledního setkání uplynulo více než deset let a ona byla velmi odlišná. Začala mi vyprávět o svých nedávných zkušenostech: o turné s rockovými hvězdami, vystupování ve striptýzovém klubu, spolupráci s Playboyem, svatbě s Chipem Z’Nuffem (rockovou hvězdou z 80. let, o více než dvacet let starším než ona), znovuobjevování spirituality prostřednictvím katolické církve a procesu duchovní očisty od posedlosti démonem za pomoci exorcisty. Ať už šlo o jakékoli téma, Kate mluvila s takovou upřímností, humorem a přímostí, že ji bylo nemožné neposlouchat a nebýt fascinován jejími příběhy. Právě tehdy jsem si pomyslel: Z toho by mohl být film.

„To, co jsem v tu chvíli potřeboval nejvíc, byl pocit kontroly: nad svým dílem a nad svým životem.“

Když jsem se vrátil domů (tehdy jsem žil v Litvě), čekalo mě obrovské zklamání s filmem, na kterém jsem pracoval pět let. Přes veškerou tvrdou práci a očekávání nevyšlo financování. Cítil jsem smutek a beznaděj. Jako většina filmařů jsem si uvědomil, že bez ohledu na to, jak moc se snažíte nebo jak silný je váš materiál, rozhodnutí, zda film vznikne, často závisí na anonymní komisi, vedené záhadnými a občas absurdními mechanismy. To, co jsem v tu chvíli potřeboval nejvíc, byl pocit kontroly: nad svým dílem a nad svým životem.

A tak se mi znovu připomněla Kate. Byl chladný, deštivý den. Šel jsem na procházku a nahrál dlouhou zvukovou zprávu, ve které jsem Kate v podstatě položil otázku: Chci natočit film o tobě a tvém životě. Můžu přijet do Chicaga a zůstat u tebe měsíc? Naštěstí souhlasila.

„Pozoroval jsem ji, ona pozorovala mě, až jsem se nakonec stal vedlejší postavou ve vlastním filmu.“

To, co následovalo, bylo náročné stejně jako úžasné a nezapomenutelné. Na několik týdnů jsem mohl zcela odložit své plány, problémy, kontakty a očekávání a plně žít život někoho jiného. Kate se přede mnou zcela otevřela, před kamerou nebylo nic tabu ani zakázané. Nabídla úroveň hloubky, intenzity a pravdy, kterou jsem viděl jen zřídka. Být s ní také vyvolalo důležité otázky pro mě samotného: o spiritualitě, sexualitě, manželství, filmování a přátelství. Pozoroval jsem ji, ona pozorovala mě, až jsem se nakonec stal vedlejší postavou ve vlastním filmu.

Nést celou tíhu projektu, jak v provedení, tak ve financování, bylo někdy osamělé a někdy ohromující. Tento způsob práce mi zároveň poskytl pocit kontroly a absolutní svobody, po kterém jsem toužil. Po prvním měsíci natáčení ve Spojených státech jsem se vrátil domů plný energie, s úžasným materiálem, ale ještě bez filmu. Samotářská zkušenost se brzy proměnila v týmovou práci, protože jsem do projektu zapojil tři vizionářské koproducenty (Jamese Heathe z Randan v Glasgow a Mattiu Puleo a Ilaria Marchettiho z Cinefonie v Turíně), svého dlouholetého přítele a střihače Lucu Viglianiho, talentovaného skladatele a zvukového designéra Nica Palerma a moudrou a imaginativní dramaturgickou poradkyni Igne Barkauskaite. Zřejmě všichni v Kateině příběhu viděli něco syrového a silného, „malou bombu“, jak to nazval Mattia Puleo, a rozhodli se ke mně na této dobrodružné cestě připojit.

„Zažil jsem kulturní a politické rozbouření před prezidentskými volbami ve Spojených státech, tedy něco, co zrcadlilo Katein vnitřní vývoj.“

Do Spojených států jsem se vrátil ještě dvakrát, abych natáčel s Kate, celkem asi tři měsíce. Během těchto cest jsem potkal zásadní lidi Kateina života a byl svědkem její cesty z odvětví pro dospělé k životu věnovanému spiritualitě a kreativitě. Nešlo o lineární cestu. Viděl jsem ji nahrávat hudební album, vydávat bestseller, vařit pro stárnoucí kněze, trénovat s profesionálními boxery, řídit pro Lyft, a především vychovávat lásku jejího života, kočku Lemon.

Zároveň jsem, zejména během své poslední cesty v listopadu 2024, zažil i kulturní a politické rozbouření před prezidentskými volbami ve Spojených státech. Vnímal jsem je jako zrcadlo Kateina vnitřního vývoje: protichůdné síly se střetávaly, ne vždy pokojně, v úsilí definovat svou pravou identitu a místo ve světě.

Jako dokumentaristu mě tato zkušenost naučila potlačit sebe a opravdu naslouchat. Naučil jsem se odstranit z rovnice své ego a důvěřovat své postavě, nechat ji vést příběh, místo abych ho vnucoval do předem připraveného scénáře. Šlo o cvičení víry, musel jsem se vzdát kontroly nad tím, jak by se věci „měly“ vyvíjet, a místo toho zůstat otevřený tomu, jak se skutečně vyvíjely. Kate je, stejně jako život sám, často nepředvídatelná. Zároveň jsem objevil význam jemné rovnováhy mezi tím, co očekává postava, a svou vlastní uměleckou vizí. Mezi její pravdou a mou interpretací. Tento proces mi připomněl, že dokumentární film je v jádru akt spolupráce a empatie, kde mají upřímnost a zranitelnost větší váhu než kontrola.

Nyní, jen pár dní před světovou premiérou v Jihlavě, jsem plný nadějí a očekávání, jak bude film přijat. Ale bez ohledu na výsledek byla možnost žít část života mé přítelkyně Katelyn Louise Dotyové a vytvořit tento film tak mocná a neopakovatelná, že už samotný akt tvorby stál za všechno.