DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Změna společnosti musí vznikat na místě, ne být vnucená odjinudTbilisi Pride. Foto Jeden svět

Rozhovor, Speciál Jednoho světa

Změna společnosti musí vznikat na místě, ne být vnucená odjinud

8. 4. 2022 / AUTOR: Zuzana Gruberová

Dokument Tbilisi Pride zachycuje náročné přípravy historicky prvního pochodu za práva LGBTQ+ komunity v Gruzii i mimořádný tlak církve a části společnosti proti jeho uskutečnění. S ředitelem festivalu Prague Pride Tomem Bílým jsme si povídali nejen o filmu a situaci v Gruzii, ale i o začátcích Pridu v Česku a o tom, jak lze členy LGBTQ+ komunity za našimi hranicemi podpořit.

Jak se vám líbil film Tbilisi Pride?

Je to pro mě velmi silné téma. Je vidět, jak je situace v Gruzii úplně jiná, než situace u nás nebo v zemích směrem na západ. Tamní LGBTQ+ aktivisté opravdu každodenně bojují za svá základní lidská práva a možnost vůbec se vyjádřit. 

Máte nějaké informace o tom, jak začínal Pride tady v Česku, jestli se ta situace dá porovnat?

Znám to vlastně jen z vyprávění, protože já sám jsem v Prague Pride asi jen poslední dva roky, ale myslím si, že úplně porovnatelné to není. V roce 2011, kdy vznikal první festival Prague Pride, už bylo v Česku uzákoněné registrované partnerství a taky už nějaké první pochody mimo Prahu proběhly. To, co nejčastěji slýchám od kolegů, byla spíš nějaká nejistota z přijetí, nejistota z množství lidí, kteří přijdou do průvodu. V Gruzii jsou aktivisté pronásledovaní hnutím extrémních pravicových radikálů a nacionalistů, v tom filmu naprosto konkrétně vidíme v podstatě hon na lidi, takové situace se tady v Praze rozhodně v začátcích Pridu neděly.

<b><i>Tbilisi Pride</i></b>. Foto Jeden svět

Jaké je to pro vás v Pridu dnes? Věřím, že i tady existují překážky, které je potřeba překonávat. Co jsou při organizaci u nás ty největší výzvy? 

Troufám si říct, že v posledních letech jsou ty překážky pro nás spíš situační a technické, než že by přípravy festivalu byly provázeny nějakou nesnášenlivostí. Tím vůbec nechci říct, že by LGBTQ+ lidé v Česku nebyli předmětem předsudečného násilí nebo nejsou předmětem útoků z nenávisti. Hate speech i hate crime se rozhodně u nás dějí, ačkoliv se o tom možná tolik nemluví. V Česku samozřejmě máme mnoho otázek spojených s LGBTQ+ menšinou, které nejsou uspokojivě vyřešené. Je to například nemožnost vstoupit do manželství pro osoby stejného pohlaví nebo mnoho otázek, které se týkají transgender lidí, například nucená sterilizace při úřední změně pohlaví. Na druhou stranu, když se podíváme na podporu festivalu Prague Pride, tak si myslím, že jsme už opravdu někde jinde, než jak to popisuje Tbilisi Pride. Je ale potřeba říct, že ta situace v Gruzii není zase tak ojedinělá. Podobná situace je v mnoha dalších zemích, především na východ od nás. 

Fascinuje mě, že na jedné straně je náš svět propojený a globalizovaný, ale na straně druhé boj za práva, ať už jsou to práva žen nebo práva LGBTQ+ skupiny, si vlastně musí lidé vydobýt sami. Vidíte nějakou cestu, jak může mezinárodní komunita nebo lidé ze zemí, které jsou na tom trochu lépe, pomoci? 

Velmi častý argument odpůrců rovnoprávnosti LGBTQ+ lidí je, že tohle jsou nějaké manýry, které přicházejí ze západu. Vidíme to i v tomto filmu. Po letech v nezisku mi přijde úsměvné, jak vždycky nakonec padne jméno Sorose nebo Gatesových. Je to součást stejné propagandy, kterou teď vidíme v jasných barvách, jen s jiným tématem: ruské propagandy, která má ve východní Evropě mnohem silnější hlas než v zemích na Západě. Je strašně důležité, aby změna vznikala v daném místě a nebyla vnucená odjinud, a to se týká nejen práv LGBTQ+ komunity, ale rovnoprávnosti kohokoliv. V tomto gruzínském filmu pro mě bylo velmi bolestné vidět obrovskou roli církve, která je nástrojem pro rozdmýchávání nenávisti, a jsou to kněží církve, kteří stojí v čele extrémně pravicového národního průvodu proti právům LGBTQ+ lidí. Bohužel to není úplně ojedinělé. Nedávným příkladem je ruský patriarcha Kirill, který prohlásil, že za válku na Ukrajině můžou LGBTQ+ lidé, protože kdyby nepořádali své pochody hrdosti a nesnažili se o rovnoprávnost, tak není proti čemu bojovat. Myslím si, že tohle je tragické. Protože nebýt té církve a toho jedovatého hlasu, který vnáší do společnosti, tak by práva LGBTQ+ lidí mohla být dávno na úplně jiné úrovni.

Tom Bílý. Foto Jeden svět

Co tedy můžeme dělat, abychom těm lidem pomohli a ještě více neuškodili?

My sami ty cesty hledáme. Konkrétně na festivalu Prague Pride v naší strategii máme i mezinárodní přesah a z pohledu našeho geografického umístění se soustředíme hlavně na země střední a východní Evropy. Já zároveň tento region zastupuju i v mezinárodní organizaci InterPride, která sdružuje LGBTQ+ aktivisty z celého světa, především organizátory Pride festivalů a průvodů. Ještě s mojí kolegyní se tam snažíme dát dohromady lepší propojení právě těch organizací, které ve střední a východní Evropě fungují, abychom byli schopní si sednout k jednomu stolu a bavit se o našich potřebách, protože věřím, že společně jsme silnější. Když například loni došlo k útoku na kancelář organizace Tbilisi Pride, během pár dnů jsme jako Prague Pride dali dohromady pár korun a poslali jsme jim finanční dar, protože nám přišlo, že to je nejrychlejší akutní pomoc, kterou jim můžeme poskytnout.

To samé se snažíme dělat i s našimi dalšími partnery. Loni jsme během festivalu polovinu výtěžku veřejné sbírky poslali našim partnerům do Maďarska na Budapest Pride. Naše práce teď nabrala úplně nové obrátky v souvislosti s ruskou válkou na Ukrajině, kdy se v Prague Pride snažíme podporovat LGBTQ+ uprchlíky z Ukrajiny. Řada lidí na Ukrajině má strach z ruské invaze, protože se mluví i o seznamech ukrajinských aktivistů a novinářů, kteří mohou být v ohrožení zdraví a života. Spolupracujeme proto i s partnery na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a pak tady v Česku poskytujeme uprchlíkům komunitní sociální pomoc. Za zmínku určitě stojí i to, že nám v této aktivitě velmi aktivně pomáhá také ruská LGBTQ+ komunita žijící v Praze, která nesouhlasí s Putinovou válkou na Ukrajině, ani s jeho režimem.