Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajú

Fatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách.

Fatima Rahimi

Ako vnímate život v Českej republike z pohľadu mladej ambicióznej ženy a zároveň cudzinky?
V prvom rade, ja sa úplne nevnímam ako cudzinka, keďže som väčšinu svojho života žila v Česku, cítim sa byť plnohodnotnou súčasťou českej spoločnosti, napriek tomu, že mám „cudzokrajné korene“. Samozrejme, spôsob života v Afganistane a Českej republike sa výrazne líši. Avšak všetko záleží najmä na tom, z akej rodiny pochádzaš, a to bez ohľadu na pôvod. Rodina odmalička formuje tvoj svetonázor a pohľad na život. Napríklad všeobecne môžeme rozlišovať, či je rodina konzervatívna alebo liberálna, avšak odraz na jej reálnom fungovaní v živote sa môže diametrálne líšiť. V Afganistane by dcéra „konzervatívca“ nemusela chodiť do školy, v Česku by „konzervativne zmýšľanie“ na školskú dochádzku nemalo absolútne žiadny dopad. Na druhej strane, veľakrát sa mi stalo, že hoci som bola dcérou moslima, bol ku mne oveľa benevolentnejší, ako boli otcovia mojich kamarátok. Nikdy som počas dospievania nemala presne stanovenú večierku ani vychádzky, nakoľko bola medzi nami absolútna dôvera. Takže odpoveď na túto otázku nemožno generalizovať, vždy to záleží od fungovania konkrétnej spoločenskej jednotky.

V čom vidíte najzásadnejší rozdiel medzi feminizmom v Afganistane a Česku?
Napriek tomu, že problematika diskriminácie a nerovnoprávnosti žien v Afganistane je oveľa zásadnejšia a zložitejšia ako v Českej republike, primárny pôvod je rovnaký, a tým je pre niektorých ľudí tradičný, spoločenský základ fungovania spoločnosti patriarchát. Ženy po celom svete v podstate bojujú s tým istým problémom, len má odlišnú vonkajšiu formu a prejav. 

Čo považujete za modernú formu ženskej diskriminácie v demokratických štátoch, akým je napríklad aj Česká republika?
Sú určité oblasti, v ktorých by sme našli prvky mužskej nadvlády v akokoľvek rozvinutej krajine. Napríklad s prvkami domáceho násilia sa podľa najnovších prieskumov stretla každá tretia žena v Česku. Dokonca aj medzi „elitou“ dochádza k nerovnosti. Ak sa pozornejšie zameriame na akademickú pôdu, uvedomíme si, že odborné knihy rekapitulujúce posledných 30 rokov maju výrazne menšie ženské zastúpenie autorov. Ďalším paradoxom je fakt, že hoci štatisticky väčšinu vysokoškolských študentov tvoria ženy, neskôr v praxi vysoko postavené pozície prenechajú mužom a oni sa priklonia k role matky a ďalším „ženským povinnostiam“. Ďalším problémom je zasa fakt, že sa hodnota ženy veľakrát meria len podľa vzhľadu a vonkajšej krásy, s čím sa stretávam najmä v mediálnej oblasti. Veľakrát sa pod mojimi článkami objavia nenávistné komentáre, ktoré vôbec neodkazujú na obsah, ale na moju osobu – môj výzor, moju postavu, môj pôvod. Ženy sa oveľa častejšie stávajú terčom kritiky a hodnotenia ako muži, čo považujem za jeden z najzásadnejších globálnych problémov nerovnosti medzi pohlaviami.

Je podľa vas pravda, že ženy sú naďalej celosvetovo utláčané, len sa to v každej krajine prejavuje inak?
Bohužiaľ áno. Česká republika má rovnoprávnosť legislatívne podchytenú, avšak v praxi stále možno vidieť viaceré, niekedy aj skryté prvky diskriminácie a znevýhodnenia. 

Prečo sú podľa vas ženy ešte aj v 21. storočí diskriminované?
Dôležitú rolu zohráva výchova. Zvyčajne sme to práve my ženy, ktoré vychovávame ďalšie generácie a nechceme vyjsť zo „vzorcov“ výchovy svojich rodičov, hoci cítime, že nie sú úplne správne. Ďalší dôvod však vidím v strachu mužov, ktorí sa boja straty kontroly. Mám pocit, že muži nevedia, ako o svojich problémoch otvorene hovoriť, boja sa úprimnosti a vlastnej zraniteľnosti. V našej spoločnosti neustále pretrváva obraz muža, ktorý nesmie zlyhať a musí byť za každých okolností silný a nezraniteľný. Toto presvedčenie im je odmalička nenápadne vštepované a v dospelosti môže nepriamo vyústiť do podvedomého vyvyšovania sa nad ženy. 

Myslíte si, že sú ženy skutočne schopné vyrovnať sa mužom?
Napriek tomu, že vo veľa veciach som dosť skeptická, v tomto ohľade skutočne verím, že máme šancu na pozitívnu zmenu. Pokiaľ budeme ďalej pokračovať v tom, čo sme začali, máme reálnu možnosť plnohodnotne sa vyrovnať mužom. Avšak nesmieme sa absolútne báť, že by sme niečo stratili, a cieľavedome napredovať na ceste za svojím cieľom.

Je v Českej republike dostatočný záujem o vaše články opisujúce situáciu a život žien v Afganistane?
Záleží, o čom hovoríme. Veľakrát sa stane, že závažná téma ľudí nezaujme, a naopak napohľad „banálny“ článok má obrovskú čítanosť. Čo som však zo svojej praxe vypozorovala je fakt, že ľudia vyhľadávajú pozitívne správy. Médiá ich každodenne zahlcujú toľkými negatívnymi informáciami, že to už nedokážu vstrebávať. Obzvlášť východné krajiny ako Afganistan sú prezentované len prostredníctvom vojnových záberov, o to viac ich teda poteší článok o nevinnej, no pozitívnej udalosti, vďaka ktorému si aspoň trochu upravia svoj negativistický pohľad. 

Stretla ste sa už s kritikou svojej práce? Prípadne s negatívnymi názormi na to, že otvorene píšete o krutom dianí v Afganistane? Aká je odozva publika?
Samozrejme. Pri každom článku sa objaví aspoň jeden negatívny komentár, zvyčajne však vôbec neodkazuje na podstatu článku, ale na moju osobu. Ľudia radi prekrúcajú a snažia sa mi pripísať názory, ktoré som vôbec nevyjadrila. Tvrdia, že „čítajú medzi riadkami“, no zvyčajne sa snažia pretlačiť svoju „slepú“ ideológiu, s čím nechcem mať nič spoločné. A hoci nechcem vyznieť zaujato, zvyčajne sú to práve muži, ktorí začnú útočiť. 

Čo by mohlo podľa teba pomôcť ženám vyrovnať sa mužom?
Situácia žien sa nemôže zmeniť bez priamej spolupráce s mužmi. V Afganistane to platí stopercentne a som presvedčená, že podobne je to aj v Česku či iných krajinách. Muži si musia vo viacerých aspektoch uvedomiť, že aj pre nich je dôležité, aby sa postavenie žien vo všeobecnosti zlepšilo, a pomôcť im dosiahnuť to. Ženský hlas je nesmierne dôležitý, čo možno vidieť aj na historickom vývine ženských práv – nič nám nebolo dané „len tak“, svoje práva sme si krvopotne vybojovali. Avšak vo chvíli, keď je spoločnosť nepriepustná, musí tu byť pomoc aj od mužov – feministov. Obrazne povedané, nestačí, aby sa žena začala správať ako muž, a stane sa automaticky rovnocennou, ale je nesmierne dôležité, aby ju muž za takú aj uznal.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

F5.19DOK.REVUE
29. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.