Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajú

Fatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách.

Fatima Rahimi

Ako vnímate život v Českej republike z pohľadu mladej ambicióznej ženy a zároveň cudzinky?
V prvom rade, ja sa úplne nevnímam ako cudzinka, keďže som väčšinu svojho života žila v Česku, cítim sa byť plnohodnotnou súčasťou českej spoločnosti, napriek tomu, že mám „cudzokrajné korene“. Samozrejme, spôsob života v Afganistane a Českej republike sa výrazne líši. Avšak všetko záleží najmä na tom, z akej rodiny pochádzaš, a to bez ohľadu na pôvod. Rodina odmalička formuje tvoj svetonázor a pohľad na život. Napríklad všeobecne môžeme rozlišovať, či je rodina konzervatívna alebo liberálna, avšak odraz na jej reálnom fungovaní v živote sa môže diametrálne líšiť. V Afganistane by dcéra „konzervatívca“ nemusela chodiť do školy, v Česku by „konzervativne zmýšľanie“ na školskú dochádzku nemalo absolútne žiadny dopad. Na druhej strane, veľakrát sa mi stalo, že hoci som bola dcérou moslima, bol ku mne oveľa benevolentnejší, ako boli otcovia mojich kamarátok. Nikdy som počas dospievania nemala presne stanovenú večierku ani vychádzky, nakoľko bola medzi nami absolútna dôvera. Takže odpoveď na túto otázku nemožno generalizovať, vždy to záleží od fungovania konkrétnej spoločenskej jednotky.

V čom vidíte najzásadnejší rozdiel medzi feminizmom v Afganistane a Česku?
Napriek tomu, že problematika diskriminácie a nerovnoprávnosti žien v Afganistane je oveľa zásadnejšia a zložitejšia ako v Českej republike, primárny pôvod je rovnaký, a tým je pre niektorých ľudí tradičný, spoločenský základ fungovania spoločnosti patriarchát. Ženy po celom svete v podstate bojujú s tým istým problémom, len má odlišnú vonkajšiu formu a prejav. 

Čo považujete za modernú formu ženskej diskriminácie v demokratických štátoch, akým je napríklad aj Česká republika?
Sú určité oblasti, v ktorých by sme našli prvky mužskej nadvlády v akokoľvek rozvinutej krajine. Napríklad s prvkami domáceho násilia sa podľa najnovších prieskumov stretla každá tretia žena v Česku. Dokonca aj medzi „elitou“ dochádza k nerovnosti. Ak sa pozornejšie zameriame na akademickú pôdu, uvedomíme si, že odborné knihy rekapitulujúce posledných 30 rokov maju výrazne menšie ženské zastúpenie autorov. Ďalším paradoxom je fakt, že hoci štatisticky väčšinu vysokoškolských študentov tvoria ženy, neskôr v praxi vysoko postavené pozície prenechajú mužom a oni sa priklonia k role matky a ďalším „ženským povinnostiam“. Ďalším problémom je zasa fakt, že sa hodnota ženy veľakrát meria len podľa vzhľadu a vonkajšej krásy, s čím sa stretávam najmä v mediálnej oblasti. Veľakrát sa pod mojimi článkami objavia nenávistné komentáre, ktoré vôbec neodkazujú na obsah, ale na moju osobu – môj výzor, moju postavu, môj pôvod. Ženy sa oveľa častejšie stávajú terčom kritiky a hodnotenia ako muži, čo považujem za jeden z najzásadnejších globálnych problémov nerovnosti medzi pohlaviami.

Je podľa vas pravda, že ženy sú naďalej celosvetovo utláčané, len sa to v každej krajine prejavuje inak?
Bohužiaľ áno. Česká republika má rovnoprávnosť legislatívne podchytenú, avšak v praxi stále možno vidieť viaceré, niekedy aj skryté prvky diskriminácie a znevýhodnenia. 

Prečo sú podľa vas ženy ešte aj v 21. storočí diskriminované?
Dôležitú rolu zohráva výchova. Zvyčajne sme to práve my ženy, ktoré vychovávame ďalšie generácie a nechceme vyjsť zo „vzorcov“ výchovy svojich rodičov, hoci cítime, že nie sú úplne správne. Ďalší dôvod však vidím v strachu mužov, ktorí sa boja straty kontroly. Mám pocit, že muži nevedia, ako o svojich problémoch otvorene hovoriť, boja sa úprimnosti a vlastnej zraniteľnosti. V našej spoločnosti neustále pretrváva obraz muža, ktorý nesmie zlyhať a musí byť za každých okolností silný a nezraniteľný. Toto presvedčenie im je odmalička nenápadne vštepované a v dospelosti môže nepriamo vyústiť do podvedomého vyvyšovania sa nad ženy. 

Myslíte si, že sú ženy skutočne schopné vyrovnať sa mužom?
Napriek tomu, že vo veľa veciach som dosť skeptická, v tomto ohľade skutočne verím, že máme šancu na pozitívnu zmenu. Pokiaľ budeme ďalej pokračovať v tom, čo sme začali, máme reálnu možnosť plnohodnotne sa vyrovnať mužom. Avšak nesmieme sa absolútne báť, že by sme niečo stratili, a cieľavedome napredovať na ceste za svojím cieľom.

Je v Českej republike dostatočný záujem o vaše články opisujúce situáciu a život žien v Afganistane?
Záleží, o čom hovoríme. Veľakrát sa stane, že závažná téma ľudí nezaujme, a naopak napohľad „banálny“ článok má obrovskú čítanosť. Čo som však zo svojej praxe vypozorovala je fakt, že ľudia vyhľadávajú pozitívne správy. Médiá ich každodenne zahlcujú toľkými negatívnymi informáciami, že to už nedokážu vstrebávať. Obzvlášť východné krajiny ako Afganistan sú prezentované len prostredníctvom vojnových záberov, o to viac ich teda poteší článok o nevinnej, no pozitívnej udalosti, vďaka ktorému si aspoň trochu upravia svoj negativistický pohľad. 

Stretla ste sa už s kritikou svojej práce? Prípadne s negatívnymi názormi na to, že otvorene píšete o krutom dianí v Afganistane? Aká je odozva publika?
Samozrejme. Pri každom článku sa objaví aspoň jeden negatívny komentár, zvyčajne však vôbec neodkazuje na podstatu článku, ale na moju osobu. Ľudia radi prekrúcajú a snažia sa mi pripísať názory, ktoré som vôbec nevyjadrila. Tvrdia, že „čítajú medzi riadkami“, no zvyčajne sa snažia pretlačiť svoju „slepú“ ideológiu, s čím nechcem mať nič spoločné. A hoci nechcem vyznieť zaujato, zvyčajne sú to práve muži, ktorí začnú útočiť. 

Čo by mohlo podľa teba pomôcť ženám vyrovnať sa mužom?
Situácia žien sa nemôže zmeniť bez priamej spolupráce s mužmi. V Afganistane to platí stopercentne a som presvedčená, že podobne je to aj v Česku či iných krajinách. Muži si musia vo viacerých aspektoch uvedomiť, že aj pre nich je dôležité, aby sa postavenie žien vo všeobecnosti zlepšilo, a pomôcť im dosiahnuť to. Ženský hlas je nesmierne dôležitý, čo možno vidieť aj na historickom vývine ženských práv – nič nám nebolo dané „len tak“, svoje práva sme si krvopotne vybojovali. Avšak vo chvíli, keď je spoločnosť nepriepustná, musí tu byť pomoc aj od mužov – feministov. Obrazne povedané, nestačí, aby sa žena začala správať ako muž, a stane sa automaticky rovnocennou, ale je nesmierne dôležité, aby ju muž za takú aj uznal.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková
F4.19Na klimatickou úzkost musíme s rozumemRozhovor s Jonathanem LedgardemPavel Bednařík

starší články

F5.19DOK.REVUE
29. 10. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue