Zeď

Nick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.

Zeď (Stena, Dmitry Bogolubov, 2017)

Dne 21. prosince se u zdi Kremlu na Rudém náměstí každoročně scházejí Rusové všech věkových kategorií, aby vzdali hold dávno zesnulému masovému vrahovi gruzínského původu.

Film Zeď Dmitrije Bogoljubova s úchvatnou kamerou Vladimíra Kulešova a barevnou korekcí, díky které se podařilo docílit efektu ručně kolorované sépiové fotografie, zkoumá temná zákoutí ruské minulosti a současnosti. Bez ohledu na brutální stíhání více než 40 milionů občanů zůstává Stalin ještě 60 let po své smrti zbožňovanou osobností, milovanou zástupy ruských občanů.

Rusko je dodnes zemí, která si nechce přiznat nic ze své minulosti, a místo toho se honosí mýty, legendami a fantazií. Celý národ kolektivně popírá realitu a éra masových vrahů je velebena jako „staré zlaté časy”. Dokonce i rodinná historie mnoha Rusů je často chatrná do té míry, že zřídka sahá dále než dvě generace do minulosti, jak ukázal i nedávný průzkum časopisu Ogoňok, seriózního zpravodajského a publicistického týdeníku s dlouholetou historií.

V Bogoljubovově režii představuje Zeď metaforu i realitu. Zatímco následovníci Stalinova kultu proudí kremelskými zdmi ke hrobce diktátora, statický záběr kamery je doslova rámován rudohnědými zdmi prastarého ruského sídla moci. Studená válka už dávno skončila, železná opona padla před mnoha lety (ačkoli ji částečně nahradila cyber opona), tato zeď však zůstává hluboce zakořeněna v ruské mentalitě.

Obrazový úvod Bogoljubovova snímku prostý jakéhokoli dialogu ponechává vše bez komentáře, deset minut děsivé krásy zachycené převážně statickými záběry kamery. Ale u všech těch, kteří mají přehled o poválečné historii východní Evropy, vyvolá snímek Zeď citovou a intelektuální odezvu a vyvolá otázky, které na svém 43minutovém půdorysu dokáže pouze nakousnout.

Brutální represe vlastního lidu byla Stalinovi jako jednomu z nepopiratelných vítězů 2. světové války promíjena ve jménu porážky nacistického Německa. Tyto národy poražené ve válce prodělaly hluboké a bolestné zúčtování s vlastní minulostí. Hovořit s nyní již stárnoucími potomky nacistů nebo jejich pravnuky a pravnučkami v Berlíně, Hamburku či Lipsku značí porozumět hluboké vnitřní investici vynaložené k porozumění, nalezení pokory a odpuštění. V Rusku nic takového nenajdete.

Tedy téměř nic takového. Bogoljubov nechává své publikum čekat celých třináct minut, než poklidnou hladinu úcty vůči vrahovi přeruší hlas mimo kameru „Shoř v pekle, ty svině!” Mladá žena vyběhne směrem k žulové bystě Stalina, kde jeho věrní šouravým krokem postupují položit rudé karafiáty, a křičí: „Máš na svých rukou krev ruského lidu, Jidáši! Stalin je nepřítelem ruského lidu!" Následně je odhozena stranou za rozhořčeného pokřiku přítomných obdivovatelů Stalina a jeden mladý muž, který pravděpodobně nebyl při rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 ani na světě, okamžitě vydává nad troufalou ženou rozsudek smrti: „Kdo nerespektuje Stalina, musí zemřít!“

Kamera se vrací k monotónnímu procesí truchlících kráčejících se šedesátiletým zpožděním na pohřeb. Řada z nich jsou členové Komunistické strany Ruska, kteří mávají vlajkami a šátky. Na začátku filmu vidíme vzdávat Stalinovi hold předsedu strany Genadij Zjuganov. Sépiově zabarvené řady ruských občanů kupí přinesené karafiáty, občas někdo pozvedne k nebi sevřenou pěst, jiný políbí fotografii svého sovětského světce, fotí se na mobil, zapálí svíčku či poklekne jako v pravoslavném kostele.

Díky absenci jasného didaktického hlasu je tato podívaná ještě hypnotičtější. Kdo jsou ti lidé? Kolik z nich kvůli Stalinovým zvěrstvům přišlo o své rodiče nebo prarodiče? Vědí to? Záleží jim na tom? Co je motivuje k obdivu masového vraha? Je to prohra země, která bývala světovou velmocí? Nostalgie za idealizovanou minulostí, ztracená budoucnost?

Přímý dotaz by nám nemusel odhalit víc než pouhé přihlížení, jak ostatně dokládají i sporadické slogany a pietní proslovy některých z účastníků procesí – náměsíčníků, kteří jsou mrtví sami pro sebe a mrtví pro dějiny a kteří se šourají směrem k minulosti.


Nick Holdsworth  

Nick Holdsworth is a writer, journalist and filmmaker with 25 years’ experience of covering Russian and Eastern European affairs. He has served as Moscow correspondent for the (London) Sunday Telegraph, the (London) Times Higher Education Supplement and Eastern Europe correspondent for The Hollywood Reporter and also Variety. He has also produced radio programmes for the BBC and television reports for WTN.




F5.17DOK.REVUE
29. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.