Zeď

Nick Holdsworth o filmu Zeď režiséra Dmitrije Bogoljubova, který získal ocenění za nejlepší světový dokumentární snímek v sekci Opus Bonum. Ocenila jej jediná porotkyně Laila Pakalnina.

Zeď (Stena, Dmitry Bogolubov, 2017)

Dne 21. prosince se u zdi Kremlu na Rudém náměstí každoročně scházejí Rusové všech věkových kategorií, aby vzdali hold dávno zesnulému masovému vrahovi gruzínského původu.

Film Zeď Dmitrije Bogoljubova s úchvatnou kamerou Vladimíra Kulešova a barevnou korekcí, díky které se podařilo docílit efektu ručně kolorované sépiové fotografie, zkoumá temná zákoutí ruské minulosti a současnosti. Bez ohledu na brutální stíhání více než 40 milionů občanů zůstává Stalin ještě 60 let po své smrti zbožňovanou osobností, milovanou zástupy ruských občanů.

Rusko je dodnes zemí, která si nechce přiznat nic ze své minulosti, a místo toho se honosí mýty, legendami a fantazií. Celý národ kolektivně popírá realitu a éra masových vrahů je velebena jako „staré zlaté časy”. Dokonce i rodinná historie mnoha Rusů je často chatrná do té míry, že zřídka sahá dále než dvě generace do minulosti, jak ukázal i nedávný průzkum časopisu Ogoňok, seriózního zpravodajského a publicistického týdeníku s dlouholetou historií.

V Bogoljubovově režii představuje Zeď metaforu i realitu. Zatímco následovníci Stalinova kultu proudí kremelskými zdmi ke hrobce diktátora, statický záběr kamery je doslova rámován rudohnědými zdmi prastarého ruského sídla moci. Studená válka už dávno skončila, železná opona padla před mnoha lety (ačkoli ji částečně nahradila cyber opona), tato zeď však zůstává hluboce zakořeněna v ruské mentalitě.

Obrazový úvod Bogoljubovova snímku prostý jakéhokoli dialogu ponechává vše bez komentáře, deset minut děsivé krásy zachycené převážně statickými záběry kamery. Ale u všech těch, kteří mají přehled o poválečné historii východní Evropy, vyvolá snímek Zeď citovou a intelektuální odezvu a vyvolá otázky, které na svém 43minutovém půdorysu dokáže pouze nakousnout.

Brutální represe vlastního lidu byla Stalinovi jako jednomu z nepopiratelných vítězů 2. světové války promíjena ve jménu porážky nacistického Německa. Tyto národy poražené ve válce prodělaly hluboké a bolestné zúčtování s vlastní minulostí. Hovořit s nyní již stárnoucími potomky nacistů nebo jejich pravnuky a pravnučkami v Berlíně, Hamburku či Lipsku značí porozumět hluboké vnitřní investici vynaložené k porozumění, nalezení pokory a odpuštění. V Rusku nic takového nenajdete.

Tedy téměř nic takového. Bogoljubov nechává své publikum čekat celých třináct minut, než poklidnou hladinu úcty vůči vrahovi přeruší hlas mimo kameru „Shoř v pekle, ty svině!” Mladá žena vyběhne směrem k žulové bystě Stalina, kde jeho věrní šouravým krokem postupují položit rudé karafiáty, a křičí: „Máš na svých rukou krev ruského lidu, Jidáši! Stalin je nepřítelem ruského lidu!" Následně je odhozena stranou za rozhořčeného pokřiku přítomných obdivovatelů Stalina a jeden mladý muž, který pravděpodobně nebyl při rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 ani na světě, okamžitě vydává nad troufalou ženou rozsudek smrti: „Kdo nerespektuje Stalina, musí zemřít!“

Kamera se vrací k monotónnímu procesí truchlících kráčejících se šedesátiletým zpožděním na pohřeb. Řada z nich jsou členové Komunistické strany Ruska, kteří mávají vlajkami a šátky. Na začátku filmu vidíme vzdávat Stalinovi hold předsedu strany Genadij Zjuganov. Sépiově zabarvené řady ruských občanů kupí přinesené karafiáty, občas někdo pozvedne k nebi sevřenou pěst, jiný políbí fotografii svého sovětského světce, fotí se na mobil, zapálí svíčku či poklekne jako v pravoslavném kostele.

Díky absenci jasného didaktického hlasu je tato podívaná ještě hypnotičtější. Kdo jsou ti lidé? Kolik z nich kvůli Stalinovým zvěrstvům přišlo o své rodiče nebo prarodiče? Vědí to? Záleží jim na tom? Co je motivuje k obdivu masového vraha? Je to prohra země, která bývala světovou velmocí? Nostalgie za idealizovanou minulostí, ztracená budoucnost?

Přímý dotaz by nám nemusel odhalit víc než pouhé přihlížení, jak ostatně dokládají i sporadické slogany a pietní proslovy některých z účastníků procesí – náměsíčníků, kteří jsou mrtví sami pro sebe a mrtví pro dějiny a kteří se šourají směrem k minulosti.


Nick Holdsworth  

Nick Holdsworth is a writer, journalist and filmmaker with 25 years’ experience of covering Russian and Eastern European affairs. He has served as Moscow correspondent for the (London) Sunday Telegraph, the (London) Times Higher Education Supplement and Eastern Europe correspondent for The Hollywood Reporter and also Variety. He has also produced radio programmes for the BBC and television reports for WTN.




F5.17DOK.REVUE
29. 10. 2017


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue