Nový film, Speciál MFDF Ji.hlava
Za oponou se rodí samotný film. Oslí krása
Asllan se po desetiletích v exilu vrací se svou dcerou do vsi v rodném Kosovu, aby spolu s místními obyvateli oživili svět jeho dětství, který zničila válka. Jeho pátrání po pravdě sleduje švýcarsko-albánská režisérka a producentka Dea Gjinovci. Přečtěte si její text o natáčení filmu Oslí krása, uvedeném v sekci Opus Bonum na letošním festivalu Ji.hlava.
Jako dítě jsem snila, že jednou uvidím ve své rodné Ženevě natáčení filmu, a spatřím tak na vlastní oči, jak se takové dílo rodí. Nejvíc mě vždycky přitahovalo to, co zůstávalo skryté. Ne samotný příběh na plátně, ale neviditelný proces za ním: světla, nástroje a gesta, která probouzela fikci k životu. To pro mě byla čistá magie. V Ženevě jsem nakonec žádné natáčení nezažila, ale sen mě neopustil. I když jsem tehdy netušila, jakým způsobem se projevuje.
Pochopit vlastní styl vyžaduje čas. Teprve s ubíhajícím lety začne člověk vnímat, co se tiše vrací v každém jeho filmu jako nevědomý, nenápadný akt.
Po mém debutovém dokumentu Wake Up on Mars, ve kterém stavba vesmírné lodi jedním z protagonistů vstupuje přímo do filmové narace, a krátkém snímku Dust Away, který prostřednictvím miniatur zachycuje sny nelegálních pracovníků v New Yorku, jsem si uvědomila, že je pro mě zákulisí stejně podstatné jako dramatický příběh.
Ve filmu Oslí krása se tento princip zrodil již při psaní scénáře. Ačkoli jsem zůstala v dokumentární rovině, inspirovaly mě především filmy Thea Angelopoulose a Federika Felliniho. Obdivovala jsem jejich monumentální, surrealistické scény. Angelopoulos šel dokonce dál než Fellini, své scény přenesl ze studií do horských vesnic Řecka.
Natáčet film zasazený do 50. let v Mokermalu, vesnici mého otce, znamenalo rychle čelit faktu, že se zákulisí natáčení stává jádrem tohoto filmu. Město bylo totiž po válce v Kosovu zcela zničeno a znovu vybudováno. Zákulisí se pro mě stalo prostorem imaginace, mostem mezi minulostí a přítomností, umožňujícím sdílet jeden a tentýž prostor.
Začali jsme rozhovory s obyvateli, setkávali jsme se s nimi a vysvětlovali účel filmu: že jde o vzpomínky mého otce na dětství v 50. letech, ze kterého byl vyhnán na více než šedesát let. Poté jsme obsazovali děti, které měly ztvárnit mého otce, jeho bratrance a sestřenice. Pak přišli na řadu dospělí, kteří hráli jeho rodiče, strýce a tety.
Nakonec bylo nutné vizuálně oživit minulost. Postavili jsme ve vesnici tři dočasná jeviště, každé určené pro jiné scény. Můj otec vyprávěl své vzpomínky hercům, my jsme scény vybavovali tradičními i fantazijními prvky. Minulost opět ožila.
Během natáčení se zákulisí stalo stejně zásadní jako samotný film. Bylo ztělesněním role, kterou může kino také hrát: vracet do centra příběhy vesnice, hluboce otřesené destrukcí. Natáčení přihlíželi vesničané, zatímco jiní z jejich komunity ve filmu i hráli, a štáb s místními společně postavili scény. Ducha tvorby sdíleli všichni napříč rolemi. Oslí krása vychází z myšlenky lidového kina. I v malé, odlehlé vesnici ve zlatých kopcích v Kosovu mohou kamery, jeřáby a filmová světla osvítit lidi, kteří vyprávějí své vlastní příběhy – příběhy, jež dosud nikdy nebyly spatřeny na velkém plátně.
