Western, rodina a komunismus

Rozhovor s francouzským režisérem Laurentem Kriefem o jeho novém filmu Western, rodina a komunismus

První záběry filmu ukazují demonstrace a protesty Pařížanů, které střídají výkřiky politických hesel íránských aktivistů. Zatímco v Paříži je situace velmi vyostřená, ve stejné době v Íránu panuje klidná atmosféra. Francouzská rodinka zde cestuje v karavanu a poznává tak místní zemi. Otec natáčí záběry z cest i svou ženu a dcery. První třetina filmu naznačuje, že tématem je národnostní otázka, konkrétně pak íránských občanů, zbylé dvě třetiny však ukazují Francouze na dovolené. Jaké bylo pozadí vzniku a jaké rozdíly mez Francii a Íránem jsou prakticky neviditelné? 

Ve filmu Western, rodina a komunismus zachycujete dvě paralelní situace, protesty ve Francii a klid v Íránu, který však vychází spíše ze strachu z persekuce. Proč jste se rozhodl pro srovnání těchto dvou zemí? Kde jste mezi nimi našel největší paralely a kontrasty?
Nejel jsem do Íránu s tím, že o něm natočím film, jel jsem tam kvůli rodině. Od začátku cesty jsem měl v hlavě název: Western, rodina a komunismus. Vytvořil jsem tedy film, který tomuto názvu odpovídá. Irán byl pro mě prostředek, jak být vytržen. Co se týče Francie, tak to je země, v níž jsem se narodil a v níž žiji, toť vše.
V Íránu jsem nalezl to, co jsem čekal: TINA “There Is No Alternative”. Očividně je toto v Iránu dominantní diskurz, který slyšíte ze všech stran. Ať už pochází od dominantní liberální ideologie nebo státu. Světlo, krajina a vztah, který k nim máte byl podle mě ten největší kontrast, když jsem po Íránu cestoval. Obloha, ta je stejná, zvláště v noci. Pro mě je Velký vůz symbolem komunismu. Symbolem mnohem silnějším, než srp a kladivo.

Na jednu stranu vidíme porovnání dvou zemí, na druhou stranu je tu osobní příběh vás a vaší rodiny, jak cestujete po Íránu. Proč jste se rozhodl pro propojení těchto dvou perspektiv? 
Představte si, že sedíme ve vlaku, jedeme tunelem a vidíme na jeho konci světlo. Ale možná to není cesta ven. Je to další vlak na stejné koleji, který jede naším směrem. V ten okamžik je možná na čase z vlaku vyskočit. Dobrá, ale co uděláme teď? Co můžeme udělat? Kde začít? Řekněme, že začneme v Íránu, ale mohlo by to být i kdekoli jinde. A řekněme, že začneme u rodiny. Podle mého názoru je to ta nejvíce bezprostředně hmatatelná politická jednotka. Není rodina tou základní jednotkou politické sféry? No, a řekněme, že naším nástrojem bude filmování.
Co by se stalo, kdybych nezmínil to, co se stalo ve Francii, zatímco jsem byl v létě 2016 v Íránu. Co kdybych ignoroval tento napjatý moment ve francouzské politické sféře? Můj přístup by byl naprosto opovrženíhodný, natočil bych čistě exotický film. To mi neznemožnilo, aby si mě světlo, krajina a lidé, které jsme v Íránu potkali, podmanili. V tom, jak jsem s obrazy nakládal, byla otázka rovnosti mezi nimi. Ve Francii a v Íránu. Protesty, ovce, tady, tam, ale dnes 31. března 2016. 

Ve filmu jsou prvky, se kterými pracujete po celou dobu, jako například svícení či zvuk. Zároveň se však zdá, že většina scén vychází z té konkrétní situace, ve které jste se právě nacházeli. Měl jste jasnou představu o tom, jak by měl film vypadat? Jak se popřípadě změnila v průběhu natáčení?
Před tím, než jsem začal film točit a stříhat, jsem jasnou představu neměl. A tak jsem si to vlastně i přál. Jediná cesta, kterou jsem sledoval, byla odpověď na otázku položenou v názvu. Něco jako horizont, myšlenka, která obsahuje celý film: Wester, rodina a komunismus.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

F5.18DOK.REVUE
29. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue