Vojtěch Jasný: filmový básník a žoldnéř

Filmový historik Jiří Voráč přibližuje, jak vznikala jeho monografie o Vojtěchu Jasném, autorovi legendárního filmu Všichni dobří rodáci, která se zaměřuje především na filmařovu práci v exilu a přináší i řadu dosud málo známých archivních materiálů. Kniha pod názvem Vojtěch Jasný: Filmový básník v exilu vychází na podzim v nakladatelství Host.

Z filmu Všichni dobří rodáci

„Na Západě jsem po vzoru středověkých žoldnéřů pracoval jako takový poctivý filmový žoldnéř. Mě si po světě najímali, abych dělal pro divadlo, televizi, film. Točil jsem většinou podle cizích textů. Dnes se chci vrátit k autorským látkám,“1) prohlásil Vojtěch Jasný při našem prvním osobním setkání v létě 1990 na karlovarském filmovém festivalu, když se přesně po dvaceti letech vrátil prvně do vlasti. Zaujala mě bezprostřednost, s jakou se vyjádřil o své zahraniční kariéře, i energie, kterou vkládal do nových plánů. Byl přímý, otevřený a sebevědomý. A byl autorem Všech dobrých rodáků (1968), které jsme konečně mohli zhlédnout ve filmové kvalitě na velkém plátně (nikoli jen z pokoutných video kopií na domácích obrazovkách, byť s příchutí zakázaného filmu), a nechat se unášet jejich poeticko-epickou barvitostí.

Vojtěch Jasný se stal legendou především díky tomuto dílu, což je paradoxní daň výjimečnosti, před níž ostatní díla blednou. Ve skutečnosti jeho filmografie jako celek vyniká něčím jiným, totiž rozsahem a růzností forem, žánrů a témat. Natočil celkem šedesát dva titulů, z toho (jen) dvanáct celovečerních hraných filmů pro kina. Většinu tvoří televizní filmy, inscenace a dokumenty, které realizoval po odchodu do exilu v západní Evropě a Severní Americe. K tomu spoluzaložil a jako umělecký šéf vedl Filmové studio Salzburg, režíroval divadlo na předních scénách ve Vídni, Helsinkách a Bergenu a učil na vysokých filmových školách ve Vídni, Salzburgu, Mnichově a posléze na newyorské Columbii, Filmové akademii a Škole vizuálních umění. Nafotil tisíce uměleckých a dokumentárních fotografií.

Básník domova se dal na kočovné řemeslo, dalo by se říct ve zkratce a v návaznosti na titulní metaforu, která tvoří rámec knihy a odkazuje k napětí mezi dvěma možnostmi. Svůj český opus magnum sice Jasný už nepřekonal, jak ostatně sám pravil ve své knize Život a film („v exilové tvorbě jsem už těch výšek a hlubin nedosáhl“2)), nicméně jeho zahraniční kariéra zaslouží zvláštní pozornost, a to už pro onu ohromující členitost, která svědčí o širokém profesionálním rejstříku, cílevědomosti a přičinlivosti, o schopnosti adaptovat se na odlišné kulturní a produkční modely a také o složitostech exilového života.
 

Z natáčení filmu Všichni dobří rodáci

 

Výklad sleduje Jasného posrpnové působení jednak v individuálním propojení života a díla, jednak v příslušných historických a kulturních souvislostech. Snahou bylo přiblížit jedinečný osobní příběh, který současně slouží jako případová studie posrpnových dějin zdejší společnosti a kinematografie, odrážející další specifické kontexty – zlomové období kolem roku 1968, německou televizní praxi a rakouský model malé kinematografie v sedmdesátých letech, život nezávislého newyorského filmaře v osmdesátých a devadesátých letech, problematiku exilu a návratu. Tomu odpovídá vstupní studie knihy, rozčleněná na tři kapitoly. První kapitola mapuje české období od okupace k emigraci (1968–1970) jako mezidobí dramatického rozhodování, které vyústilo v exilové řešení s jeho spletitými osobními, existenčními, pracovními a právními následky. Druhá kapitola zachycuje evropské období (1970–1984), které charakterizuje pohyb mezi rakouským bydlištěm a prací pro německou televizi, spojený s přechodem od filmu k televizi a snahou najít nový domov. Třetí kapitola pokrývá americké období (1984–2015) v New Yorku, kdy se prosazuje koncept světoobčanství a kdy se hlavní náplní stává působení na vysokých filmových školách. Tato kapitola reflektuje také polistopadové období a s tím spojené otázky nových možností a návratu. Tyto tři etapy lze současně vymezit proměnlivými základními pozicemi: filmař, televizní režisér a mentor.

Archivy a paměti

Východiskem monografie je původní archivní výzkum, přičemž klíčovým zdrojem byl osobní archiv Vojtěcha Jasného, obsahující historicky neobyčejně cenné dokumenty, především souvislou řadu Diářů začínající rokem 1964, které sloužily jako osobní i pracovní deník, dále nepravidelný soubor pracovních a projektových Filmových zápisníků počínající rokem 1960 a konečně rukopisné Paměti z konce osmdesátých let. (Paměti mají bezmála 1000 stran, Diáře přes 20 000 stran a Filmové notesy čítají 587 nestránkovaných svazků každý s desítkami listů). Dalším zásadním zdrojem byla série rozhovorů s Vojtěchem Jasným vzniklá v letech 1999 až 2012 v Praze, New Yorku, Brně a Bystrém). Paměti a konkrétně ta jejich část, která se týká exilového období po roce 1970, jsou hlavní částí druhého oddílu knihy, jenž tvoří kritické edice archivních dokumentů, doprovozené případovou studií ve formě úvodu k edici. V knize je dále publikován nerealizovaný scénář Kominíček a korouhvičky jako životní projekt, který se Jasný neúspěšně pokoušel uskutečnit bezmála půl století. Nedílnou součástí je edice dalších fotografických či písemných dokumentů. A přiloženy jsou také stručné paměti Vojtěchovy ženy Květy jako jiný, doplňující pohled na společný příběh. Celkově rozmanitá skladba má zrcadlit proměnlivé a různorodé součásti Jasného života a díla.

Plakát k filmu Vojtěcha Jasného Klaunovy názory. Foto: wikiwand.com

Život osobní i filmařský

Koncepce knihy je založena právě na vzájemném působení historické studie a osobních paměťových záznamů, které jsou tu vytěženy jako specifický zdroj umožňující rekonstruovat myšlenkové a tvůrčí procesy, motivace, podmínky a záměry, a to prakticky v rozměru každodenního života. Z těchto pramenů je patrné, jak neoddělitelně je u Jasného propojen život osobní s životem filmařským. A zdá se, že ten filmařský byl přednější, bytostnější a že posedlost filmem byla živena nejen vnitřní touhou po autorské umělecké seberealizaci, ale také potřebou veřejného úspěchu a uznání. Toho se mu v exilu nedostávalo a tvůrce zvyklý na prominentní postavení a mezinárodní slávu těžko přijímal, že začíná prakticky od znovu a prací, která jej není hodna. Současně se tu zjevuje narůstající napětí mezi uměleckými představami a produkčními podmínkami, které souviselo s přechodem od autorského filmu v systému státní kinematografie k zakázkové režii v systému producentské výroby. A také se pochopitelně ukazuje, jak už to ostatně při blízkém pohledu bývá, že Jasného životní cesta i v osobní rovině byla složitější a rozporuplnější, než by se zdálo z veřejně sdíleného obrazu „dobrého rodáka“, že obsahuje dramata a paradoxy spojené s vysokými ambicemi, nelehkou rodinnou situací i alkoholem. S pomocí těchto pramenů kniha usiluje o to, aby nabídla vrstevnaté svědectví o životě a díle jednoho z našich největších filmových tvůrců; svědectví, které problematizuje legendu, a tím ji činí pravdivější.

Film musí prdět

Mé práci předcházel dlouhodobý výzkum, rámovaný tématem dějin české kinematografie a exilového filmu: výzkum se vedle domácích archivů odehrával především v zahraničí – při badatelských pobytech v Německu, Rakousku, Kanadě a USA. Zásadním podnětem pro rozvoj bádání o Vojtěchovi Jasném byl objev jeho osobního archivu v New Yorku, což další práci nasměrovalo k myšlence vybudování Archivu Vojtěcha Jasného, kde bude systematicky shromážděn jeho odkaz pro badatelské a publikační účely. Základem se stal newyorský soubor písemností a videozáznamů, doplňovaný postupně z dalších zdrojů. Dnes archivní sbírka obsahuje přes dva tisíce inventárních jednotek. Postupně byla do Brna přemístěna také fotografická sbírka, které se ujala Moravská galerie v Brně. Díky těmto aktivitám se v moravské metropoli v roce 2010 uskutečnily dvě velké retrospektivy Vojtěcha Jasného – největší retrospektiva jeho filmového díla a vůbec první výstava jeho fotografického díla.
 

Vojtěch Jasný: Filmový básník v exilu
 

Vybudování archivu ani monografie by nevznikly bez důvěry a vstřícnosti Vojtěcha Jasného a bez jeho aktivní spolupráce. Z této společné práce se také postupně zrodilo osobní přátelství. 

Na závěr si dovolím ještě drobnou vzpomínku: Tuším, že to bylo na Letní filmové škole v Uherském Hradišti v roce 1995, kdy jsem se Jasného uctivě zeptal, jaké že je jeho umělecké krédo. Mistr lakonicky odvětil: „Film musí prdět.“ Díky tomu jsem pochopil, že teze o propojení života a díla Vojtěcha Jasného nestojí na vodě, ale také na jiných skupenstvích. A nezbývá než doufat, že z tohoto životadárného proudění se aspoň něco přeneslo i do této mé knihy.


Poznámky

1) VORÁČ, Jiří. „Světoobčan z moravské vísky“ [Rozhovor]. In Moravské noviny. 2. 8. 1990, č. 31, s. 5.

2) JASNÝ, Vojtěch. Život a film. Praha: NFA, 1999, s. 234.

 





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

3.20Festivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška Bláhová
dok.revueTrue Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší„Žijeme ve světě, v němž máme pouze jedinou jistotu: Time is a flat circle,“ píše sémiotik a teoretik médií Martin Charvát v narážce na známou hlášku detektiva Rusta Cohlea ze seriálu True Detective. Tato televizní show Charvátovi natolik učarovala, že jí věnoval knihu. V následujícím textu přibližuje, jak svou publikaci koncipoval.Martin Charvát
2.20Člověk jako reflektor jiných světůSémiotik a teoretik médií Martin Charvát přibližuje svou knihu Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která se zaměřuje na „mediální problematiku“ v díle dvou vůdčích postav českého poetismu. Kniha vyjde v Nakladatelství AMU. Martin Charvát
1.20Česká škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří Fiala
dok.revueKam oči, tam hlavaAutorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava, vydaná v Nakladatelství AMU, je výsledkem kombinace fotografického, uměleckého a výzkumného přístupu.Markéta Kinterová
dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa

starší články

4.20DOK.REVUE
29. 09. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeTvůrci filmu Havel nevěděli, že neví. A to je to nejhorší nevědění!Je snímek Havel režiséra Slávka Horáka skutečně chaos, který o nedávných dějinách naší země ani o prvním českém prezidentovi neřekne vůbec nic? Anebo mají tvůrci právo na autorskou licenci a mohou si natočit, co chtějí, i když snímek i ústřední postavu nazvou Havel? A co o naší době vypovídá, že si z odkazu vlivného dramatika, intelektuála a politika, mistra slova, vybírají tvůrci jen jeho lehce bulvarizované soukromí?Kamila BoháčkováNový filmNebe nad současnou ČínouJak vznikal celovečerní dokument Nebe o čínském křesťanském sirotčinci, jenž je současně výpovědí o dnešní Číně? Režisér Tomáš Etzler film vnímá jako tečku za svým sedmiletým působením v roli zahraničního zpravodaje v říši středu. Ve druhém textu popisuje střihačka Adéla Špaljová, jak spolu s režisérem vytvářeli výslednou podobu dokumentu.Tomáš Etzler, Adéla ŠpaljováTéma„Můžeme hovořit filmovým jazykem?“Letošní, čtyřiadvacátý ročník MFDF Ji.hlava se zaměří mimo jiné na polské experimentální filmy sedmdesátých let minulého století, které tvořil kolektiv autorů pod názvem Warsztat Formy Filmowej. Jak vypadal manifest tohoto hnutí a co svou formou tyto filmy předznamenaly?Tereza TurzíkováSportOzvěny Ji.hlavy a koronavirusSvé zahraniční ozvěny pořádá Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava ve spolupráci s Českými centry už několik let. Diváci v různých částech světa díky nim mohou zhlédnout oceněné filmy předešlého ji.hlavského ročníku i debatovat s autory snímků. Letos jejich průběh výrazně ovlivnila pandemie. Navíc tento rok proběhly ozvěny kromě New Yorku, Bruselu a Bratislavy poprvé také v Antverpách a ve Vídni. Přinášíme koláž ohlasů letošních ozvěn od organizátorů z různých míst světa i v různých situacích.redakce dok.revueBáseňGramsciho zápiskyMike HoolboomRozhovorJeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila BoháčkováÚvodníkSousedédok.revue 4.20Kamila Boháčková