Festivalová historie bez ideologie

Karlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?

Takto to vypadalo před hotelem Thermal během karlovarského festivalu v roce 1980. Foto Národní filmový archiv.

Emoce prý do akademické práce nepatří. Někdy ale mohou sehrát klíčovou roli. Jedna konkrétní stála i na začátku projektu, který se aktuálně blíží do finále a jehož výsledkem by měla být rozsáhlá antologie věnovaná transnacionálním dějinám Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech před rokem 1989 – s přesahem do transformace a roku 1992 jako dozvuku tendencí a vývoje v poslední dekádě státního socialismu.

Vždy mě dráždilo, že se jeden z největších podniků československého filmového monopolu a jedna z výrazných kulturních institucí předlistopadové kinematografie z odstupu scvrkávala nejčastěji do ideologických hesel. „Za mír, za nového člověka, za dokonalejší lidstvo“, tak zní festivalové heslo v poválečných letech. V roce 1956 ho střídá „Za ušlechtilé vztahy mezi lidmi, za trvalé přátelství mezi národy“.

Hesla měla jako historické zkratky okamžitě nést informaci o tom, o jakou přehlídku se jednalo, jaká byla její funkce pro československý film či vládnoucí komunistickou stranu a jaký byl její význam v kulturní (geo)politice. Hesla, jejichž obsah se z odstupu let vyprázdnil, znějí moderním uším jako důkaz, že MFF Karlovy Vary byla akce jednorozměrná a úslužná komunistickému režimu. Akce, která – jak praví vzpomínky pamětníků z normalizace – za moc nestála. Obsahově ani organizačně. Smysluplné dějiny festivalu začínají v tomto heslovitém historickém narativu až ve svobodné době, po roce 1989.
 

Dobová výzdoba výlohy z roku 1980 v Karlových Varech během filmového festivalu. Foto Národní filmový archiv.

Za mír, za dokonalejší lidstvo?

Celý výzkumný projekt, završený připravovanou publikací, by tak mohl mít své vlastní heslo: dát Mezinárodnímu filmovému festivalu v Karlových Varech v letech 1946 až 1992 dostatečný, ideologicky nezatížený prostor. A s ním i odbornou, interdisciplinární pozornost, které se mu nedostává v existujících popularizačních nebo výčtových publikacích, soustředěných spíše na shromažďování statistických údajů či historické anekdoty. Nejde přitom o obhajobu festivalu v duchu elevace „malé, ale naší“ akce, která neprávem existovala ve stínu festivalů v Cannes a Benátkách. Analýza pohledů zvenčí – ať už z ostatních lidově demokratických států, nebo od západních aktérů –, které bude kniha také zahrnovat, naopak může festival nasvítit v osvěžující perspektivě.

Karlovarský festival představuje mnohovrstevnatý výzkumný fenomén, který zasahuje do dějin kulturních, průmyslových, institucionálních, organizačních, recepčních či (geo)politických. Do dějin znárodněné kinematografie, distribuce, zahraničního obchodu, manažerské kultury státního monopolu a pronikání tržních mechanismů. Ale i do dějin studené války a transnacionálních přeshraničních kulturních i ekonomických toků. Je institucí ovlivňovanou jak domácí politikou, tak tou nadnárodní ze strany Sovětského svazu v rámci východního bloku, i zájmy dalších partnerů jak filmově silných (Francie a Spojené státy), tak filmově slabých (rozvojové země). S tím souvisejí politické jevy jako amerikanizace kultury východního bloku, konstrukce hvězd v nehvězdném, egalitářském systému nebo vztah mezi sovětským a československým filmovým monopolem. Kniha tak systematicky přesahuje tradiční národní přístup k festivalům i dichotomii Východu a Západu, které do velké míry stále strukturují historie evropských kinematografií během studené války.

Reflexe karlovarské přehlídky se dotýká i dějin idejí i kulturní paměti nebo otázky, jak se utvářela podoba filmových festivalů a jak se proměňovala jejich funkce. Čím se festival za železnou oponou lišil od západních vzorů a co je možné z toho odvodit například o proměnách funkce umění ve společnosti či o vývojových fázích ideového komplexu socialismu? Tyto úvahy přenášejí i rámce teorie filmových festivalů (film festival studies) do českého kontextu.

Identita a funkce jedné přehlídky

I kdybych si dala stachanovské heslo výkonu na sto padesát osm procent, je zřejmé, že dané interdisciplinární rozkročení není v moci jednotlivce. Na výzkumu dějin karlovarského festivalu, podpořeném Grantovou agenturou České republiky, tak pracuje devítičlenný tým odborníků napříč disciplínami a obory z Akademie věd, Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity nebo FAMU. Kolegové a kolegyně se ponořili do amerických, francouzských, moskevských i českých archivů – od Národního filmového archivu po ministerstvo zahraničí i do dobového československého i zahraničního tisku. Vznikla řada orálních rozhovorů s klíčovými osobnostmi vedení a organizace festivalu, jako byl Ladislav Kachtík nebo Jiří Janoušek, které doplňují možná bílá místa. Jedním z obecných určujících principů je pak vytěžit existující archivní materiály, ale zároveň je nefetišizovat a dávat prostor erudované interpretaci pramenů v souladu s moderními historiografickými a metodologickými trendy. Určující není chronologický přístup, který svádí ke čtení dějin přes zavedené časové zlomy a milníky či vymezené etapy, ale tematické řezy, které mohou dekády přesahovat a inspirativně a organicky se protínat. A vytvářet tak historiografickou mapu identity a funkcí jedné instituce.
 

Karlovarský festival v roce 1980. Foto Národní filmový archiv
 

Žádná podobná kniha si nemůže nárokovat úplnost. Připravovaná antologie se jí ale snaží maximálně přiblížit a přes doširoka otevřený pohled na karlovarský filmový festival prohloubit chápání toho, jak fungoval československý filmový monopol před rokem 1989 či jak probíhaly kulturní a ekonomická výměna během studené války a globalizace kultury ve druhé polovině 20. století.





výpis dalších článků rubriky:  Nová kniha

dok.revueTrue Detective: Svět, ve kterém se nic nevyřeší„Žijeme ve světě, v němž máme pouze jedinou jistotu: Time is a flat circle,“ píše sémiotik a teoretik médií Martin Charvát v narážce na známou hlášku detektiva Rusta Cohlea ze seriálu True Detective. Tato televizní show Charvátovi natolik učarovala, že jí věnoval knihu. V následujícím textu přibližuje, jak svou publikaci koncipoval.Martin Charvát
2.20Člověk jako reflektor jiných světůSémiotik a teoretik médií Martin Charvát přibližuje svou knihu Zázračné křížení: Karel Teige a Vítězslav Nezval, která se zaměřuje na „mediální problematiku“ v díle dvou vůdčích postav českého poetismu. Kniha vyjde v Nakladatelství AMU. Martin Charvát
1.20Česká škola neexistuje?České vydání knihy srbského režiséra Gorana Markoviće Česká škola neexistuje přibližuje jeho editor Jiří Fiala. Název knihy vychází z označení skupiny filmařů ze zemí bývalé Jugoslávie, která na přelomu šedesátých a sedmdesátých let vystudovala FAMU. Vydání publikace chystá Nakladatelství AMU v dubnu.Jiří Fiala
dok.revueKam oči, tam hlavaAutorská kniha fotografky Markéty Kinterové Kam oči, tam hlava, vydaná v Nakladatelství AMU, je výsledkem kombinace fotografického, uměleckého a výzkumného přístupu.Markéta Kinterová
dok.revueDočíst se neslyšené: Matematika zločinu jako knihaReportážně investigativní knížka Matematika zločinu navazuje na úspěšný stejnojmenný podcast, který natočily Magdalena Sodomková a Brit Jensen a jenž odhaluje problémy současné české justice. Kniha se kromě dalšího sledování aktérů z případu známého z podcastového seriálu věnuje plagiátorským kauzám soudních znalců, aktuálnímu media capture a problému cenzury českých médií i pátrání po tom, proč dokumentární detektivku dlouho nechtěl odvysílat Český rozhlas. Nyní je již v jeho nabídce na portále mujRozhlas. Kniha vyjde v únoru v nakladatelství Albatros Media, vydání podpořil Syndikát novinářů, její vydání lze však ještě několik dní podpořit v rámci kampaně na Hithitu.Magdalena Sodomková
6.19Autorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea Hanáčková
5.19Jak vznikala kniha o Michalu HýbkoviFilmový historik a pedagog FAMU Jan Bernard popisuje okolnosti vzniku své připravované knihy o pozapomenutém českém kameramanovi a dokumentaristovi Michalu Hýbkovi, která vyjde na jaře 2020 v Nakladatelství AMU. Jan Bernard
F4.19Filmař disentu Michal HýbekJi.hlavský festival dnes ve dvou blocích představuje osobnost Michala Hýbka (1957– 2003), který se stal významným filmařem disentu. Jeho Dopisy Olze (1986) byly prvním filmovým představením disidenta Václava Havla světové veřejnosti, a to u příležitosti udělení Ceny Erasma Rotterdamského. Těsně po revoluci vytvořil hravou esej o Havlově březnové cestě s názvem Paříž – Londýn aneb S panem presidentem tam a zpět (1990). Dva dnešní bloky filmů Michala Hýbka budou koncipovány jako projekce s úvodem. První blok promítne čtyři krátké Hýbkovy filmy a druhý představí filmový rozhovor Jaroslava Hanzela s Alexandrem Dubčekem v ruštině, který Hýbek natáčel coby kameraman. Následující text je úryvkem z rukopisu připravované knihy Jana Bernarda Filmař(i) disentu: Michal Hýbek, která by měla vyjít v Nakladatelství AMU na jaře 2020.Jan Bernard
4.19Za zmizelou tradicíFilmový historik Lukáš Skupa popisuje chystanou publikaci, v níž chce popsat dějiny jednoho „zmizelého žánru“ československé kinematografie, totiž českého filmu pro děti v letech 1945–1992. Dětem bude ostatně věnována na MFDF Ji.hlava speciální péče v rámci hravé zóny Ji.hlava dětem, kde letos na ty menší i nejmenší čekají výtvarné dílničky ve spolupráci s humpoleckou 8smičkou i časopisem Raketa, programování s Ozobotem či divadlo Koňmo. A samozřejmě i filmy.Lukáš Skupa
dok.revueŽeny o ženáchLiterární dokumentaristka a nakladatelka Barbora Baronová chystá na podzim k vydání knihu Ženy o ženách zahrnující dvacet osm rozhovorů s dvaceti devíti filmovými a literárními dokumentaristkami působícími v Česku, prostřednictvím kterých zkoumá, jak ženy-dokumentaristky v Česku tvoří. Práce vzniká jako součást její dizertace na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. V následujícím textu popisuje genezi projektu i jeho obsah.Barbora Baronová

starší články

3.20DOK.REVUE
29. 06. 2020


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue