VIVA VIDEO, VIDEO VIVA

Adéla Komrzý o svém novém filmu Československý obraz elektronický

„Přichází video. Místo přepínání kanálů může ten přístroj zrychlit nudné scény, opakovat to, co je tak neuvěřitelně zajímavé, způsobit další devastaci obrazu, třeba řadou přepisů. Jaké možnosti předkládá zhýčkanému divákovi tento zázračný mlýnek na rozemletí obrazu i informací, mlýnek na přípravu obrazových karbanátků!”

– Radek Pilař, Viva video, video viva

Před dobou jsem dostala impulz k natočení filmu o počátcích elektronického obrazu – videa – před revolucí. Protože děda byl jeden z prvních, kdo u nás s videem jako nástrojem pro své (umělecké) vyjádření začínal, rozhodla jsem se impulz nezatratit, vydat se vstříc osobní i společenské historii a film natočit. 

Můj děda je Radek Pilař. Dal podobu Rumcajsovi, Mance, Cipískovi i Večerníčkovi. Začínám text tak, jak by asi nechtěl… Pryč od toho. 

Byl mi necelý jeden rok, když děda zemřel. Po 25 letech od jeho smrti se dostávám do pracovny, kde jsou veškeré kazety, které natočil. Pouštím si jednu po druhé a skrze záběry se snažím půjčit si jeho oči. Chtěl se stát „video-okem“? Záběry ze zahrady, ateliéru, návštěvy, děti, umění, obrazy, záznamy výstav, detaily oblohy, detaily květů, detaily tváří, detaily všeho. Další kazeta. Šum. Černá bílá. Ježíš, vždyť to jsem já! Kamera točí detail mých dětských očí. Máma! Je krásná a děda ji prosí, ať mě i sebe otočí blíž na kameru. Poprvé slyším jeho hlas. Dochází mi, že tyhle záběry jsou to jediné, kde jsme spolu. V čase. Já před kamerou, on za kamerou. Na této VHSce mi nechal svůj pohled. Ta skutečnost blízkosti mě fascinuje. Přetáčím kazetu sem a tam, rychle i pomalu. Nejradši bych se do toho obrazu vpila, proskočila mřížkou do jeho oka. 

V archivu nacházím texty, deníky a zápisky, které od dědovy smrti nikdo nečetl. Jemně, až posvátně beru do rukou staré pauzáky a v hlavě se mi pomalu začíná vytvářet komplexnější obraz. Otevírám další desky – rok 1987/1989, Obor video. Manifesty videa, které svým posláním reagují na umělohmotnost televizního vysílání, střídají stanovy Oboru videa vysvětlující jeho vznik pod SČVU, který byl motivován obavami z monopolizace videa. Postupně se k Radku Pilařovi a Petru Skalovi začali přidávat další výtvarníci, architekti, fotografové i teoretici. Ondřej Černý, Věra Geislerová & René Slauka, Václav Hodan, Roman Milerský, 5 D STUDIO (Tomáš Kepka, Michal Pacina, Marta Karoliová), Radek Pilař, Pavel Scheufler, Petr Skala, Lucie Svobodová, Lenka Štarmanová, Ivan Tatíček, Petr Trojan, Jaroslav Vančát, Miroslav Dopita.


 

Aniž by nadšená skupina měla znalosti zahraničního videoartu, chystá těsně před revolucí svou první výstavu v rámci Salonu v pravém křídle Průmyslového paláce na pražském Výstavišti. Není téměř žádná dokumentace. Žádné video, jen pár fotek. Výstava se jmenovala „Den videa“ a opravdu trvala pouze jeden den. Nebyla technika a k tomu video svou podstatou mohlo být podvratné. 

Volám kurátorovi Martinu Mazancovi, člověku z nejpovolanějších pro tento nápad: „Co tu první výstavu, jak se o ní moc neví, zrekonstruovat?“ „Jdu do toho!“ 

Jako architekta Martin přizve umělce Dominika Gajarského a věci se dají do pohybu. Objíždíme tehdejší vystavující, pátráme po původních dílech, VHSkách, disketách a vůbec jakýchkoliv stopách, které by pomohly rozkrýt část dosud nezmapovaných dějin československého obrazu elektronického. „No jo, ale já ty diskety před pěti lety na čarodějnice spálil…“ „Jo… když já už si nic nepamatuju…“ „Mně je jedno, jak a jestli to vystavíte.“ „Tvůj děda byl hodnej chlap.“ „Dáte si kafe?“  „Nechcete kotě?“ „Tu VHS má asi moje bývalá žena, ale ona se mnou nemluví…“ „No, já jsem to vyhodila, nikdy by mě nenapadlo, že to ještě někoho bude někdy zajímat. To jsem kráva, co?“

Vzniká tak obecná zpráva, pátrání o tom, jakým věcem (umění) přikládáme jakou váhu, na čem jejich hodnota záleží a kdo ji určuje. 

Nacházím dopis Petru Skalovi od dědy, který těsně před výstavou dostal srdeční příhodu a z nemocnice píše: „Milý Petře, jsem tady za správnýho videistu. Mám na monitoru připojený srdce. /…/ To připojený srdce na monitor, to je ten nejlepší příklad užitýho a užitečnýho videa – videa pro výstavu. Stálo by snad za to se tam nechat převézt a nechat si předčítat zvěsti z denního tisku, to by byly obrázky. /…/“ 

Téměř po roce od prvního společného setkání na Výstavišti se blíží opravdu rekonstrukce výstavy – na původním místě a ve stejném časovém rozpětí – JEDEN DEN VIDEA. Zveme současné kurátory, teoretiky umění, umělce a další a otevíráme tak dialog nad historickými i uměleckými kvalitami počátků elektronického obrazu, který se vyvíjel ve společensko-politické bublině minulého režimu nezávisle na zahraničí, kde byl videoart v 80. letech svými možnostmi a otevřeností v jistém předstihu. (O tom, jak se vypravujeme s Petrem Skalou do Ameriky za Woodym Vasulkou, abychom právě tyto kontrasty otevřeli, zase příště. A že to byla cesta objevná, místy surrealistická a nekonečně extatická!)

Tak, prosím, bděte! Brzy se objeví pozvánky a plakáty od grafického studia Anymade a už 4. září pohltí pravé křídlo Průmyslového paláce na Výstavišti video 80. let! A tak VIVA VIDEO, VIDEO VIVA! Těšíme se na vás!!!





výpis dalších článků rubriky:  Nový film

dok.revueJak nemluvit jazykem apokalypsy?Dokumentaristka a publicistka Apolena Rychlíková přibližuje svůj dokument Češi jsou výborní houbaři, jehož název odkazuje na známou báseň Milana Kozelky. Nový film Apoleny Rychlíkové bude součástí šesté série Českého žurnálu a jeho premiéra proběhne na festivalu Jeden svět.Apolena Rychlíková
dok.revueJak jsem potkala losyHana Nováková o losech, lidech a filmech, co potřebují čas. Amoosed.Hana Nováková
dok.revuePsí láskaRežisérku Lindu Kallistovou Jablonskou vždy zajímali lidé, kteří jdou za hranice svých možností. Oslovila ji proto životní cesta české musherky Jany Henychové, která nejraději tráví čas o samotě za polárním kruhem, jen se psím spřežením. Dokument Psí láska, který bude mít premiéru na festivalu Jeden svět, může být podle režisérky inspirací pro ty, kteří se bojí žít svůj sen. Pro dok.revue přibližuje vznik svého nového dokumentu.Linda Kallistová Jablonská
dok.revueAlchymická pecNa Mezinárodním filmovém festivalu v Rotterdamu, který začíná už 22. ledna, bude představeno i několik českých dokumentů. V sekci The Tyger Burns pro stále zářící generaci zkušených filmařů se objeví Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie Karla Vachka. V sekci Deep Focus se představí koprodukční snímek Efekt Vašulka o islandsko-české dvojici manželů Vašulkových a dokument Jana Daňhela a Adama Oľhy Alchymická pec, který bude mít v Rotterdamu světovou premiéru. Alchymická pec se soustředí na tvorbu Jana Švankmajera, speciálně na jeho poslední film Hmyz, který měl v Rotterdamu premiéru před dvěma lety. Režiséři Jan Daňhel a Adam Oľha sepsali pro dok.revue svou režijní explikaci k filmu. Adam Oľha, Jan Daňhel
6.19Road movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo Bystřičan
dok.revueMoje romská rodinaDokumentaristé Martin Chlup a Petr Kačírek popisují vznik jejich společného dokumentu Miri fajta, což v romštině znamená Moje rodina. Dokument popisuje snahy mladého romského tvůrce Robina Strii vytvořit stejnojmenný romský sitcom a zároveň je portrétem Robina a dalších členů jeho týmu. V dalším plánu vybízí k úvahám o tom, co dnes u nás znamená romská identita.Martin Chlup, Petr Kačírek
5.19Vlci jako hrozba, nebo přirozenost?Dokumentarista Martin Páv představuje svůj chystaný film Vlci na hranicích o vztahu lidí na Broumovsku k vlkům, vracejícím se na toto území. Film klade zásadní otázky o vztahu člověka a přírody – do jaké míry máme potřebu mít život pod kontrolou a do jaké míry jsme ochotni zahrnout do svých životů nepředvídatelnost ve světě, který nepatří jenom nám?Martin Páv
dok.revuePtát se po tom, kde jednou skončímeFilmová dílna pro seniory spolku Inventura pod vedením režisérky Terezy Daniell Adámkové dokončuje hodinový film Stopa v hlavě, ve kterém samy seniorské filmařky se svými ručními kamerami přemýšlejí o tom, jak se život starého člověka promění, když začne být závislý na druhých. Jaké kompromisy musí on a jeho okolí podstupovat? A je možné žít i bez velkých osobních obětí zbytku rodiny i nadále důstojně?Tereza Daniell Adámková
4.19FREMJak se natáčí film v Antarktidě? Je možné se dostat do hlavy umělé inteligence? A co to je GAI? To vše popisuje dokumentaristka Viera Čákanyová v textu o svém novém filmu FREM v dok.revue.Viera Čákanyová
F2.19Cesta k filmu Efekt VašulkaIslandská režisérka Hrafnhildur Gunnarsdóttir popisuje pro dok.revue, jak vznikal její celovečerní dokument Efekt Vašulka o zakladatelích světového videoartu, manželech Steině a Woodym Vašulkových. Snímek s českou koprodukcí má v Ji.hlavě svou mezinárodní premiéru. Promítne se dnes od 18 hodin v kině Dělnický dům.Hrafnhildur Gunnarsdóttir

starší články

.DOK.REVUE
28. 08. 2018


z aktuálního čísla:

Nový filmRoad movie s Kovym po českém školstvíIvo Bystřičan s youtuberem Kovym natáčí dokumentární road movie o výuce-nevýuce moderních dějin v našich školách, které se podle režiséra od dob jeho dětství příliš nezměnily. U studentů napříč republikou se tvůrci postupně dobírají toho, že jim výuka moderních dějin strašně chybí. Jaká by měla být? Film chce vyjevit kořeny problému a najít, co s tím.Ivo BystřičanSportHledání pravdy v sobě a v druhýchCristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.Martin SvobodaBáseňRok na vsiIvo HuclRozhovorŽijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David HavasNová knihaAutorský rozhlasový dokumentPravidelná blogerka dok.revue, teoretička audio dokumentů Andrea Hanáčková představuje kolektivní monografii o současném autorském rozhlasovém dokumentu, do níž přispěla zásadní stostránkovou studií o performativitě rozhlasového dokumentu, přičemž zbytek autorského týmu tvoří její studenti z oboru „radio studies“ na Univerzitě Palackého v Olomouci. Kniha vyjde na jaře roku 2020 v Nakladatelství AMU a měla by poprvé v širším kontextu představit současnou českou a dílčím způsobem i světovou rozhlasovou dokumentaristiku.Andrea HanáčkováÚvodníkPost-hysterie?dok.revue 6.14Kamila BoháčkováAnketaAnketa dok.revueVýroční anketa: Kniha & Film