Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Víc než jen cestopisZ cest po Sibiři. Foto F.R. Hrabal-Krondak

Nová kniha

Víc než jen cestopis

22. 9. 2021 / AUTOR: F. R. Hrabal-Krondak

V dok.revue vám chceme postupně představit knihy nominované na Cenu za nejlepší dokumentární knihu, kterou letos bude udílet ji.hlavský festival koncem října vůbec poprvé. Požádali jsme autory knih, aby popsali dobrodružství jejich vzniku. Tentokrát přibližuje cestovatel a nakladatel F.R. Hrabal-Krondak, jak vznikala jeho kniha Cesta na Tajmyr, kterou sám nazývá sociálně-antropologicko-politologickým cestopisem.

Většina mých životních rozhodnutí byla de facto reakcí na nějakou výzvu. Například k samotnému startu mé vydavatelské činnosti (ještě v dobách totality, a tudíž v hluboké ilegalitě) a speciálně pak k vytvoření edice Světové duchovní proudy mě vyprovokovala úplná absence literatury na řadu témat, která mě zajímala a která se následně stala nosným programem mého vydavatelství. Na rozdíl od komerčních vydavatelů, reagujících dodatečně na poptávku trhu, pro mě byla výzvou relativní nedostupnost této literatury, možnost zaplnit bílá místa v knižní nabídce a představit čtenářům nové informace, nová témata. V podstatě jsem nějak navazoval na aktivity svého pradědečka Matěje, jenž šířil za Rakousko-Uherska osvětu v rámci západočeského venkova tím způsobem, že několikeré předplacené noviny nutil zákazníkům své krčmy, aby se kromě popíjení také vzdělávali.

Moje „osvětová činnost“ o sto let později spočívala v šíření samizdatů. Postupně jsem tak v době, kdy tato témata většině čtenářů ještě nic neříkala, vydal první české publikace o zen-buddhismu, šamanismu či súfismu. Ale třeba i knihy o manicheismu či džinismu, které jsou dodnes jedinými českými publikacemi o tomto tématu.

Obdobnou výzvu pro mě představovalo i Rusko, které se nakonec stalo takřka mým osudem a jemuž jsou věnovány mé „sebrané spisy“, tj. série literárně-politologických cestopisů o „zemi, kde dnes znamená včera“, zahájené loni knihou Cesta na Tajmyr, na niž navazuje trilogie Cesta na konec světa a zpět (a řada dalších svazků ve formě rukopisu).

Když nemáš rád Rusko, proč tam lezeš?

Tím se dostávám k frekventované otázce, vyskytující se během každé z diskuzí, a to ohledně mých cest po Rusku. Začíná otázkou: Co vás vlastně přivedlo k zájmu právě o tuto zemi?, resp. její pejorativnější verzí: Když nemáš rád Rusko, proč tam stále lezeš?, odrážející mylné ztotožňování Ruska a současného ruského režimu, ruského militarismu a kleptokracie. Občas na tuto otázku odpovídám s mírnou nadsázkou, že motivací k mým potulkám po Rusku je to, že se tam dá dojet vlakem, bez problémů se tam domluvím a vystačím tam se svým relativně bídným důchodem.

Ale vážně.

Ať již to vezmeme z kteréhokoliv pohledu, Rusko není objektivně jen jednou z mnoha zemí. Nejen díky své rozloze a pestrosti přírody, ale hlavně kulturní a etnické různorodosti své populace představuje útvar mnohem pestřejší, než třeba celý americký kontinent… Však i řada amerických indiánských kmenů má kořeny právě na Sibiři.

Z cest po Sibiři. Foto  F.R. Hrabal-Krondak

Kromě kulturního dědictví desítek domorodých národů Sibiře a Dálného východu, turkických a ugrofinských národů Povolží a četných tradičních menšin pocházejících ze všech koutů někdejšího ruského impéria doplňují totiž socio-kulturní obraz Ruské federace i kulturní a duchovní aspekty přilehlých oblastí (mám na mysli například menšinu čínskou, korejskou, kurdskou, řeckou či tureckou). Díky tomu zahrnuje tento obraz mimochodem i podstatnou část kulturního a duchovního dědictví Evropy. Vedle Pobaltí například i celou oblast východní, střední a severozápadní Evropy, odkud do Ruska směřovaly již od 18. století proudy kolonistů.

A z pohledu vydavatele, jehož hlavní ediční řada se jmenuje Světové duchovní proudy (v níž už čtyřicet let vycházejí publikace o duchovních tradicích mimoevropských národů), je tak fascinace multietnickým a multikulturním Ruskem zcela pochopitelná. Stejně tak z pohledu cestovatele a autora cestopisů je pochopitelně smysluplnější věnovat se oblastem těžko přístupným a tématům málo známým, než popisovat destinace, kde natrefíte na českého turistu na každém kroku. A to na Jamalu, Tajmyru, Kolymě nebo Čukotce, v Evenkii, Jakutsku, Tuvě nebo Čečensku opravdu nehrozí.

Musím ovšem zmínit i další, řekněme politologický rozměr mých návštěv. Jako zarytý antikomunista a tudíž i zásadní odpůrce současného ruského režimu a ruského imperialismu považuji za svou psí povinnost poznat tuto zemi co nejlépe, již jen proto, abych na jízlivou poznámku kremlobota: A ty jsi v Rusku byl, že nás poučuješ? mohl odpovědět: Ano, byl a nejen to, strávil jsem tam několik let a procestoval ho křížem krážem!“

Mimochodem jedním ze zásadních faktorů, motivujících mne k zaznamenávání a vydání mých zážitků a poznatků z cest napříč touto zemí, je skutečnost, že dominantním zdrojem informací o současném Rusku jsou různá ruská státní a prokremelská média a proruské facebookové skupiny (jako třeba Společnost česko-ruského přátelství) ovládané agilními trolly z řad ruské páté kolony. Navíc rovněž řada „cestovatelů“ bohužel prezentuje Rusko po svém (tj. v souladu se svým „světonázorem“). Zvláště pak, nezažil-li dotyčný jedinec socialismus, takže nechápe různé konotace, a neovládá-li navíc ruštinu a je odkázán na slovník ve svém smartphonu.

Na rozdíl od nich mě až děsí, kolik paralel s minulostí dneska v Rusku spatřuji. Člověk nezatížený vzpomínkami ani vědomostmi je ovšem nevnímá a vidí jiné Rusko, nežli já. Asi tak, jako kdysi západní turisté během svojí kratičké návštěvy vnímali socialistické Československo diametrálně odlišně než samotní jeho obyvatelé.

Z cest po Sibiři. Foto  F.R. Hrabal-Krondak

Ruskem křížem krážem

Musím zdůraznit, že původně jsem neměl literární ambice, a určitě ne v oblasti cestopisů. Nejen, že jsem nezačal cestovat za účelem následné prezentace svých zážitků formou cestopisů, ale ani během cestování jsem dlouho o tomto záměru neuvažoval. Fakticky až od roku 2014 jsem si začal s touto myšlenkou zahrávat pod dojmem naléhání mých přátel a známých fascinovaných mými vyprávěními a fotografiemi z cest. Teprve od té doby jsem si začal víceméně poctivě dělat zápisky pro pozdější literární zpracování.

I v rozhodnutí pustit se do práce na cestopisech sehrála u mě svou podstatnou roli jakási výzva. Už když jsem se chystal na své cesty a pídil se pokorně po dostupných informacích využitelných pro mou logistiku, zjistil jsem, že jsou sice regály knihkupectví plné literatury o Indii, Tibetu či Japonsku, ale literaturu o aktuálním Rusku prezentuje hromádka původních článků a několik málo cestopisů, vesměs buď ze sovětských dob anebo z pera „truhlíků“, kteří tam strávili dva tři týdny, případně turistů, jejichž pohled na Rusko představoval velice malou výseč reality danou jejich orientací.

Za základní kritéria pro zhodnocení relevantnosti jakéhokoliv cestopisu považuji jazykové vybavení, délku pobytu a způsob dopravy a speciálně asi v případě Ruska i osobní zkušenost se socialistickou realitou, která se tam výrazně prolíná s každodenní realitou dneška. Osobně jsem začal o Rusku psát až poté, co jsem ho projel křížem krážem a strávil tam zhruba tři roky, tudíž si troufnu říct, že ho znám lépe, než devadesát procent Rusů samotných, kteří mnohá místa, kde jsem pobýval, nenajdou ani na mapě.

Polemizovat o užitečnosti jazykového vybavení a času nezbytného k poznání cizí země asi nemá ani smysl. Pokud jde o způsob dopravy, je zásadní rozdíl v tom, jestli cestujete veřejnou dopravou a stopem, nebo po vlastní ose. Cestujete-li vlastním autem, tak domorodce při nejlepší vůli potkáte na benzince, v hospodě nebo v obchodě. Jestliže nejste závislý na veřejné dopravě či štěstí při autostopu, máte sice větší akční rádius, ale ze sedmdesáti procent vidíte zemi jen přes okno. Ovšem když s místními lidmi strávíte opakovaně týden ve třetí třídě vlaku na Transsibiřské magistrále, na palubě lodi nebo v maršrutkách na Kolymě, tak v podstatě žijete jejich život. Pokud chcete poznat nějakou zemi a dokonce o ní chcete psát, tak to ani jinak nejde.

Z cest po Sibiři. Foto  F.R. Hrabal-Krondak 

Samozřejmě, cestovatel, který navštívil jen Petrohrad a Moskvu, respektive se projede z Moskvy do Vladivostoku zašitý se sluchátky na uších v drahém kupé či jídelním voze Transsibu, namísto v lidové třetí třídě, navíc ve společnosti podobných souputníků, turistů ze západní Evropy, vám popíše Rusko diametrálně odlišným způsobem. Rozdíl mezi jeho a mým cestopis je pak stejný, jako mezi Ruskem v podání portálu Sputnik a dějem filmu Provinční městečko E režiséra Dmitrije Bogoljubova.

Navíc zhruba třetina Ruska není pokryta železniční ani silniční sítí, a tak je značná část Sibiře dostupná jenom terénním náklaďákem či vrtulníkem, respektive oblasti podél velkých řek na lodi, a podstatná část existujících „silnic“ je fakticky slepých, takže i offroadem lze po Tajze cestovat křížem krážem maximálně v zimě, pokud zamrznou bažiny. Proto cestuji zásadně veřejnou dopravou a tam, kde nefunguje, využívám autostop a nákladní lodě, případně vrtulník, je-li zadarmo k dispozici. 

K tomu jen doplním, že na území Ruské federace se nachází desítky zakázaných zón, tzv. „uzavřených administrativně-územních útvarů“ a pohraničních oblastí (zahrnujících dohromady statisíce čtverečních kilometrů území, nezřídka velikostí výrazně přesahujících rozlohu třeba Francie), do nichž se vesměs ani ruští obyvatelé nedostanou bez speciální propustky od tajné služby FSB, přičemž zmíněnou propustku nelze vyřídit přes žádnou agenturu, ale výlučně prostřednictvím regionální správy FSB v příslušné oblasti, takže běžný turista nemá šanci ji během několikatýdenního pobytu získat. 

S pastevci, naftaři i šamany

Během svého několikaletého putování jsem navštívil nejen četná muzea a chrámy, ale též mnohé archivy, školy a výzkumné ústavy i řadu těžko dostupných míst – starověká posvátná místa, opuštěné vojenské základny, archeologická naleziště, zlaté doly i polární stanice, megalitické svatyně, továrny i mrtvá města, hroby čs. legionářů i pozůstatky stalinských lágrů, rejdařství, zemědělské farmy a ateliéry umělců, ale i pozoruhodné přírodní scenérie, zahraničním turistům nedostupné.

Pomáhal jsem vakcinovat soby jamalským pastevcům, účastnil se lovu kalmarů v Japonském moři a sobů na Čukotce, lovil jesetery na Leně a kambaly na Kolymě, zúčastnil se šamanských obřadů na Altaji, v Burjatsku, Tuvě a Jakutsku, splavil mohutné a divoké sibiřské řeky – Jenisej, Irtyš, Ob, Lenu, Kolymu, Angaru a Podkamennou Tungusku...

Díky několikaletému pobytu uvnitř nejrůznějších místních etnických a sociálních komunit, namísto života v hotelích a turistických apartmánech sdíleje s domorodci mnohé intimní životní epizody (rodinné oslavy, svatby, křtiny a náboženské rituály) měl jsem možnost seznámit se se zdejšími poměry – každodenním životem a názory obyčejných lidí – komplexněji, než se to podaří mnohému „domorodci“, žijícímu ve vzdálené metropoli, nebo zahraničnímu „expertovi“, mnohdy navíc závislému na službách tlumočníka, během několikatýdenní expedice.

„Po desetiletých zkušenostech jsem dospěl k závěru, že s Rusy lze popít vodku, pojíst šašlik a zazpívat si při garmošce, ale vesměs – až na vzácné výjimky – nikoliv seriózně spolupracovat.“

Na svých cestách po Rusku autostopem, dálkovými vlaky, maršrutkami a náklaďáky, občas pásovými transportéry, na palubě vrtulníku, nákladní lodi, remorkéru či tankeru jsem se setkával s intelektuály i dělníky a řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i domorodými šamany, rektory univerzit i venkovskými učiteli, žurnalisty, spisovateli, zálesáky, léčiteli, geology a naftaři, představiteli samospráv, byznysmeny i politiky, s polárníky, záchranáři, piloty vrtulníků i šoféry náklaďáků; s lodníky, námořníky i rybáři.

Když už jsem se otrkal v ruské byrokracii, nafutroval se vrchovatě zážitky a poznatky a dospěl k rozhodnutí, že se do cestopisů pustím, problémem zůstával nedostatek času. Každoročně jsem totiž hned zjara vyrážel na cesty a vracel se obvykle s prvním sněhem. Sotva jsem se tak trochu zregeneroval a trochu zpracoval nahrubo cestovní zápisky, už bylo třeba řešit logistiku další expedice. A nutno zdůraznit, že Rusko není standardní zemí, takže důkladná předběžná logistika před návštěvou této země je nutností. To pochopí cestovatel již při žádosti o ruské vízum, tedy dávno předtím, než vůbec poprvé vstoupí na území Ruské federace. I jinak zkušený cestovatel s překvapením zjišťuje, že individuální návštěvník, jemuž formality nezabezpečuje cestovka, se do Ruska dostane pouze na oficiální pozvání. To musí přiložit k žádosti o vízum, aby byla vůbec akceptovaná. Druhou možností, kterou využívám už celá léta já, je získání zvacího dopisu od jakéhokoliv ruského subjektu (společnosti, organizace či firmy).

Garmoška a šašlik ano, spolupráce už tak moc ne

Autora cestopisu, potažmo seriózní knihy o Rusku, provázejí specifické problémy i během práce na rukopisu. Pokud se chcete zhostit svého úkolu zodpovědně, potřebujete během práce na knize průběžně upřesňovat a doplňovat informace, přičemž opět narazíte na typickou ruskou náturu, díky níž se tato práce stává sisyfovskou dřinou. I když si odmyslíme aktuálně panující psychózu a averzi mnohých Rusů vůči Západu.

Po desetiletých zkušenostech jsem dospěl k závěru, že s Rusy lze popít vodku, pojíst šašlik a zazpívat si při garmošce, ale vesměs – až na vzácné výjimky – nikoliv seriózně spolupracovat.

To je prostě jen typický ruský přístup a způsob uvažování. Bohužel, řešení neexistuje. Zatímco ostatní zahraniční spolupracovníci nám v průběhu let poskytli – samozřejmě bezplatně a s radostí – stovky knih a tisíce fotografií, v kontaktu s Rusy si připadám jako obtížný otrapa, žebrák. Pokud požádám o potřebné informace a materiály Rusy, narazím vesměs na nezájem a ignoranci; pokud použiji materiály získané z jiných zdrojů, respektive takové, které mám prostě k dispozici, hrozí, že budu obviněn z anti ruské propagandy, zkreslování ruské reality a rusofobie. A právě proto si neobyčejně vážím těch desítek skvělých přátel a známých, které jsem stihl za posledních sedm let poznat po celém Rusku. Napříč etniky a sociálními vrstvami. Z výše uvedených důvodů je skoro zázrak, že se mi v každém regionu podařilo najít pár jedinců, v jejichž rodině se nejen cítím jako doma, bez ohledu na to, jaké politické klima panuje venku, ale na které je i spolehnutí.

Z cest po Sibiři. Foto  F.R. Hrabal-Krondak 

Skutečnost, že jsem za ty roky na nekonečnou, neplodnou komunikaci s ruskými institucemi vyplýtval obrovské množství energie a času, které bych mohl jinak využít ke smysluplné práci, je na vině tomu, že teprve nyní jsem dokázal přistoupit k první fázi svého edičního projektu. Do jisté míry k tomu ovšem paradoxně přispěly i geopolitické okolnosti. Vlastně až díky koronavirové pandemii a loňskému uzavření hranic jsem se nakonec na stará kolena loni konečně rozhoupal k postupnému zpracovávání obsahu svých zápisníků. Jelikož nejlépe zpracované zážitky a dešifrovatelné zápisky mám, pochopitelně, z posledních expedic, začal jsem s nimi. Výsledkem byl můj první cestopis Cesta na Tajmyr, který jsem vydal vloni na podzim.

Upřímně řečeno, po celou dobu, co jsem na něm pracoval, jsem se zmítal v pochybnostech, zda-li bude s to oslovit čtenáře jak obsahem, tak formou. Pokud je totiž člověk ponořen v tvůrčím úsilí, těžko odhadne objektivní dopad svého subjektivního výplodu. Výsledkem byla nakonec má specifická „hybridní“ deníkovo – cestopisná forma, kterou jsem pojmenoval  „sociálně-antropologicko-politologický cestopis“, v čemž se odráží skutečnost, že samotné faktické informace a postřehy z cest jsou systematicky doplňované mými komentáři, odrážejícími mé osobní názory, a četnými exkurzy do historie, politologie, religionistiky, etnografie či etnomedicíny. Hlavní přidanou hodnotou mých knih jsou ovšem fragmenty  tzv. malých dějin, tedy vyslechnutých jedinečných konkrétních rodinných příběhů a místního folkloru, které čtenář v bedekrech nenajde.

Ve smysluplnosti mé práce mě utvrdila teprve kladná hodnocení mé první knihy od osobností z různých fragmentů společenského spektra, kterých si vážím – Libora Dvořáka, Cyrila Höschla, Tomáše Halíka, Petra Pitharta, Jaromíra Štětiny a dalších. Pozitivní ohlasy shrnul  režisér Václav Marhoul následovně: „Je to opravdu daleko, daleko více než jen cestopis. Mohu napsat jen jedno… Doporučuji!“

Obálka knihy <b>Cesta na Tajmyr</b>