Věřím v čistou observaci

Polská dokumentaristka Marta Prusová, jejíž dokument Za hranicemi možností (Over the limit, 2017) si vydobyl velký respekt na prestižním festivalu dokumentárních filmů v Amsterdamu IDFA v roce 2017, byla v Praze jednou z lektorek East Doc Platform. Pro Dok.revue mluvila o svém dokumentaristickém přístupu.

Z filmu Za hranicemi možností (2017), který odhaluje odvrácenou tvář ruského tréninkového systému

Slyšel jsem, že zrovna chystáte hraný debut.
Jsem ve fázi psaní scénáře. Chci vyprávět příběh rodiny v dlouhém časovém úseku a na jeho pozadí budu sledovat problematiku drogové závislosti. Zároveň studuji dvě témata pro dokumentární zpracování, ale jsem s tím teprve v úplném začátku, takže bych zatím neprozrazovala víc. Musím se přiznat, že trochu podléhám idealizaci hraných filmů a stejně jako většina lidí je stavím lehce nad dokumenty, proto chci téhle výzvě čelit a dokázat si, že na ni mám. Točení dokumentů si ale užívám a skončit s nimi neplánuju.

V Polsku je dokumentaristika a hraná tvorba propustnější než u nás. Čeští režiséři se většinou soustředí buď na jedno, nebo na druhé.
Polští režiséři snáz překračují tyto hranice, protože pokud se nepletu, v Praze se už na škole dokumentaristická a hraná tvorba výrazně odděluje, což v Polsku nemá ekvivalent. My se učíme obojí zároveň a očekává se, že budeme oboje ovládat. Samozřejmě že se studenti v nějaké míře mohou specializovat, projeví se to především typem absolventského filmu, samostatné katedry jako jsou na FAMU však žádná z hlavních polských univerzit nemá.

Řekla byste, že dokumenty jsou pro polské filmaře rozcvičkou před hranou tvorbou? Tak mi to popisoval Jan P. Matuszyński, režisér dokumentu Deep Love (2013) a hraného filmu Poslední rodina (2016).
Vlastně mám pocit, že většina mých přátel absolvovala hranými filmy, i když se později přesunuli k dokumentu. Osobně si nejsem jistá, že dokument může být vnímán jako příprava na hraný debut, protože každý z těch módů má svá specifika. Za sebe nemůžu říct, že mě režie dokumentu připravila na mou chystanou hranou prvotinu – zdá se mi, že zkušenosti získané při natáčení dokumentů a zkušenosti vyžadované pro hraný film jsou dvě různé věci.

Poslední dobou se ale mluví o tom, jak moc se dokumenty a hrané filmy přibližují, což platí i pro polské snímky.
Když budeme mluvit o nějaké filmové esenci, dá se říct, že dokumentární a hrané filmy se ve většině aspektů neliší. Pracují stejně s dramaturgií, vznikají v podobně složeném štábu, komunikují s diváky podobným způsobem – hledají hrdiny, budují napětí, využívají stejné principy vyprávění. Co je však odlišuje, je původní impulz. U dokumentu pozoruji, neovlivňuji, nepíši scénář, u fikce naopak tvořím svět od základu. U dokumentu se snažím pojmout své okolí, u hraného filmu vyjadřuji jen samu sebe.

Jindy bych polemizoval, ale u filmu Za hranicemi možností asi skutečně platí, že jste nemohla dělat víc než vše sledovat. Jiný dokumentarista často své respondenty nějak řídí. Požaduje po nich opakování situací, nebo dokonce situace sám vytváří. Vy jste sledovala přípravu na olympiádu a vaši respondenti asi nemohli reagovat na případné požadavky – měli dost své práce.
Ano, prostor na režii respondentů nebyl a ani jsem se o ni nepokoušela. To je ale jen jeden důvod. Tím hlavním je, že podobnou kontrolu prostředí jednoduše nemám ráda a nikdy bych po respondentech nechtěla, aby pro mě něco opakovali. Neuchýlila jsem se k tomu ani ve svých předchozích krátkometrážních snímcích, kde by to bylo technicky možné. Ovlivňovat svou postavu totiž v dokumentu znamená posouvat její život a přijímat za ni zodpovědnost, což nepovažuji za eticky vhodné. Moje pozice dokumentaristky je tedy volba čisté observace. Proto se nesmí podcenit volba správného subjektu, který pak budu moct sledovat, ne ovlivňovat, a přesto získám hodnotný materiál. Velmi se ohrazuji proti přístupu, kdy si dokumentarista vybere nějakou osobu, rozhodne se skrze ni odvyprávět konkrétní příběh a směruje ji k činům a pointám, které se mu hodí. Takové chování považuji za neférové.

 

Z filmu Za hranicemi možností (2017)
 

Příběh filmu Za hranicemi možností je velmi filmový: máme hodnou a zlou trenérku a mezi nimi ztracenou protagonistku.

Jistě. A tenhle potenciál jsem odkryla už na samém počátku. Proto je volba správného námětu tak důležitá. Tuto situaci nebylo potřeba tvarovat ani vynucovat, stačilo najít její zárodek a vědět, na co dávat pozor. Jednotlivé detaily nejdou odhadnout, o základní kostře ale musíte mít i při observaci jasno. Není důvod se pouštět do ovlivňování, to by naopak uškodilo, protože moje hlava je na rozdíl od světa omezená. Stačí být připravená.

Filmový příběh doplňuje i filmový vzhled.
Vyžaduji vysokou estetickou úroveň i při práci ve ztížených podmínkách. Mám štěstí, že pracuji s velmi talentovaným kameramanem Adamem Suzinem (jím snímaný Třas z roku 2018 vyhrál mezinárodní soutěž Festivalu krátkých filmů Praha 2019, pozn. MS). V době, kdy natočíte materiál na mobil a po jednom odpoledni postprodukce můžete obstojný výsledek publikovat na YouTube, dlužíme my filmaři obecenstvu přidanou hodnotu. Pomohlo také, že rytmická gymnastika je velmi fotogenická, snažili jsme se maximálně využít její potenciál.

Tradiční stylizace dokumentárního filmu počítá s neučesaností a roztřesenou kamerou. Zdá se mi, že někteří dokumentaristé se od toho ještě neoprostili, i když někdy jako by nedokonalost záměrně vyvolávali.
Osobně spojitost mezi roztřesenou kamerou a autenticitou nevidím. Dokumentarista už si dnes může vybrat, jestli se spokojí s nekvalitním obrazem, nebo odvede svou práci profesionálně. I my máme ve filmu Za hranicemi možností pár momentů, kdy jsme museli běžet za hrdiny, a obraz nepopře, že je výsledkem reakce na daný okamžik. V takovou chvíli nemám s nedokonalostí problém. Pohyb kamery ale musí být smysluplně motivovaný – stejně jako u hraného filmu. Nejčastější motivací bývá pohyb postav a v konkrétních situacích pak může být vhodnou volbou roztřesená ruční kamera. Ale nevidím důvod k tomu, abychom tuto estetiku uměle vyvolávali.

Zdá se ale, že diváci mají často problém napojit se na dokumenty, které vypadají jako hrané filmy. Vzpomínám si na diskuze po polském filmu Přijímání režisérky Anny Zamecke z roku 2016, kdy diváci odmítali věřit, že tak precizně natočený film může být autentický. Jak tedy uchovat dojem autenticity? Kde autenticita pramení?
Pramení ze vztahu režiséra a subjektu. Z pochopení a respektu, které film vůči protagonistovi dává najevo. Proto kladu takový důraz na observaci. Věřím, že z výsledného snímku lze intuitivně vyčíst, jestli přirozeně sleduje dění, nebo se ho snaží tvořit, aniž by byl klasický dokumentaristický vzhled jakýmkoliv indikátorem. Autenticitu spatřuji v tom, že čas, jejž mi můj respondent věnuje, nezaplním sama sebou, ale přenechám veškerý prostor jemu. Film je až na druhém místě, až v pozadí. V první řadě žije člověk svůj život, vznikající film se mu podřizuje. Mí hrdinové vědí, že je respektuji, že je mám ráda a že oni jsou středem mého zájmu. Ne vznikající film, ale oni sami. Proto mi důvěřují a otevřou se mi. A tak vznikne autenticita.

 

Polská dokumentaristka Marta Prusová
 

Mnozí dokumentaristé si vypěstují ke svým subjektům osobní vztah a snaží se je nakonec alespoň částečně ochránit před některými následky jejich činů. Patříte k nim, nebo jdete na doraz?
Na doraz určitě nejdu. Opět platí, že prioritou je pro mě jejich život a až pak následuje vznikající film. Jistě, nebýt mého dokumentu, nikdy bych ty lidi nepotkala, ale jakmile se už s nimi seznámím, jsou to pro mě lidské bytosti. Je pro mě zcela zásadní nikoho nezneužít a nikomu neublížit. V případě snímku Za hranicemi možností jsem se k hrdinkám nikdy nedostala tak blízko a nikdy nenavázala tak osobní vztah, protože jak jste sám podotýkal, neměly čas se mi věnovat a vnímat příliš mou přítomnost. Předtím jsem ale točila film o obyčejném klukovi s obyčejnými problémy, s nímž jsem mohla trávit hodně času. Nabyté důvěry jsem ale nevyužila k tomu, abych ho dostala do situací, které by mu mohly uškodit, stejně jako jsem neusilovala o ždímání emocí vyplývajících z naší blízkosti. Taková prostě nejsem.

Jak byste okomentovala politickou situaci v Polsku? Mnoho filmařů se po nastolení konzervativní vlády obává cenzury skrze kontrolu přerozdělování peněz. Cítíte se tím být nějak ovlivněna?
Zatím jsem nepocítila žádný tlak, možná proto, že jsem od začátku změn v polském filmovém fondu ještě nerealizovala žádný projekt. A když se podívám na aktuální složení šestice komisí, přičemž sama budu v jedné z nich sedět, stále tam vidím dost zkušených a schopných lidí, u nichž jsem si jistá, že jejich primárním zájmem je vznik těch nejlepších filmů. V tuhle chvíli věřím, že se nic nezmění a v Polsku bude dál dost místa pro autorské filmy.

Byla by škoda přijít o polské hrané či dokumentární snímky, jsou dlouho ve skvělé formě.
Nebála bych se toho. A přinejhorším jsme přece jenom v Evropské unii. Nabízí se možnosti koprodukcí se zahraničím a hledání partnerů napříč zeměmi – pokud by se naplnil nejčernější scénář, což ale neočekávám. Možná jsem naivní, možná ještě nemám dost zkušeností, ale víc se v tuhle chvíli starám o hledání silných námětů a postav, než o shánění peněz, protože zatím se mi to první zdá pořád ještě větší výzva.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

1.19DOK.REVUE
08. 04. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue