Hledání pravdy v sobě a v druhých

Cristi Puiu je jedním z předních představitelů rumunské nové vlny. Mezi jeho největší úspěchy patří film Smrt pana Lazaresca, jenž na sebe upoutal v roce 2005 pozornost na festivalu v Cannes, odkud si odnesl cenu Un Certain Regard, a snímek Sieranevada z roku 2016, jenž bojoval v hlavní canneské soutěži. Na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě byl porotcem soutěže Opus Bonum a na své masterclass se podělil o svůj tvůrčí přístup, který je svou syrovostí a smyslem pro autenticitu blízký dokumentárnímu filmu.

Cristi Puiu byl hostem letošního jihlavského festivalu, kde vedl masterclass. Foto Jan Hromádko

Hned zkraje své ji.hlavské masterclass se Cristi Puiu vyslovil k nejasné hranici mezi dokumentárním a hraným filmem. „Obvykle se to vnímá tak, že hrané a dokumentární filmy sledují dva různé vesmíry. Jedny ten, který přebývá uvnitř hlavy tvůrce, a druhý, jenž se rozprostírá vně a tvůrce mu jen přihlíží.“ Rumunský tvůrce se časem rozhodl tento přístup nenásledovat – pro něj existuje jen jedna kinematografie. „Kinematografie coby nástroj, umožňující tvůrci vyjádřit se k realitě, jež nemá žádné hranice, zahrnuje svět uvnitř i vně autorovy mysli a záleží jen na okolnostech, jak tento nástroj využít.“

Rozdíl mezi dokumenty a hranými filmy podle něj však možná přesto existuje. „Jiná definice říká, že v hraném filmu je režisér bohem, zatímco v dokumentu je bůh režisérem. Třeba to je alespoň trochu pravda, kdo ví.“ Tvůrce zdůrazňuje, že se přesto necítí zcela povolaný k tomu, tyto hranice hodnotit, nikdy totiž neměl pocit, že vstupuje do světa dokumentaristiky. „Dokumenty jsem natáčel vlastně jen na škole, když to bylo povinné. Asi proto, že jsem stydlivý. Příliš respektuji soukromí druhých lidí a nedokážu překročit určitou hranici, kterou dokumentarista musí umět pokořit.“ Právě tato ochota mu ale podle jeho slov chybí, zvlášť když ve svých filmech usiluje o vytvoření pocitu intimity. „Ne vytvoření pocitu, ale pozorování intimity!“ opravuje se. A to se podle něj nedá docílit dokumentaristickými prostředky, pokud není režisér ochotný vnikat druhým lidem do života. „Vždyť kamera je jako samopal, je agresivní, násilná a já se bojím tomu vystavovat druhé lidi. Takže mi nezbývá než točit hrané filmy. Jsem svědkem pouze svých zkušeností a sebe sama, jak by tomu mělo u umělce koneckonců být,“ uzavírá část svých úvah. 

Filmování jako akt štědrosti

Velká část  Puiuovy přednášky v Jihlavě zkoumala střet sebereflexe a naslouchání. Nejde podle něj o to, myslet na sebe a svůj prospěch, to je to poslední, co filmař musí dělat. „Když člověk poslouchá sám sebe a je sobec, dozvídá se výhradně to, co už ví.“ Každý umělec má myslet v první řadě na druhé. Ostatně tak jako každý člověk. „Proto jsou tak důležité děti. To ony nás učí, že je něco důležitější, než jsme my.“ Ale abychom mohli myslet na druhé, musíme se otevřít světu, obnažit se před ním. Na všechny otázky se jako první musíme ptát sami sebe, ve smyslu hledání své odpovědnosti vůči světu. „V mém případě jde o odpovědnost filmaře, která není malá, protože filmy měly vždy moc kontaminovat mysl ostatních. Když tedy vidíme problém, musíme v první řadě hledat, jak můžeme sami přispět k jeho řešení.“

Když Puiu učí své studenty, začíná u toho, že akt filmování musí být aktem štědrosti vůči druhým. Po natočení filmu musí tvůrce podle něj předložit něco před diváka a nečekat od něj nic nazpátek. „Předkládá před něj ostatně něco, co mu nepatří – něco, co jen vypozoroval a co si vypůjčil.“ Vyprávění příběhů je důležité, ale důležitější je zachytit stav bytí. „Člověk se rodí nahý a umírá nahý. Oblečení, co má na sobě, to jen marně skrývá,“ dodává Puiu.
 

Z filmu Cristiho Puiua Smrt pana Lazaresca
 

Mnoho z režisérových slov bylo v Ji.hlavě věnováno jeho odporu vůči tomu, co vnímá jako propagandu. Uznává přitom, že o světě, ve kterém žijeme, toho jde říct hodně. „Nepředstírám, že jsem expert. Expertem jsem jen ve své kuchyni, protože rád vařím, ale nikde jinde. Problém je, že když chce někdo někomu vysvětlit, jak svět funguje, vzdaluje se intimitě, vzdaluje se poznání sebe sama, vzdaluje se upřímnosti.“ Puiu popisuje, jak se právě tehdy stává dílo propagandou a ztrácí to nejlepší, co může umění nabídnout. Přesto je ale podle něj zásadní hledat a odhalovat pravdu. Na filmu totiž podle něj není podstatná krása a příjemnost, ale pravda. „Krásu jde nalézt kdekoliv, není ničím výjimečná. Filmům pravda jako každé doméně našeho života dodává tu největší hodnotu.“ 

Puiu si v této souvislosti postěžoval na obecně přijímaný názor, že žijeme v postpravdivém světě, tedy ve světě, kde už neexistují pravda ani fakta. „Opravdu mě zneklidňuje, když v klidu přijímáme, že lži jsou všudypřítomné, nedá se s nimi nic dělat a pravda neexistuje. Já netvrdím, že pravda je něco, čeho lze dosáhnout a co lze vlastnit, ale odmítám se vzdát představy, že je cílem umístěným v nekonečnu před námi, k němuž musíme směřovat a k němuž se musíme přibližovat.“

Postpravda a propaganda

Puiu věří, že lidé, kteří přestali věřit v pravdu, ji nahrazují propagandou. Prázdnými koncepty sloužícími konkrétním politickým funkcím. „A to není v pořádku! Jsou to jen kouzelnické triky, jaké předvádí David Copperfield.“ Lidé se zkušeností s komunistickým režimem prý přesně vědí, o čem režisér mluví. „Jestli tuhle hru brzy nezastavíme, budeme mít vážný problém. Budeme odsouzeni k opakování chyb 20. století.“ Puiu upozorňuje na texty Vladimira Bukovského, který právě zemřel – mohou nás podle něj mnohému naučit. „My filmaři – a umělci obecně – musíme být jako to dítě v pohádce Hanse Christiana Andersena, které křičí, že „císař je nahý“. Je důležité, že to dítě neodhaluje pravdu manipulováním druhých, ale skrze sebe – jen říká to, co vidí.“  Proto musíme poukazovat na to, že lidé nevidí svět, ale pouze konstrukt přefiltrovaný ideologiemi.

Hodnota „pravdy“ je pro rumunského autora ústřední. Opakovaně zdůrazňuje, že nemůže s jistotou tvrdit, že má pravdu, může ale svá tvrzení založit na svém svědomí, na svých zkušenostech. „Nejde o to, spoléhat se na emoce, to by bylo velmi nebezpečné. Nejde si jednoduše říct: ‚já jsem ten hodný a můj protivník je ten zlý'. Ale rozhodně musíme své přesvědčení zakládat na něčem v sobě.“ Protože když se toho spojení vzdáme, přijdeme o možnost, aby se naše přesvědčení vztahovalo k čemukoliv dalšímu. „Opět se vracíme k tomu, že když chceme něco změnit, musíme nakonec změnit především sami sebe.“ V myšlení rumunského tvůrce se tak opět setkává vnitřní a vnější svět, hledání u sebe a druhých.
 

Z filmu Cristiho Puiua Sieranevada
 

„Cítíte ze mě naštvanost? To proto, že jsem poslední dobou viděl mnoho filmů, které působí jednobarevně,“ promluvil režisér přímo k publiku. Tyto filmy mu splývají do jediného nekonečného a otupujícího tónu. „Když říkal nesmysly Ceaușescu, bylo to alespoň plné energie, jako vlezlá písnička. Dnes se z něj stal strašák, na kterého se všechno svádí, zatímco jeho kamarádi dál ničí Rumunsko. Pak se není čemu divit, že lidé začínají znovu věřit komunismu.“ Puiu věří, že lidé jsou v podstatě dobří, ale jsou krutí ze strachu. Skrývají se za krutost ze strachu, protože si myslí, že to musí dělat, aby přežili.

Film jako milostný dopis

Ohledně vlastní tvorby Puiu prohlásil: „Moje filmy pro mě nikdy nekončí, v hlavě si je přehrávám pořád dokola.“ Rumunský tvůrce vysvětluje, že tím nemyslí, že si v hlavě opakuje záběry a scény, projekce svých filmů ostatně nesnáší. Je pro něj bolestné vidět, že to, co bylo na dosah, se mu nepodařilo, a to, o co se pokoušel, mu podle jeho slov uniklo.

Tématem Puiuovy masterclass byl i vztah k divákům. „Když točíte film tak, aby se líbil divákům, tak své publikum nerespektujete. Respektujete ho tehdy, když před něj položíte své srdce a doufáte, že v něm vzbudíte zájem.“ Je to prý jako v lásce – nemá smysl, když v ní nejsme sebou samými. „Do milostného dopisu se také nesmíte bát napsat vše, co máte na srdci. Film musí být jako milostný dopis divákům.“ Často se podle Puiua stává, že s takovým dopisem neuspějeme, „ale alespoň neuspějete sami za sebe, ne jako někdo, kým jste předstírali, že jste.“
 

Z filmu Cristiho Puiua Aurora
 

Už ke svému prvnímu filmu prý Puiu přistupoval tak, jako by byl poslední. Jako by do něj musel dát ze sebe všechno, protože už nebude mít další příležitost. „Když mi lidé říkali, že se budou diváci nudit, opáčil jsem, že mě to nezajímá – že dělám, co chci a jak chci, a uvidím, jak to dopadne.“

Dopadlo to dobře, Puiu se stal jedním z klíčových tvůrců „rumunského filmového zázraku“. Sám ale komplexu důležitosti zřejmě nepropadá: „Lidé vám většinou neřeknou, co si o vašem filmu doopravdy myslí – tedy ti, kteří vás mají rádi. Sami mají mnohem důležitější věci na práci, než natáčet filmy, a nemají zapotřebí vám kazit radost malichernostmi. Snažím se vrátit se k malování, které jsem studoval, ale zjistil jsem, že to není jako jezdit na kole – hodně jsem toho zapomněl. Takže prozatím mi zůstává film.“





výpis dalších článků rubriky:  Sport

1.20Kreativní dílna mladých producentůO workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleAnna Ondrejková
5.19Různé podoby výuky dokumentuNa letošním ji.hlavském festivalu probíhala také panelová diskuze o výuce dokumentárního filmu v zemích Visegrádu. Na besedě vystoupili přímo pedagogové vybraných škol. Výuku na pražské FAMU představil Vít Janeček, maďarskou Divadelní a filmovou univerzitu v Budapešti reprezentoval Attila Kékesi, za slovenskou Vysokou školu múzických umení v Bratislavě promluvila Viera Čákanyová a výuku na polské Národní filmové škole v Lodži představila Maria Zmarz-Koczanowicz. Co z diskuze vzešlo?Kamila Boháčková
4.1910 + 1 důvodů, proč jet do Ji.hlavyKamila Boháčková
4.19Slovenský dokument 60Slovenský filmový ústav nedávno digitálně zrestauroval kolekci krátkých dokumentárních filmů ze 60. let 20. století, které posléze vyšly i na DVD Slovenský dokumentárny film 60. Osm těchto filmů představí i letošní MFDF Ji.hlava.Martin Kaňuch, Tomáš Hudák
3.19Startovací rampa pro dokumenty z východuO užitečnosti projektu Docu Talents from the EastRené Kubášek
2.19Dvě podoby autenticity v dokumentuJaké jsou možnosti práce dokumentaristy s protagonistou? To bylo hlavní téma masterclass českého režiséra a kameramana Lukáše Kokeše a chorvatské střihačky Sandry Bastašićové, která pod záštitou East Doc Platform probíhala v rámci letošního festivalu Jeden svět. Ukázalo se, že klíčové je pojetí režijního přístupu a autenticity.Martin Svoboda
1.19Na chvíli se zastavte!O workshopu Emerging Producers na letošním BerlinaleRené Kubášek
5.18Paměť ji.hlavských porotců Galerie paměťových schránek porotců MFDF Ji.hlava 2018 Redakce
4.18Haló, tady Beuys!Reportáž z první projekce cyklu dokumentárních filmů věnovaných vlivným osobnostem vizuální kultury. Pavla Rousková
1.18Aktualizace Jednoho světaCo připravuje jubilejní 20. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden světJitka Lanšperková

starší články

6.19DOK.REVUE
20. 12. 2019


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue