Tyto webové stránky používají soubory cookies, které nám pomáhají zlepšovat naše služby, personalizovat reklamy a analyzovat návštěvnost. Používáním našich stránek s tímto souhlasíte.
Více informací
DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Ve jménu rešeršeTereza Reichová jako lektorka na filmovém workshopu. Foto archiv autorky.

Blog

Ve jménu rešerše

17. 6. 2021 / AUTOR: Tereza Reichová

Co se stane, když práce na rešerších přeroste dokumentaristům přes hlavu? V novém dok.blogu přibližuje Tereza Reichová, kam až ji zavedla důkladná příprava na chystaný celovečerní film o českém vzdělávacím systému.

Je pondělí osm ráno, já sedím u telefonu a zoufale obvolávám copycentra v Praze, zda mi stihnou do půl hodiny vytisknout a svázat text. Pokud ho do hodiny neodevzdám, nestihnu natáčení. A neodevzdat znamená, že mám zaděláno na obrovský průšvih.

Ušila jsem si na sebe bič, a to ve jménu rešerší. Začala jsem před třemi lety připravovat celovečerní film na téma českého vzdělávacího systému. Téma obsáhlé, ale nutné k pořádnému zpracování. Jsem zvyklá nejdřív nakoukat filmy, které na dané téma vznikly, zhodnotit, zda už tu není takový dokument, který pro rozproudění debaty stačí, a případně od tématu s pokorou odejít. Nestalo se, a tak jsem se ponořila do teoretických textů a vídání se s lidmi, kteří by mne zorientovali v nejzásadnějších problémech. Když jsem prošla i touto metou, uvědomila jsem si, že od nich často slyším spojení typu „ti učitelé“, „ve školách v republice“, „děti potřebují“… Zobecňování a odstup způsobily, že jsem začala pochybovat o možnostech do tématu z pozice režisérky proniknout. To, že jsem máma školačky, žena středoškolského učitele a deset let se věnuji lektorování převážně mladých lidí, mi pořád připadalo málo. A tak jsem neuváženě vyřkla verdikt: „Tak já půjdu na peďák!“

Termíny, testy, úkoly…

Kde jinde se dostat k lidem, kteří učí nebo učit chtějí, a pochopit, jak se nad vzděláváním uvažuje, než právě tam. Rozhodnutí bylo učiněno zvesela, ale prakticky to provést mne stálo mnoho sil. Snažila jsem se přihlásit se do programu celoživotního vzdělávání. Výsledek: musím vystudovat obor učitelství pro střední školy a druhý stupeň základních škol, abych měla jako neučitelka kvalifikaci. Jenže to nestačí. Chybí mi aprobace z předmětu, který bych učila. S dvěma mými magistry si systém pedagogické fakulty neuměl poradit. Jsou umělecké, ale na výtvarnou výchovu mé vzdělání nestačilo. A tak to skončilo rozhodnutím, že musím nastoupit rovnou na dva kurzy zároveň. Kromě učitelství jsem začala studovat dvouletý obor občanská výchova a základy společenských věd. 

Neuškodilo mi to. Dokonce mám pocit, že jsem poprvé v životě zažila vysokoškolské studium se vším všudy. Plné auly studentů na přednáškách, testy, na které bych se bez taháků nezvládla připravit, ale i přednášky, za které bych při studiu na FAMU děkovala. Zastyděla jsem se, když jsem až loni na ekonomii pochopila, jak funguje trh s cennými papíry, na psychologii fascinovaně hltala každé slovo o psychosociálním vývoji a na sociologii jsem poprvé dohlédla globalizaci i z jiného pólu, než jak ji léta vnímám. A navíc jsem se poprvé pořádně setkala s akademickým psaním.

A co film? 

A rešerše? Se spolužáky jsem toho ve finále moc neprobrala. Skoro celá výuka nakonec probíhala kvůli covidu online a vztahy se navazovaly těžko. Dlouhé dny jsem seděla u počítače a studovala. Musím dodat, že ráda, a dokonce až tak, že jsem se po místečku občankářky začala poohlížet. Takový půlúvazek by rodinnému rozpočtu k nejistotám dokumentaristiky neuškodil. A popravdě, učím ráda, dlouho a dává mi to jako profese veliký smysl. 

Zarazila jsem se až ve chvíli, když jsem měla začít připravovat scénář filmu. Dlouho jsem nebyla schopná najít čas a soustředění. Na whatsuppu spolužákovské skupiny blikalo denně sto zpráv a mým nejdůležitějším problémem se staly termíny, testy a úkoly. V tu chvíli jsem zapochybovala. Nepřehnala jsem to? Neztratila jsem odstup? Týká se toto pořád nějak přípravy mého filmu?

Ráda bych odpověděla happy endem. Ale nevím. Scénář jsem napsala. Obrazy začaly přicházet, kontext se prohloubil, stejně jako nápady na situace, které točit. A chuť a potřeba film dělat jen zesílila. Ale pořád mne u toho napadalo: „Víte, jaký je jeden ze zásadních problémů českého vzdělávacího systému? Obří procento studentů a studentek pedagogických fakult nakonec vůbec nenastoupí učit. A já budu jednou z nich!“ Na druhou stranu mám před sebou ještě dvoje závěrečné zkoušky. A bojím se, že je nezvládnu. Nebudu mít na přípravu pro všechny své filmové projekty čas. Ale v hlavě se ozývá takový malý hlásek: „To nevadí, Terezo, buď v klidu. Můžeš to vzdát, anebo propadnout a opakovat. Víš, jak super to bude do filmu?“