Vaše natáčení není v zájmu státu!

Rozhovor s politologem a historikem Jacquesem Rupnikem o Jiné Evropě, emgiraci a období komunismu ve východoevropských zemích

Renomovaný politolog a historik Jacques Rupnik v programové sekci Cizinec hledá byt, která v Ji.hlavě představí v Česku dosud neviděné reportáže mapující československou emigraci, uvede svoji sérii Jiná Evropa, ve které na konci 80. let zprostředkoval zcela nový pohled na končící období komunismu ve východoevrospkých zemích. Jacques Rupnik bude také hostem šestidenního Inspiračního fóra, které v Jihlavě už osmým rokem současně s filmovým festivalem nabízí prostor k diskuzi s významnými hosty mimo filmový svět.


Cyklus Jiná Evropa jste pro Channel 4 natočil na konci 80. let. Od té doby, kromě asi dvou uvedení na České televizi na začátku 90. let, ležel záznam v londýnském archivu. Co vás vedlo k tomu, vytáhnout už téměř zapomenutý materiál znovu na světlo? 

Nedávno se objevila možnost získat obrovský archiv, který zbyl po natáčení celého seriálu na konci 80. let. Od té doby byl uložen v Imperial War Museum v Londýně, kde nám nabídli bezplatné a bezpečné uskladnění. Zhruba před dvěma lety se ale muzeum rozhodlo z kapacitních důvodů celý archiv nabídnout k odprodeji. Americké univerzity tyto archivy s velkou oblibou skupují, kvůli prestiži, ale také jako magnet pro výzkumné pracovníky.

Když jsem se dozvěděl o tomto záměru, zkontaktoval jsem producenta série Nicka Frasera. Shodli jsme se, že by byla velká škoda, kdyby tyto archivy nezůstaly v Evropě. Tuto skutečnost jsem sdělil radě Knihovny Václava Havla, mimo jiné proto, že je tam spousta rozhovorů s předními osobnostmi (nejen československého) disentu. Celý archiv je vlastně takový Who is Who pozdní éry komunismu ve střední Evropě. Je tam i rozhovor s Václavem Havlem z konce roku 1987, i proto bylo rozhodnuto, že se archiv pokusíme odkoupit.

Vzhledem k velkému objemu těchto archivních materiálů pochopitelně vyvstal problém s jejich vhodným uskladněním. Bylo dohodnuto, že archivní materiály uloží Národní filmový archiv, jenže celý archiv byl obrovský a téměř neuspořádaný (šlo snad o tunu různcýh kopií). Proto se celá záležitost výrazně opozdila, ke skutečnému transportu došlo až v letošním roce.

Jaký vztah má samotná televizní série se stejnojmennou knihou?

Na podzim roku 1986 mě oslovila televizní stanice Channel 4, která neměla ještě konkrétní představu, jak by celé dílo mělo vypadat. Po konzultacích vznikl nápad, že budu autorem a průvodcem série, režisérem projektu byl někdo jiný (Tom Robbins, pozn. red.) Smlouva byla vázána na souběžný vznik série i knihy, to je pro nakladatele vždy zajímavá možnost. V televizi večer proběhne premiéra filmu a na konci je uveřejněna upoutávka na knihu.

Pro mne jako pro autora to bylo nesmírně náročné, protože jsem knihu začal psát až po natáčení, kdy jsem pracoval na finálním střihu filmu. Na napsání jsem měl necelého půl roku, i proto je struktura filmu i knihy dost podobná. Jsou tam stejné kapitoly, o nepřátelích státu, o plánovaném hospodářství, o alternativní kultuře disentu. Závěrečnou část knihy jsme doplnili o rozhovory, které ve filmu nejsou.

Jak vypadalo natáčení v době konce totality, v letech 1987-1988? 

Cenzurní kontrola slábla, ale stále byla aktivní. Natáčení nám pomohlo odhalit, jak různé jsou situace v jednotlivých zemích východní a střední Evropy, nejednalo se o homogenní blok. Natáčení nám rovněž komplikovalo tematické dělení jednotlivých dílů. Původně jsme uvažovali o tom, že budeme sérii členit podle jednotlivých zemí, záhy jsme zjistili, že příběhy těch zemí by byly dosti podobné. Proto jsme se přiklonili k tematickému členění.

Fenomén exilu není v české společnosti téměř vůbec reflektován. Není brán jako pevná součást kulturní historie po roce 1989.

Jaké překážky jste při natáčení museli v jednotlivých zemích překonávat?

Nejsvobodnější bylo natáčení v Maďarsku. Měli jsme sice průvodce, ale všechno, o co jsme žádali, nám povolili. Natáčení v továrně, rozhovor ve stranickém deníku, rozhovor s podnikatelem. Paradoxem je, že jsme za všechno museli výrazně zaplatit, strana z nás chtěla „vytřískat“ valuty. V Polsku to bylo složitější, neustálé kontroly, průběžný dohled, zabavení osobních věcí a publikací. Jednalo se o psychologickou formu nátlaku. Chtěli nám dát najevo, že vědí, kdo jsme, jaké máme v jejich zemi plány a kontakty.

Uprostřed noci, ve dvě hodiny ráno, někdo zabušil na mé dveře v polském hotelu. Přede dveřmi stála nějaká osoba a pronesla: „Chtěli jsme jen vědět, že tady jste.“ Rozhovory například s Jackem Kuroňem a Lechem Walesou nám však byly umožněny. Velmi přísné to bylo v NDR – dopředu jsme se museli dohodnout, co se bude natáčet. Československo a Rumunsko byly nejhorší. Tam natáčení dokonce zamítli. Producent Nick Fraser si pak na zeď vyvěsil absurdní oficiální odpověď stranických orgánů: „Vaše natáčení není v zájmu státu.“ Copak bylo naším původním záměrem dělat něco v zájmu jakéhokoliv státu?

A v Československu? 

Dlouho to vypadalo, že Československo jako země, která pro mne byla nejdůležitější, nebude moci být ve filmu. Jelikož to vyprávění je postaveno na osobním pohledu, snažili jsme se najít cesty, jak získat dokumentaci, pokud nás nepustí. Třeba objednávku u Originálního videojournalu v Praze. Pár věcí pro nás skutečně natočili, například zpověď psycholožky Jarmily Bělíkové, která tam myje schody.

Koncem roku 1987 jsme to zkusili znovu, jen jsme žádali méně věcí – celkový pohled na Prahu, Karlův most a Lucernu. Nežádali jsme sice žádné rozhovory, v předstihu jsme si však neoficiálně dohodli rozhovory třeba s Václavem Havlem, bdělí cenzoři to ale rychle zjistili, vynadali nám, ale my jsme druhý den odjížděli. Bylo proto zásadní propašovat materiál do Londýna. Nakonec tam tedy byly i záběry z Československa.

Mohl byste popsat vývoj dramaturgie celé série?

Channel 4 v té době pilotoval tento typ dokumentárních pořadů s výrazným autorským komentářem. Důležitým momentem těchto novátorských pořadů bylo otevřené přiznání osobního hlediska, subjektivního elementu. Channel 4 si touto sérií dělala pověst, byly to ty nejzajímavější dokumenty mimo produkci BBC, kde se později producent filmu Nick Fraser stal ředitelem dokumentární tvorby.

Původní myšlenka spočívala v oné bezprostřednosti, pohledu zainteresovaného odborníka. Tím se vyvarujete nařčení z nevyváženosti, ale také umožníte věci říkat přímo. Za uvedené názory autor ručí. Součástí žánru jsou tzv. PTC (Pieces To Camera), kde průvodce stojí na exponovaném místě a vysvětluje, kde a proč stojí. S tím v našem případě souvisela i různá dobrodružství, jak něco natočit. V Praze jsme například mohli natáčet jen „obecné“ záběry z Karlova mostu.


Jak jste získávali archivní záběry z jednotlivých zemí?

Spolupracovali jsme s místními archivy. Channel 4 na to uvolnila obrovský rozpočet, největší v té době. Nakupovali jsme filmy z různých období, nejvíc nás zajímalo stalinské období. V Rumunsku jsme koupili žurnál o budování kanálu na Dunaji do Černého moře, v Československu jsem do svého vlastnictví koupil Knoblerův dokument Praha 1948–1968: Štěstí za dvacet let. V Jiné Evropě jsme použili úryvky z procesu se Slánským.

Byla ze strany archivů nebo cenzorů snaha vám nějaké filmy odepřít?

Všechny režimy byly tehdy opatrné a kontrolovaly, co můžete točit v současnosti. Pokud jste ale chtěli získat filmy z 50. let, výsledek byl dvojí – buď vám naúčtovali za nudný stalinský sjezd z roku 1953 takovou cenu, kterou – předpokládali – nebudete ochotni zaplatit, nebo na ty filmy byli hrdí a nabízeli je ochotně. Z poválečného budovatelského období rádi poskytovali filmy o budování sídlišť, hutí, přehrad. Polští komunisté se pyšně hlásili k masivní rekonstrukci válkou zničené země. V Maďarsku bylo na prodej skutečně vše.

Druhá část vašeho programu na festivalu Ji.hlava se věnuje migraci a exilu. Natočil jste řadu rozhovorů s emigranty, navíc máte přímé zkušenosti ze dvou zemí, Francie a České republiky. Jak tedy vnímáte fenomén migrace a exilu v Evropě v historické perspektivě?

Měli bychom rozlišovat migraci a exil. Ti, koho jsme natáčeli, byli představitelé exilu. Lidé, kteří odejdou do zahraničí z politických důvodů. Byli to převážně politici, spisovatelé, umělci, kteří se nám zdáli zajímaví pro zprostředkování jejich zkušeností západnímu divákovi. Pak zde máme celý fenomén migrace, který je zejména dnes v globalizovaném světě pojmem daleko širším a složitějším. Zahrnuje ekonomickou migraci i migraci z důvodů politických či humanitárních (jako například v Sýrii).

Je hodně zajímavé si uvědomit, že země jako dnešní Maďarsko, která jako první postavila v roce 2015 plot proti uprchlíkům, měla v roce 1956 také tisíce uprchlíků, kteří odešli do Rakouska a následně i do dalších zemí. Ti byli dobře přijati, existoval tam určitý elán solidarity, stejně jako v případě Čechoslováků po roce 1968. Totéž se opakovalo po potlačení hnutí Solidarita a vojenském převratu začátkem 80. let. Netvrdím, že všichni emigranti z východní Evropy byli politicky motivováni, řada lidí se o politiku zajímala jen okrajově, chtěli se prostě mít lépe. Většinou se velmi dobře integrovali v západní Evropě.

Země jako dnešní Maďarsko, která jako první postavila v roce 2015 plot proti uprchlíkům, měla v roce 1956 také tisíce uprchlíků, kteří odešli do Rakouska.

Zástupci exilu v 80. letech (Josef Škvorecký, Jan Vladislav a další) udržovali kontakt se zástupci disentu. Vydávali exilové časopisy Listy nebo Svědectví, které tajnými cestami putovaly zpět do Československa. Exulanti fungovali také jako zprostředkovatelé hlasu disidentů. Hlas, který by jinak ve světě nebyl slyšet, pomohli rozšířit ve společnosti a v zemi, ve které působili a žili.

Je zajímavé, že fenomén exilu není v české společnosti téměř vůbec reflektován. Není brán jako pevná součást kulturní historie po roce 1989. Jelikož je tu stále vnímán ten odstup, není pociťována žádná nutnost se nad tou exilovou skutečností zamyslet a srovnat ji se současnou situací. Exilových vln v Československu bylo několik – po roce 1938, 1948, 1968. Každá z nich je jiná, jinak politicky orientovaná. V protikladu k českému postoji považují Poláci exil za součást národa.

Je podle vás tato neschopnost reflexe domácího exilu důvodem chybějící empatie vůči současným migrantům?

Ano, je to patrné. Jelikož se zapomnělo na zmiňované vlny československého exilu, neovlivňuje to vnímání exulantů nových, ať už jsou odkudkoliv a jejich důvody odchodu jakékoliv. Je zvláštní, že zde není vůle pomoci alespoň některým. Pokud premiér řekne, že není vůle přijmout ani padesát syrských sirotků, to už je principiální neochota k solidaritě. Za tím je jasný záměr. To je pro mě šokující. Kdyby totéž někdo řekl lidem, kteří odcházeli z Československa v letech 1938–39, nikdo by to nechápal. Je dobré si vzpomenout na tzv. Wintonovy děti, které Nicolas Winton dostal posledním vlakem před nacisty do Anglie. Tady ale bohužel vůbec nejde jen o Babiše. Jde o celkový postoj společnosti, a tak jako se společnost – kromě disidentů – nezajímala o exil jako o součást domácího snažení, nezajímá se ani o uprchlíky. Exulanti i disidenti byli izolovaní a zbytek společnosti se nezajímal. Pokud nemáte dostatek empatie, nemůže to dopadnout jinak.

Při současných izolacionistických tendencích ve středoevropských demokraciích – nemyslíte si, že hrozí další vlna politicky motivovaného exilu? Nebo to v globalizované a technologicky propojené evropské společnosti už možné není?

Ve střední Evropě se už nesetkáme s tradičními diktaturami, pouze s hybridními režimy, kde existují stále svobodné volby a tisk. Neexistují už ovšem téměř veřejnoprávní média, rozhlas a televize jsou v Maďarsku i v Polsku pod kontrolou. Sledujeme nástup poloautoritářských režimů. Ještě to není Putin a Erdogan, ale už se odkláníme od toho, co jsme znali prvních dvacet demokratických let. Jestli to vyvolá novou vlnu exilu, to nevím.

V Maďarsku je již dnes možné sledovat pohyb. Není to v pravém slova smyslu exil, jsou to převážně mladí vzdělaní lidé, kteří během posledních let odcházejí. Odhady mluví o několika stech tisících od nástupu Orbána k moci. Ten odchod není politicky motivován, je to spíše individuální řešení kolektivního problému. Pro ten režim je to přijatelné řešení, protože to znamená upuštění páry, přetlaku. Ti, kteří odcházejí, mohli být zázemím silné opozice nebo občanské společnosti. To režimu vyhovuje.

Ve střední Evropě se už nesetkáme s tradičními diktaturami. Neexistují už ovšem téměř veřejnoprávní média, rozhlas a televize jsou v Maďarsku i v Polsku pod kontrolou.

Druhou věcí je ekonomická migrace z východní Evropy na západ. Zkušenosti ze Západu jsou důležité. Bohužel se však tito lidé pak do svých rodných zemí nevracejí. Pokud Bulharsko ztratí během dvaceti let pětinu svého obyvatelstva, je to skutečně hodně. V takové zemi, která se cítí demograficky oslabena a ohrožena, je zákonitě posilován „ochranářský“ reflex proti migrantům z jiných zemí.

Další migrační velmocí je Polsko. Ve Velké Británii je milion Poláků a ti se nechtěně podepsali na Brexitu, protože to hlasování bylo z velké části antimigrační. A to nebyl odpor proti Syřanům, v Británii je jich minimum. Ale proti Polákům a Východoevropanům. Nacionalisté a xenofobové ve střední Evropě si neuvědomují, že jejich vlastní spoluobčané se stali terčem podobné xenofobie obrácené proti nim. To je ironie, kterou nevnímají.

V Maďarsku jsou ty důvody odchodu zjevně politické. Sledujete podobnost s exulanty, co se týká informování, sebeorganizace nebo kontaktu s krajany doma?

Myslím, že to, co existovalo před rokem 1989, dnes moc nefunguje. V Paříži tehdy exulanti vydávali český časopis Svědectví, polskou Kulturu nebo maďarské Sešity. To vše skončilo s komunismem. Kultura pokračuje, ale toto zmizelo. Tito intelektuálové, exulanti zejména z akademického prostředí, se vrací domů, s několika z nich se stýkám. Většinou se ale vrací zpět se zjištěním, že opozice je roztříštěná, slabá a neschopná.

Jedinou zemí, kde vidím přímý dopad exilové diaspory na domácí politiku, je Rumunsko. Rumunský prezident Klaus Johannis byl zvolen díky hlasům Rumunů ze zahraničí, paradoxně je představitelem německé menšiny v Rumunsku. Letos v červenci proběhly masové protesty proti korupci. Velkou část demonstrantů tvořili Rumuni, kteří přijeli na dovolenou ze zahraničí. Tráví léto v Rumunsku, a když už jsou doma, zapojí se do protestů za evropské hodnoty proti stávající vládě. A v tom je zásadní rozdíl někdejší a dnešní situace exulantů v propojené Evropě.


Francouzský politolog, historik a publicista Jacques Rupnik (*1950, Praha) je výraznou osobností evropské intelektuální komunity se zaměřením na dějiny a politiku střední a východní Evropy. Vystudoval historii a politologii na Sorboně v Paříži a na Harvardu v USA. Na přelomu 70. a 80. let pracoval jako odborník na východní Evropu pro BBC World Service, navázal rovněž spolupráci s Pavlem Tigridem a exilovým časopisem Svědectví. Od roku 1982 působil jako profesor na Institutu politických studií v Paříži. V akademické sféře nyní působí jako profesor na College of Europe v Bruggách, je rovněž ředitelem výzkumu v Centru mezinárodních vztahů Fondation de sciences politiques. Je autorem řady studií a knih o střední Evropě (Dějiny komunistické strany Československa: od počátku po převzetí moci) a komentátorem řady prestižních médií. V letech 1990–1992 působil jako poradce prezidenta Václava Havla.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková

starší články

4.18DOK.REVUE
15. 10. 2018


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJen prázdné nádoby dokážou vydávat zvukDebata o filmu Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězduKamila BoháčkováNový film14,4V17.11.Z oslav 17. listopadu se postupem času stal kýč. Jak ho dokumentovat jinak? „Vyrobil jsem si k tomu jednoduchý nástroj, míchačku, která mi dovolila akci zaznamenat, ale přitom ji celou dekonstruovat, rozmazat,“ popisuje vizuální umělec Vladimír Turner práci na svém snímku 14,4V17.11., jenž se letos objevil v české experimentální soutěži Fascinace: Exprmntl.cz na MFDF Ji.hlava. „Cítil jsem se jako takový audiovizuální terorista se zbraní, která sice nezabíjí, ale její čočka může měnit svět.“Vladimír TurnerTémaOdkazy Jóhanna JóhannssonaJóhan Jóhannsson byl unikátní skladatel filmové hudby i výjimečný filmař. V následujícím slovenském textu se ohlížíme za jeho předčasně ukončenou tvorbou a představujeme pět filozofických rovin a symbolů jeho komplexního díla. Kdyby nebylo přísných protipandemických opatření, tak by v tuto dobu už bylo možné spatřit poslední film Jóhanna Jóhannssona Last and First Men i v českých kinech. Doufejme, že se tak stane co nejdřív, tento snímek si totiž zaslouží velké plátno.Adriana BelešováTémaHudba vychází přímo z mého nitraPrvní celovečerní a poslední životní film hudebního skladatele a filmaře Jóhanna Jóhannssona Last and First Men měl mít českou premiéru na sklonku tohoto roku. Pandemie a zavřená kina tomu však zabránily, protože tato audiovizuální báseň a experimentální sci-fi potřebuje velké plátno a prostorový zvuk, aby plně vyzněla, a tak jsou pro ni VOD platformy vyloučené. Jóhannssonova (nejen filmová) hudba v českém prostoru přesto rezonuje, a tak jsme se ho rozhodli v posledním letošním čísle dok.revue připomenout. Přinášíme osobní esej dánského skladatele filmové hudby Petera Albrechtsena, který byl Jóhannssonovým dlouholetým přítelem i kolegou. Esej vznikl krátce po Jóhannssonově předčasné smrti v roce 2018 jako nekrolog, ale nikdy nevyšel. Peter AlbrechtsenSportJak mluvit (a uvažovat) o trans lidechQueer filmový festival Mezipatra je – jako mnoho lidskoprávních akcí – nejen přehlídkou kinematografie, ale pořádá i spoustu setkání, přednášek a lekcí, jež slouží k rozšíření povědomí o tématech, která pořadatelé považují za důležitá pro aktivistický záměr LGBT+ komunity. Jednou takovou akcí byla i online přednáška Transparentní čeština, v níž členky spolku Trans*parent Markéta Bečková, Lenka Králová a Ivana Recmanová vytyčily za cíl seznámit posluchače se způsoby, jak adekvátně uvažovat a zpravovat o problematice genderu v kontextu lidí pohybujících se mimo dříve prosazovanou normativní škálu.Martin SvobodaBáseňOsobní život díry(pasáž z filmu)Ondřej VavrečkaRozhovorHledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil YoungNová knihaFilm jsou tajné dveře do reality Filmový publicista Pavel Sladký popisuje, jak vznikala jeho kniha s názvem Film jsou tajné dveře do reality, která přibližuje tvorbu deseti současných filmových režisérů, například Ulricha Seidla, Michaela Hanekeho, Cristiho Puiua, Larse von Triera či Claire Denisové.Pavel SladkýÚvodníkO filmech, které měly přijít, a nepřišlydok.revue 6.20Kamila BoháčkováAnketaNejpodstatnější letošní filmy a knihyVždy na konci roku vybízí časopis dok.revue přispěvatele, tvůrce či publicisty k přispění do ankety o největší dokumentární a čtenářský zážitek roku. Nejinak tomu je letos.