Válka mimo frontu. Vitalij Manskij

Proč jste se rozhodl natočit film právě ze svého rodného města?

Ty nejjednodušší otázky jsou ty nejsložitější. Proč milujeme svou matku? Zkusme si na to odpovědět. Pokud jsem se stal tím, kým jsem, tak jen proto, že jsem se narodil ve Lvově, vyrostl tam a získal tam své vychování.

Když se Lvov, stejně jako celá Ukrajina, ocitl v tak tragickém okamžiku svých dějin, bylo by zvláštní, kdybych mu nevzdal hold tím, co umím.

Kromě toho jsem jednoduše chtěl být ve Lvově. A tak jsem využil možnost točit film také k naplnění této potřeby: dýchat synchronně se svým městem.

Proč je pomyslným centrem filmu zrovna orchestr, který momentálně hraje hlavně pohřební písně?

Začalo to tím, že jsem přes Lvov jezdil při natáčení filmu Východní fronta, zastavoval jsem se tam a vídal každodenní pohřby…

Když přijedete do svého rodného města, podvědomě hledáte známé tváře. Známé jsem nenašel, ale už druhý nebo třetí den se pro mě známými stávali hudebníci, protože ti jediní se neměnili. Začal jsem na ně myslet a pak jsem pochopil, že film pravděpodobně natočím skrze ně. 

Proměnilo se město vlivem války?

Změny nevystupují do popředí. Není to, jako když přijedete do Avdijivky, která je celá zničená. Lvov pokračuje v životě, který jsem znal. Jenže válka se do tohoto známého života zvláštním způsobem vplétá a stává se jeho neoddělitelnou součástí.

Ve filmu se pohřby a každodenní tragédie střídají s radostnými okamžiky, svatbami a podobně. Jak jste uvažoval nad skladbou a rytmem?

Myslím, že v zobrazování současného života Ukrajiny byla narušena rovnováha. Vzniká dojem, že na Ukrajině nepřetržitě vybuchují domy a umírají lidé. Nechci to nijak zpochybňovat, nicméně pro dějiny bych chtěl vytvořit realističtější obraz.

Skutečnost je pro mě navíc možná ještě tragičtější. Lidé nestihnou ani vyjít z kostela po svatbě, nevěsta se ještě fotí s ženichem, a už se u stejného kostela shromažďují lidé s květinami na pohřeb.

V tom je opravdová tragédie, s větší hloubkou a poctivostí. A já chci být při zobrazování života poctivý.

Ve filmu se často zpívá. Jakou roli hraje zpěv v ukrajinské kultuře?

Ukrajina je hudební národ. Možná i proto jsem vybral orchestr jako průvodce příběhem. Hudebníci každý den vycházejí ze své základny a hrají pohřební pochody. Když se vracejí, zkoušejí šťastnou hudbu. Přitom doufají, že se jednoho dne vrátí k životu, kterým bude znít veselá hudba.

Film se odehrává během jednoho roku. Došlo za tu dobu ve Lvově k nějakým výrazným změnám?

Došla volná místa na hřbitově.

„Myslím, že je na čase zbavit se plakátovitosti a tvořit reálné obrazy života, mluvit s lidmi poctivěji.“

V roce 2003 jste publikoval Manifest reálného filmu, v němž definujete svou tvůrčí metodu. Zdůrazňujete autenticitu či pozorovací roli režiséra. Může být ve válce režisér skutečně jen pozorovatelem?

Už jsem naznačil, že dnes se mnoho režisérů ujímá funkce nikoli kronikářů, kteří odrážejí realitu, ale tvůrců určitých ideologicky důležitých, avšak skutečný život nepostihujících filmových manifestů nebo plakátů.

Plakát má velice důležitou funkci: něco sdělit masám. Ale plakátu nebudete důvěřovat, nebudete s ním soucítit a spoluprožívat. Myslím, že je na čase zbavit se plakátovitosti a tvořit reálné obrazy života, mluvit s lidmi poctivěji.

V minulosti jste také říkal, že o sobě nechcete mluvit jako o dokumentaristovi, protože ve slově dokument je obsažena jakási nestrannost, které jako filmař nedosáhnete. Platí to i pro tento dokument? Protože v něm nestranný nejste.

Jestli se ptáte, zda může být dokumentarista nějak angažovaný, pak jde o velmi složitou věc. Snažím se angažovaný nebýt a na vše se dívat čistým pohledem. Nevytvářet ploché, instrumentalizované obrazy světa, ale objemnější a poctivější díla.

Proto například ve svém filmu nechávám i příběh hřbitova, kde byli za první světové války pohřbeni Rakušané, které pak vykopali. Později tam pohřbívali sovětské vojáky, a ty pak taky vykopali. Nyní tam pohřbívají ukrajinské vojáky. Je to velmi bolestivé téma, nikdo je nikdy neotevřel. Ale je to tam, protože to trápí hrobníky, kteří na hřbitově pracují a kteří ve snímku mluví.

Mnozí režiséři by řekli. že možná teď není vhodné o něčem takovém mluvit, ale podle mě by bez toho nebyl obraz úplný. Je to také část příběhu města. Další tragédie, která se děje tady a teď.

Ukrajinský režisér Volodymyr Tychyj říká, že dokumentovat válku je pro něj jako pro filmaře povinnost. Cítíte to stejně?

Jde o to, co přesně myslí slovem „válka“. Jen zákopy a ostřelování? Pak by šlo o neúplný obraz války. Můj film jej doplňuje. Každý snímek je kamínkem v mozaice. Díky filmům různých autorů je celkový obraz celistvější a pravdivější.

Jedna z nejzásadnějších knih o válce je Na západní frontě klid. Polovina románu popisuje válku a druhá ne-válku. Dohromady pak vzniká jeden velký román o válce.

Válka na Ukrajině obecně je jeden z nejsledovanějších konfliktů dneška. Když se podíváme na televizi nebo internet, dostáváme o konfliktu denně obrovské množství informací. Сo nám film dokáže zprostředkovat navíc?

Film dokáže vyprávět lidské příběhy. Z reportáží se dozvíme fakta, ale ne pocity. Dokumentární film – to jsou pocity a lidské příběhy.

Myslíte si, že film může změnit společnost?

Nechtěl bych žít ve společnosti, kterou může změnit film.