DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Tváře teroruRojek

média a dokument 2.0, Speciál MFDF Ji.hlava

Tváře teroru

11. 10. 2022 / AUTOR: Karolína Žánová

Islámský stát bývá prezentován jako odosobněné zlo. Kanadská režisérka s kurdskými kořeny Zaynê Akyol se neurčité hrozbě rozhodla pohlédnout do tváře. Získala unikátní přístup k desítkám zadržených džihádistů a vede s nimi rozhovory ve snaze porozumět jejich motivaci. Snímek Rojek ukazující různé tváře teroru uvedl Dokufest Kosovo a nyní ho uvádí MFDF Jihlava v sekci Svědectví.

Není to tak dávno, co se zdálo, jako by nebezpečí číhalo na každém rohu. Příchod druhé dekády nového tisíciletí a stále častější střety s radikálními islamistickými silami zahalily dříve živá a pulzující města do atmosféry strachu a hrozba Daeše, radikální organizace, o níž se ve zdejších souvislostech hovořilo častěji spíš jako o Islámském státu či ISIS, se pozvolna vkradla do lidských myslí a nočních můr. A přestože se většiny tato obávaná síla nedotkla přímo, úzkost a nervozitu působilo pouhé vědomí její existence a možných nebezpečí, jež představovala. Pravidelně jsme čítávali nebo slýchávali o lidech, kteří ve střetu s ní přišli o život, a z mozaiky mrazivých příběhů jsme si tak kousek po kousku zformovali velmi specifickou podobiznu nelítostného nepřítele – jakési cizí, námi vyznávaným hodnotám na míle vzdálené bytosti bez duše. Tušili jsme, jaké jsou jeho cíle, jak vypadá; a představa se stala natolik živou, že celé davy osob odlišné barvy pleti a náboženství proměnila v objekty strachu, jež bylo radno udržovat co nejdále od těla. Téma islámského státu, dnes již mírně opomíjené na filmovém plátně, otevírá ve svém nejnovějším snímku Rojek (2022) kanadská režisérka kurdského původu Zaynê Akyol. Tuto ne zcela přístupnou, zdánlivě homogenní skupinu přibližuje skrze audiovizuální portréty jejích stoupenců, zdaleka ne tak vzdálených, jak se z jejich veřejného obrazu mohlo zdát.

Rozmanité příběhy za slupkou Daeše

Jádro snímku sestává z více či méně strukturovaných rozhovorů, jež režisérka v průběhu filmu pravidelně opouští, a vrací se do každodenní reality chaotické, válkou zpustošené oblasti syrského Kurdistánu. Samotné rozhovory a rekonstrukce individuálních dějin se však odehrávají v uzavřených vnitřních prostorech. Tvůrci, kteří nikdy fyzicky neproniknou do obrazového prostoru a jejichž přítomnost vnímáme pouze na úrovni zvukové stopy, se zde pokoušejí skrze sérii otázek pochopit pohnutky a motivace, jež ve zpovídaných protějšcích probudily sympatie k teroristické organizaci. Pozornost je tak nasměrovaná k jednotlivým džihádistům, kteří v detailních záběrech sdílejí své osobní zkušenosti a vzpomínky. Nemluví jen o tom, co je přimělo do frakce vstoupit, jakou roli v rámci jejích struktur zaujímali a jak přispívali jejímu běžnému chodu. Dotýkají se i témat jako víra či mezilidské vztahy a z příběhů tak vyvstává řetězec rozmanitých, místy až dojemných lidských příběhů s jedním společným atributem – bezvýhradnou oddaností nade všemu váženému náboženství.

<b><i>Rojek</i></b>

Třebaže se řada svědectví pohybuje v mantinelech rozpoznatelných a do značné míry předvídatelných vzorců – jako například procesu radikalizace vlivem charismatického imáma či jiné náboženské elity, některé výstupy zažitá schémata nenásledují. Namísto toho, aby se bývalí bojovníci při znovuotevírání dřívějších událostí zaměřovali výhradně na zkušenosti ze života v enklávách Islámského státu, rozjímají také o popových hvězdách a svých soukromých životech, protkaných překážkami, frustrací a osobními tragédiemi. Vyslovují radost a potěšení z nalezení pravého smyslu života skrze víru, s různou mírou rozpaků ale vyjadřují také zármutek nad odloučením od rodiny a fyzickým násilím, jehož se dopustili na vlastních dětech. Dialogy jeden po druhém postupně zvětšují propast mezi oním výše vykresleným nepřítelem bez lidské tváře a namísto toho z nich vycházejí uchopitelné osobnosti, jejichž životní náplní už není pouze nastolení chalífátu a páchání zla s ním spojeného. Na plátně nyní sledujeme osoby se skutečnými emocemi, jež žily životy ne zcela odlišné od těch, které prožíváme my. Občas krásné, někdy smutné, zpravidla spletité a komplikované. 

Svoboda versus Boží pravidla? 

Pozoruhodně bohaté vyobrazení ideologicky přísného světa Rojek neredukuje pouze na zkušenosti mužů. Akyol dává slovo i ženským příznivkyním Islámského státu a manželkám jeho bojovníků, ačkoliv je jejich prostor pro ohlédnutí se za minulostí a životními postoji výrazně limitovanější. A jsou to právě ženy, jejichž projevy se i ve světle již načrtnuté rozmanitosti dříve podaných mužských výpovědí jeví jako nejvíce udivující. Byť se nám dostává i konvenčnějších narativů o bezpodmínečnosti odevzdat se svému muži, Bohu, vyšší moci a dobru, objevují se také vzpomínky na pocit, jenž bychom s institucí ISIS sami pravděpodobně jen stěží spojili dohromady – totiž pocit svobody. Svoboda je hlavní linií životního ohlédnutí bývalé překladatelky a vysoce postavené členky ISIS, jež si se znatelnou něhou v hlase vybavuje nespočet společenských privilegií, kterých se jí jako ženě dostávalo. Absolutní volnost, kterou vnímala během života v Daešem ovládaných územích, prý nezažila nikdy a nikde jinde na světě. Silný proslov vyvolává řadu otázek a zpochybňuje mnoho populárních domněnek. Nebyla-li naše představa o organizaci a řádu Islámského státu během filmu dosud ještě ani jednou vyzývána či přímo zpochybněna, pravděpodobně se nad ní začneme hlouběji zamýšlet právě teď. Je z euroamerického úhlu pohledu, který z divácké pozice vůči filmu zaujímáme, vůbec možné připustit, že se ve strukturách této radikální organizace pohybují i hrdé, sebevědomé ženy? A jaká byla jejich skutečná role v ISIS?

Akyol se na druhou stranu pokouší předat obraz této uzavřené společnosti v co nejkomplexnějším duchu a pokládá svým respondentům i dotazy, na něž lze jen těžko reagovat v duchu nostalgické kontemplace nad minulostí. Je svoboda pro všechny? Dosáhli na ni i původní obyvatelé území, která posléze zabral ISIS? Výpovědi z první ruky poukazují na to, že volnost a svoboda rozhodovat o vlastním životě rozhodně není výsadou, které by si mohl a měl užívat každý. V průběhu filmu ostatně opakují sami protagonisté, že v jejich světě pro demokracii není místo – jediný princip, jemuž by měl být člověk bezmezně podřízený a za každých okolností jej následovat, jsou Boží pravidla.

„Namísto toho nás film inspiruje ke konfrontaci zjednodušeného obrazu světa, jenž je příliš často podáván jako černobílý.“

Se všemi vyzpovídanými stoupenci ISIS se setkáváme ve vězeňském prostředí, kam se následkem svých činů během let dostali, vedle toho ale jejich životní osudy nemají mnoho společného. Někteří nadále zůstávají oddanými následovníky nekompromisní ideologie, jiní z chalífátu uprchli. Někteří ani neuhnou očima nad videozáznamy nelítostných poprav a vražd, jiní už nedokázali snášet všudypřítomné utrpení a smrt. Svébytnost a individualita, jež jsou ústředním postavám filmu vlastní, nabízejí mnoho různých perspektiv a Rojek se tak vybarvuje jako pestrý, nevídaně empatický snímek. To ovšem v žádném případě neznamená, že jsme z divácké pozice jakkoliv manipulováni k lítosti nebo soucitu. Namísto toho nás film inspiruje ke konfrontaci zjednodušeného obrazu světa, jenž je příliš často podáván jako černobílý. Tvůrci nás vybízejí k tomu, abychom si na základě předloženého materiálu vytvořili svůj vlastní.

<b><i>Rojek</i></b>

Nově nabytý dojem rozličnosti ovšem značně komplikuje závěrečnou otázku – jaký postoj je správné zaujmout vůči těm, kteří vědomě podporovali režim postavený na útlaku, násilí a smrti? Jak k těmto lidem přistupovat, aniž bychom prohlubovali nepřátelství a zášť, které v sobě nosí? Odpověď samozřejmě přesahuje možnosti konkrétního filmu a Rojek sám ani nenaznačuje, že by měl ambici ji zodpovědět. Nabízí ovšem možnou cestu, jíž se při hledání komplikovaných řešení lze ubrat – uvědomění si a pochopení lidskosti kolem nás. Navzdory této implikaci Akyol nepropadá naivitě a naznačuje, že by byla velká chyba kompletně opomenout náboženský radikalismus a nebezpečí, jež i nadále představuje. Přestože v posledních letech počet novinových titulků věnovaných válce proti teroru výrazně poklesl a uvolnil místo jiným, nikterak méně ochromujícím a obtížným aktuálním událostem, Rojek tiše upozorňuje, že střet ideologií nezmizel, naopak. Třebaže nejsou jeho aktéři ve veřejném prostoru tak hlasití a prominentní jako dřív, jsou tu stále, bezvýhradně oddáni svému účelu.

Ve stínu dalších, do značné míry naléhavějších konfliktů a válek, může být velmi lákavé odložit otázku náboženského extremismu stranou. Jak se ale neustále přesvědčujeme i v řadě jiných oblastí každodenního života, diametrálně odlišné postoje nejen ke správnému chodu a uspořádání společnosti se zdají být stále více a více problematičtější.

Světem otřásá nepřeberné množství složitých situací, z nichž každá stáčí pozornost trochu jiným směrem. Jak ale Rojek připomíná, úspěch v jedné bitvě nemusí nutně znamenat, že je celá válka úspěšně za námi.

---

Text vznikl v rámci workshopu Média a dokument 2.0, který byl podpořen z Fondů EHP a Norska 2014–2021.