Továrna jako určitý druh tělesnosti

Dokumentarista Jan Gogola, ml. v rozhovoru o poezii továren, námaze tělesné i duševní a filmovém díle jako těžké zavařovačce plné okurek

Panenka proti zbytku světa

Iniciační zkušenost s továrnou měl v průběhu gymnaziální brigády v konzervárně, kde tahal pětikilové flašky okurek a na druhý den měl problém vstát. Tento banální zážitek měl pro Jana Gogolu, ml. nebanální důsledek spojený se zjištěním, že práce také bolí. „Na ty okurky si čas od času vzpomenu, když mě bolí i práce mentální. Že to k práci patří. Že by bylo divné, kdyby i nebolela,“ říká v odpovědi na otázku po významu továrny, jež měla být původně dalším příspěvkem do ankety. Gogolu však téma továrny natolik zaujalo, že jsme se rozhodli publikovat rozhovor samostatně.

Využil jste někdy ve svých filmech prostředí či princip továrny?
Točil jsem České Velenice evropské pro filmové pásmo Across the border – Five Views from Neighbours (Über die Grenze – Fünf Ansichten von Nachbarn, 2004), které vznikalo v rakouské produkci a sestávalo z pěti filmů natočených v pěti zemích střední Evropy na hranicích daných států s Evropskou unií, se kterou jsme tehdy ještě sousedili. Jedna sekvence našeho filmu se odehrává v továrně na výrobu eurooken. A tam jsem se manažera továrny zeptal, kde má okno začátek a konec, protože jsme se v tom filmu zabývali také jinými hranicemi než státními. A on ležérně odpověděl, že hranice okna začíná a končí buď jeho rámem, anebo místem, kam dohlédneme. Filmy dělám i kvůli takovým reakcím, setkáním tohoto druhu – kdy zjistím například to, že i manažer může myslet filozoficky.

Továrnu jste využil také ve snímku Panenka proti zbytku světa (2001), jakým způsobem?
Fotbalista Antonín Panenka je básník, který psal tělem. A film o něm má povahu fotbalového zápasu, ve kterém Panenka zahrává podle archivních záznamů svých gólů (neboli podle jím napsaného scénáře) ty samé situace více než dvacet let poté na divadelně nasvíceném hřišti. Vzniká tak montáž archivů, aktuálního provedení gólů a výtvarných děl vytvořených na motivy Panenky. A to vše na stadiónu sportovně-kunsthistoricky komentuje básník Eugen Brikcius. A mezi poločasy je medailón zasloužilého medailisty, ve kterém Panenka stále ve sportovním dresu a s míčem u nohy probíhá místy svých životních akcí, které si tentokrát sám komentuje. Zahrává svoje životní akce třeba v porodnici, na hřbitově svých rodičů, v kině, kam chodil s manželkou a taky v továrně ČKD, kde kdysi chvíli pracoval. Provádí zde slalom mezi sloupy haly, které jsou statické jako kdysi Panenkovi protihráči. A komentuje to tak, že nerad soustružil součástky sériové povahy a vždy ožil, když měl vysoustružit nějakou jednotlivost. A najednou sám svými kličkami soustruží kličky. Využil jsem tedy továrnu s jejím principem opakování pro to, abych zesílil Panenkovu neopakovatelnou kaligrafii nohou a míče.

V čem podle vás – a pro vás – spočívá estetická fascinace továrnou?
Většinou je továrna továrnou na metafory existenciálně-poetické povahy, které umělci sériově a v zaměnitelné podobě vyrábějí na motivy opozice jedinec a systém, svoboda a danost. S ústupem industriální doby se pak rozjela další linka tvůrčího továrního provozu, a to v souvislosti s postupující entropií bývalých hal, která se stala hlavní postavou seriálu o entropii neboli zápasu civilizace s přírodou, která se v sugestivně nasvícených obrazech prodírá podlahami a zdivem jako němými svědky historie.
Já mám s továrnou spojenou hlavně vytrácející se zkušenost jistého druhu tělesnosti. Čím dál tím víc se pracuje spíš mentálně než fyzicky, z rukou se staly prsty ovládající různé klávesnice. A to je ambivalentní situace v tom smyslu, že život se stává lehčím, což je sice osvobozující, ale kolikrát až tak, že nás to osvobozuje od námahy jako takové. Abychom se nakonec neocitli ve stavu beztíže, ve kterém na ničem nezáleží. Je otázka, jestli fitness centra dokážou nahradit ty sklenice s okurkami.

Jak se stavíte k továrně jihlavské?
Festivalové téma továrny je mi blízké v souvislosti s prolínáním kontextů. Tak jsem vnímal i motiv brambory na loňském plakátu Juraje Horvátha. Že film může být přízemní, pozemský, obyčejný, přírodní, něčím, co roste, něčím živým. Ale promítací sály mohou být také továrními halami, kde se vyrábějí zkušenosti, což může v souvislosti s autorskými filmy být často také dřina. Kolikrát je těžké do nějakého filmu vniknout, dodívat se do konce. Ale když člověka po práci bolí ruce, tak proč by ho po projekci nemohla bolet hlava? Alespoň má pocit, že něco zažil, že na něčem makal, že nebyl na dovolené. Proč by nemohl být záběr onou flaškou okurek? Na jihlavském festivalu je přitom podstatné, že vám díky jeho vyhraněné dramaturgii téměř s každým filmem začíná nová směna, protože ty filmy mají podobné to, že je každý více či méně jiný. Většina zdejších filmů je soustruhem svého druhu, který s pracujícím divákem vyrábí vždy více či méně jiný způsob vnímání. Jihlavský festival je relativní továrna na absolutno.


Jan Gogola ml.

Český režisér, dramaturg, scénárista a pedagog FAMU a JAMU. Předmětem jeho často výrazně stylizovaných snímků bývá všednost, banalita a proměna každodenního života. Gogolova variace na rodinnou kroniku Mám ráda nudný život si odnesla vítěznou cenu za sekci Česká radost na MFDF Jihlava v roce 2009, za snímek České Velenice Evropské získal dvě ceny z MFF v Lipsku a dvě ceny z MFF Syracuse.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

1.21Odcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila Boháčková
6.20Hledání pravdy za hranicemi rozbřeskuDokumentarista Gianfranco Rosi obdržel za své filmy mnohá ocenění – za snímek Sacro GRA získal v roce 2013 Zlatého lva v Benátkách a za Fuocoammare: Požár na moři si zase v roce 2016 odnesl Zlatého medvěda z Berlinale. O svém zatím posledním filmu Nokturno (2020), který natáčel tři roky ve válečných zónách mezi Sýrií, Irákem, Kurdistánem a Libanonem, si Rosi povídal s novinářem Neilem Youngem. Komentovaný rozhovor vyšel původně v časopise Modern Times Review (MTR). Přinášíme ho v českém překladu v rámci vzájemné spolupráce s MTR, podpořené Norskými fondy.Neil Young
5.20Chci, aby diváci viděli mé filmy nejen očimaTvorba světoběžníka rakouského původu Huberta Saupera je známá i u nás. Před lety vzbudil ohlas jeho dokumentární esej Darwinova noční můra o Viktoriině jezeře v Tanzánii, kde se chová okoun říční na vývoz do Evropy, zatímco domorodí obyvatelé poblíž jezera živoří a trpí hlady. Letos mohou diváci MFDF Ji.hlava zhlédnout Sauperův nový snímek Epicentro o současné Kubě, kde se podle autora zrodilo americké impérium i filmová propaganda. S Hubertem Sauperem jsme si povídali o jeho tvůrčí metodě, zatímco jsme se – virtuálně a se sluchátkem na uchu – společně procházeli po jeho farmě na francouzském venkově.Kamila Boháčková
4.20Jeli jsme na polské hřiště, ale přivezli jsme si svůj manšaftRozhovor s dokumentaristy Filipem Remundou a Vítem Klusákem o jejich novém společném filmu Jak Bůh hledal Karla, který ukazuje, jak se v současném Polsku zneužívá náboženství a víra k manipulaci davů a k politickým účelům. Snímek bude mít českou premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě.Kamila Boháčková
3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas

starší články

f1.14DOK.REVUE
23. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeJak na Johna Wilsona?Sérii HBO Jak na… s Johnem Wilsonem označili někteří filmoví kritici za nejlepší dokumentární počin loňského roku.Kamila BoháčkováNový filmO spojitých nádobách továrny a státuDokumentarista a sociolog Ivo Bystřičan představuje hlavní myšlenky své připravované dvanáctidílné dokumentární série Industrie o průmyslových a sociálních dějinách českých zemí, kterou by měla Česká televize vysílat letos na podzim.Ivo BystřičanTémaHnízdo v ložniciRenomovaný anglický filmový historik a profesor na univerzitě ve Staffordshiru Peter Hames, autor v zahraničí klíčové knihy o československé nové vlně The Czechoslovak New Wave z roku 1985, zaslal dok.revue svou vzpomínku na Karla Vachka.Peter HamesTémaKaždá lidská bytost má právo nosit boty, které nikde netlačíKarel Vachek byl v roce 2009 předsedou poroty na japonském Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jamagatě. Spolupracovnice festivalu a jeho bývalá ředitelka Asako Fudžioková pro dok.revue vzpomíná, jak festival málem smetl tajfun, Vachek si skoro zapálil dýmku na pódiu a posléze s japonským básníkem Gózóem Jošimasuem natáčel v horách film.Asako FudžiokováTémaJako ten pes na pláži...Americká historička Alice Lovejoyová o setkání s Karlem VachkemAlice LovejoyováTémaA hle, vzedme-li se řeka, neustoupíDo mozaiky zahraničních pohledů na osobnost a tvorbu Karla Vachka, kterou představujeme v tomto čísle dok.revue, přispěl i respektovaný filmový vědec Olaf Möller, spolupracující s řadou světových filmových časopisů (například Film Comment či Sight & Sound), filmových muzeí a světových festivalů – například Il Cinema Ritrovato či International Film Festival Rotterdam. Möller přednáší filmovou teorii a historii na Aalto University v Helsinkách a je spoluautorem několika knih o filmu.Olaf MöllerTémaSmát se tomu...Na setkání s Karlem Vachkem zavzpomínal pro dok.revue i italský producent a zakladatel nezávislé filmové společnosti Okta Film Paolo Benzi. Od roku 2012 je také hlavním tutorem projektu EMERGING PRODUCERS v rámci MFDF Ji.hlava.Paolo BenziSportJak si vloni vedly dokumenty v anketách a žebříčcích?Uzavření kinodistribuce do karantény pomohlo vloni zviditelnit menší, lokální i dokumentární filmy. Právě dokumenty tak mohly vloni hypoteticky konečně zazářit. Zda k tomu skutečně došlo, zjišťuje filmový kritik Martin Šrajer pomocí žebříčků nejlepších filmů dle profesionálních i amatérských diváků a divaček.Báseň19. března 1967, neděleKarel VachekRozhovorOdcházel jsem s propocenou košilíO svém setkání s Karlem Vachkem a s jeho filmy pro dok.revue debatovali častí návštěvníci Vachkových proslulých otevřených seminářů – filozof Miroslav Petříček (MP) a malíř Vladimír Kokolia (VK), dále Vachkův kolega na Katedře dokumentární tvorby na FAMU, pedagog a programový ředitel MFDF Ji.hlava Petr Kubica (PK), producent Radim Procházka (RP), který u Vachka na FAMU studoval a jeho filmy posléze produkoval, a filmový publicista Vladimír Hendrich (VH), jenž s Vachkem natočil desítky pořadů pro Český rozhlas Vltava.Kamila BoháčkováNová knihaJak vznikla knížka 5 ½ scénáře Ester KrumbachovéEditor, historik a pedagog Jan Bernard popisuje vznik publikace dosud neznámých scénářů Ester Krumbachové. Kniha vychází i s autorovou studií v březnu v Nakladatelství AMU.Jan BernardEsejCo dělat po pětadvaceti letechSvým čtením každý text vždy přepisujeme. Režisér, dramaturg a pedagog Jan Gogola ml. se ve svém hravém eseji pokouší po pětadvaceti letech přepsat dialog, který tehdy vedl se svým učitelem Karlem Vachkem (1940–2020) nad jeho filmem Co dělat?. Lze vést živou disputaci s mrtvými? A lze odejít i zůstat zároveň?Jan Gogola ml.ÚvodníkČlověk odjinudO novém čísle dok.revue věnovaném osobnosti Karla VachkaKamila Boháčková