Továrna jako určitý druh tělesnosti

Dokumentarista Jan Gogola, ml. v rozhovoru o poezii továren, námaze tělesné i duševní a filmovém díle jako těžké zavařovačce plné okurek

Panenka proti zbytku světa

Iniciační zkušenost s továrnou měl v průběhu gymnaziální brigády v konzervárně, kde tahal pětikilové flašky okurek a na druhý den měl problém vstát. Tento banální zážitek měl pro Jana Gogolu, ml. nebanální důsledek spojený se zjištěním, že práce také bolí. „Na ty okurky si čas od času vzpomenu, když mě bolí i práce mentální. Že to k práci patří. Že by bylo divné, kdyby i nebolela,“ říká v odpovědi na otázku po významu továrny, jež měla být původně dalším příspěvkem do ankety. Gogolu však téma továrny natolik zaujalo, že jsme se rozhodli publikovat rozhovor samostatně.

Využil jste někdy ve svých filmech prostředí či princip továrny?
Točil jsem České Velenice evropské pro filmové pásmo Across the border – Five Views from Neighbours (Über die Grenze – Fünf Ansichten von Nachbarn, 2004), které vznikalo v rakouské produkci a sestávalo z pěti filmů natočených v pěti zemích střední Evropy na hranicích daných států s Evropskou unií, se kterou jsme tehdy ještě sousedili. Jedna sekvence našeho filmu se odehrává v továrně na výrobu eurooken. A tam jsem se manažera továrny zeptal, kde má okno začátek a konec, protože jsme se v tom filmu zabývali také jinými hranicemi než státními. A on ležérně odpověděl, že hranice okna začíná a končí buď jeho rámem, anebo místem, kam dohlédneme. Filmy dělám i kvůli takovým reakcím, setkáním tohoto druhu – kdy zjistím například to, že i manažer může myslet filozoficky.

Továrnu jste využil také ve snímku Panenka proti zbytku světa (2001), jakým způsobem?
Fotbalista Antonín Panenka je básník, který psal tělem. A film o něm má povahu fotbalového zápasu, ve kterém Panenka zahrává podle archivních záznamů svých gólů (neboli podle jím napsaného scénáře) ty samé situace více než dvacet let poté na divadelně nasvíceném hřišti. Vzniká tak montáž archivů, aktuálního provedení gólů a výtvarných děl vytvořených na motivy Panenky. A to vše na stadiónu sportovně-kunsthistoricky komentuje básník Eugen Brikcius. A mezi poločasy je medailón zasloužilého medailisty, ve kterém Panenka stále ve sportovním dresu a s míčem u nohy probíhá místy svých životních akcí, které si tentokrát sám komentuje. Zahrává svoje životní akce třeba v porodnici, na hřbitově svých rodičů, v kině, kam chodil s manželkou a taky v továrně ČKD, kde kdysi chvíli pracoval. Provádí zde slalom mezi sloupy haly, které jsou statické jako kdysi Panenkovi protihráči. A komentuje to tak, že nerad soustružil součástky sériové povahy a vždy ožil, když měl vysoustružit nějakou jednotlivost. A najednou sám svými kličkami soustruží kličky. Využil jsem tedy továrnu s jejím principem opakování pro to, abych zesílil Panenkovu neopakovatelnou kaligrafii nohou a míče.

V čem podle vás – a pro vás – spočívá estetická fascinace továrnou?
Většinou je továrna továrnou na metafory existenciálně-poetické povahy, které umělci sériově a v zaměnitelné podobě vyrábějí na motivy opozice jedinec a systém, svoboda a danost. S ústupem industriální doby se pak rozjela další linka tvůrčího továrního provozu, a to v souvislosti s postupující entropií bývalých hal, která se stala hlavní postavou seriálu o entropii neboli zápasu civilizace s přírodou, která se v sugestivně nasvícených obrazech prodírá podlahami a zdivem jako němými svědky historie.
Já mám s továrnou spojenou hlavně vytrácející se zkušenost jistého druhu tělesnosti. Čím dál tím víc se pracuje spíš mentálně než fyzicky, z rukou se staly prsty ovládající různé klávesnice. A to je ambivalentní situace v tom smyslu, že život se stává lehčím, což je sice osvobozující, ale kolikrát až tak, že nás to osvobozuje od námahy jako takové. Abychom se nakonec neocitli ve stavu beztíže, ve kterém na ničem nezáleží. Je otázka, jestli fitness centra dokážou nahradit ty sklenice s okurkami.

Jak se stavíte k továrně jihlavské?
Festivalové téma továrny je mi blízké v souvislosti s prolínáním kontextů. Tak jsem vnímal i motiv brambory na loňském plakátu Juraje Horvátha. Že film může být přízemní, pozemský, obyčejný, přírodní, něčím, co roste, něčím živým. Ale promítací sály mohou být také továrními halami, kde se vyrábějí zkušenosti, což může v souvislosti s autorskými filmy být často také dřina. Kolikrát je těžké do nějakého filmu vniknout, dodívat se do konce. Ale když člověka po práci bolí ruce, tak proč by ho po projekci nemohla bolet hlava? Alespoň má pocit, že něco zažil, že na něčem makal, že nebyl na dovolené. Proč by nemohl být záběr onou flaškou okurek? Na jihlavském festivalu je přitom podstatné, že vám díky jeho vyhraněné dramaturgii téměř s každým filmem začíná nová směna, protože ty filmy mají podobné to, že je každý více či méně jiný. Většina zdejších filmů je soustruhem svého druhu, který s pracujícím divákem vyrábí vždy více či méně jiný způsob vnímání. Jihlavský festival je relativní továrna na absolutno.


Jan Gogola ml.

Český režisér, dramaturg, scénárista a pedagog FAMU a JAMU. Předmětem jeho často výrazně stylizovaných snímků bývá všednost, banalita a proměna každodenního života. Gogolova variace na rodinnou kroniku Mám ráda nudný život si odnesla vítěznou cenu za sekci Česká radost na MFDF Jihlava v roce 2009, za snímek České Velenice Evropské získal dvě ceny z MFF v Lipsku a dvě ceny z MFF Syracuse.





výpis dalších článků rubriky:  Rozhovor

3.20Začněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch Kočárník
3.20O vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr Šafařík
3.20Nechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin Svoboda
2.20Velké vysílací platformy nyní nakupují zábavu, ne dokumenty, protože lidé mají dost svých starostíJakou podobu bude mít letošní Marché du Film? Jak obtížné bylo připravit letošní industry program kodaňského dokumentárního festivalu CPH:DOX a s jakými verzemi počítá industry program Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava?Radim Procházka
1.20Přinášet do světa určitý druh léčeníRozhovor s Violou Ježkovou o práci dramaturgyně Radiodokumentů, o tom, jak se v ní snoubí role autorky, dramaturgyně a teoložky i jak dokážou se zvukem pracovat filmoví dokumentaristé.Kamila Boháčková
6.19Žijeme v éře chaotické multiplikace obrazůAndrei Ujica je jedním z nejvýznamnějších současných dokumentaristů. Tento rodák z Temešváru před téměř třiceti lety emigroval do Německé spolkové republiky, kde dodnes působí na Akademii umění a designu v Karlsruhe. V prosinci byl hostem kina Ponrepo, kde se promítaly některé jeho filmy. O svém přechodu od literatury k filmu a roztříštěnému dialogu nejen ve společnosti, ale také v akademickém prostředí hovořil pro dok.revue.David Havas
5.19Chceme podporovat pestrost a různorodostRada Státního fondu kinematografie má od října novou předsedkyni Helenu Bendovou a místopředsedkyni Martu Švecovou. Helena Bendová v rozhovoru pro dok.revue sděluje, jaké filmy chce Fond podporovat, jak ona osobně hodnotí dosavadní podporu dokumentu i současnou českou dokumentární scénu a v čem je dobré se inspirovat audiovizuálními fondy v zahraničí.Kamila Boháčková
F5.19Musíme rozšiřovat hranice naší imaginace!Od letošního roku má ji.hlavský festival svého ekologického ombudsmana. Jaká je přesně jeho role v rámci festivalu a může být vůbec mezinárodní festival s řadou zahraničních hostů šetrný k životnímu prostředí? To prozrazuje Ĺuboš Slovák v rozhovoru pro dok.revue. Kamila Boháčková
F5.19Ženy sa nestanú rovnocennými, kým ich muži za také neuznajúFatima Rahimi je česká novinárka pochádzajúca z afganského Herátu, odkiaľ spolu so svojou rodinou v roku 1999 z dôvodu útlaku Talibanu emigrovala. Študuje kultúrne a duchovné dejiny Európy a blízkovýchodné štúdiá a iránistiku na Karlovej univerzite v Prahe, od roku 2015 pracuje pre Deník Referendum, kde sa venuje najmä témam sociálnej problematiky, čitateľom približuje spoločenskú situáciu v Afganistane a zároveň prináša reportáže z Česka. V Inšpiračnom fóre ji.hlavského festivalu prispela do diskusie Emancipace pokaždé jinak, kde priniesla osobný pohľad na rozdielnosť i podobnosť feminizmu, demokracie a ženskejrovnoprávnosti vo východných i západných krajinách. Dominika Bleščáková
F4.19VR díla vztažená ke skutečnostiKurátorka ji.hlavské VR zóny, Andrea Slováková, pro dok.revue prozrazuje, jaká je koncepce VR sekce na MFDF Ji.hlava a kde hledá inspiraci pro sestavování festivalového programu. Kamila Boháčková

starší články

f1.14DOK.REVUE
23. 10. 2014


z aktuálního čísla:

Situační recenzeCivilizace musí dát zpátečku Angažovaný snímek amerického dokumentaristy Jeffa Gibbse Planet of the Humans (Planeta lidí), kritizující způsob, jakým zacházíme s obnovitelnými zdroji energie, vyvolal řadu kontroverzních reakcí. Není divu, producentem snímku je známý filmař Michael Moore, který tento dokument umístil volně na YouTube na Den Země, kdy celosvětově vrcholila pandemie koronaviru.Kamila BoháčkováNový filmJednotka intenzivního života Jak koronakrize upozornila na téma paliativní péče, o němž už dva roky vzniká dokument? Adéla KomrzýTémaPolitika paměti (nejen) v Příbězích 20. stoletíVzpomínkové portály zaznamenávající a uchovávající rozhovory s pamětníky mají neobyčejnou odpovědnost, protože formují pomyslnou národní paměť. Stojí před nimi nesnadná otázka, jak neupřít slovo ani extrémním hlasům, a přitom se jimi nenechat manipulovat. Co vlastně patří a co už nepatří do „paměti národa“?Martin MišúrBáseňSonet jako koníček[56]Pier Paolo PasoliniRozhovorNechat lidi odvyprávět jejich příběhyS Viktorem Portelem, dokumentaristou, vedoucím dokumentačního oddělení organizace Post Bellum a spoluautorem televizního cyklu Příběhy 20. století o rozhovorech coby formě „paměti národa“Martin SvobodaRozhovorO vůli k životu všemu navzdoryO holokaustu vzniká mnoho filmů, málokterý ale ukazuje svědky, kteří vypovídají o svých zážitcích vůbec poprvé, a navíc je doprovázejí dosud neznámé autentické obrazové materiály. Řeč je o deset let starém čtyřdílném cyklu celovečerních dokumentů Zapomenuté transporty, který zachycuje deportaci Židů do málo známých táborů a ghett v Lotyšsku, Bělorusku, Estonsku a Polsku. O způsobu práce s pamětí hovoří jejich režisér, scenárista a producent Lukáš Přibyl.Petr ŠafaříkRozhovorZačněme u sebe, jinak se nic nezměníRozhovor s tvůrci dokumentu Země medu, makedonským dokumentaristy Ljubomirem Stefanovrm a Tamarou Kotevskou.Vojtěch KočárníkNová knihaFestivalová historie bez ideologieKarlovarský filmový festival sice letos kvůli protipandemickým opatřením nebude, ale přesto se jeho historií, převážně před rokem 1989, v těchto týdnech zabývá výzkumný tým pod vedením filmové historičky a publicistky Jindřišky Bláhové z Katedry filmových studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, aby dokončil rozsáhlou antologii, kterou v příštím roce vydá Národní filmový archiv. Jak kniha vzniká a proč se její autoři snaží představit hlavně neheslovité dějiny karlovarského filmového festivalu?Jindřiška BláhováÚvodníkJak se vaří dějiny?dok.revue 3.20redakce dok.revue