DOK.REVUE

Jediný český časopis o dokumentu

Téma si najde autora a vyžádá si formu, ne naopakZ filmu Štvanice (2017). Foto: Michaela Režová

Speciál Anifilm

Téma si najde autora a vyžádá si formu, ne naopak

7. 5. 2019 / AUTOR: Kamila Boháčková

Jaký máte vztah k hokeji? Odkud se vzal zájem natočit o něm animovaný dokument?

Hokej sleduji od malička, baví mě a hlavně mě ve volné tvorbě zajímá vizualita sportu, jeho mužnost, barevnost i specifický vzhled oblečení – zkrátka estetika sportu. 

Takže nešlo o první sportovní téma ve vaší tvorbě?

Dělala jsem obrazy hokejistů a boxerů, ale tohle je můj první film o sportu. Hokej je mi jako sport nejbližší a říkala jsem si, že by bylo dobré ten sport a jeho pohyb zachytit animací. Když jsem ale začala přemýšlet, o čem by takový film mohl být, tak mi přišlo povrchní jen hokej zobrazit. Při procházení materiálů o hokeji jsem došla k případu z padesátých let, ke kauze Modrý a spol. a přišlo mi, že to je málo reflektované téma, alespoň v mojí sociální bublině. Proto jsem o něm natočila film. 

Vycházela jste esteticky z archivních materiálů a dobových časopisů?

Kromě animace dělám ilustrace a grafiku, takže jsem nejprve zvolila vlastní estetiku a vizualitu.  Ale čím víc jsem se hrabala v archivech, tím mi přišlo zbytečnější jít tímto směrem, když mám tolik kvalitního materiálu. A tak jsem spolkla autorskou hrdost a šla jsem cestou využití archiválií a z toho plynoucí estetiky starých magazínů, fotografií a stala se z toho koláž a pohyb prvků, spíš než že by šlo o klasický animovaný film.

To je takový pěkný obrat k dokumentárnímu přístupu: být věrná tématu. Původně jste tedy chtěla, aby tam bylo víc animace?

Ano, nejdřív jsem to chtěla udělat ve svém stylu, ale to se díky těm materiálům změnilo.

Z filmu <b><i>Štvanice</i></b> (2017). Foto: Michaela Režová

Jak dlouho Štvanice vznikala?

Zhruba rok, od října do června, včetně rešerší a rozhovorů, je to absolventský film na pražské UMPRUM a tam na něj je vždy jen rok. 

Když jsme u rozhovorů, jaké bylo setkání s Augustinem Bubníkem, který byl ve filmu jediným přeživším politického procesu s československou hokejovou reprezentací z padesátých let pod názvem Modrý a spol.? Komunistická vláda tehdy hokejisty obvinila ze špionáže, ačkoliv jen v hospodě kritizovali režim a uvažovali o emigraci. Byli odsouzeni k pracem v jáchymovských dolech, zničilo jim to zdraví a nikdo z nich se už potom k hokeji nevrátil. Krátce po dokončení filmu, v dubnu 2017, Bubník zemřel...

Už to byl pán ve vysokém věku a to se vším, co k tomu patří. Dlouho jsem nevěděla, zda se rozhovor vůbec uskuteční. Nakonec jsme ho udělali u něj doma, pořád do toho vstupovala jeho paní, která je hodně energická, ale jemu paměť stále sloužila. Film už bohužel neviděl, jeho paní ale měla z výsledku dobrý pocit. Tím, jak to téma není především o sportu, ale o přesazích do společnosti a politiky, tak byli mnozí z těch, kteří ve filmu hovoří, z některých otázek překvapeni. Oni se na ten rozhovor třeba připravili tak, že s sebou měli výsledkové listiny a různé tabulky výsledků, ale o tom jsme většinou vůbec nemluvili. Když jsme třeba zabrousili na propojení hokeje a československých dějin, rozhodčí Rudy Baťa se se mnou pak loučil s tím, že má teď o čem přemýšlet. Bohužel už se také nestihl na film podívat.

Jak probíhala spolupráce s dramaturgem Radovanem Potočárem?

Radovan vstoupil do filmu ve fázi, kdy jsem měla hotové rozhovory. Vyposlechl je, něco z nich vybral a vytvořil strukturu filmu. Takže skvěle! Bez něj by film nebyl tím, čím je.

Jaké měla Štvanice ohlasy? Promítali jste film třeba sportovcům, hokejistům?

Na festivalovou linku ani na kinodistribuci jsem necílila, protože jsem Štvanici natáčela už rovnou s tím záměrem, že vznikne pro web. Proto se může zdát, že je informačně zahlcenější a vyžaduje větší pozornost diváka. Teprve když jsem film promítala v Ponrepu, tak jsem podle ohlasů zjistila, že funguje i v kině. Pak se začali ozývat z festivalů, že o něj mají zájem. Na projekcích, kterých jsem se účastnila, mi přišlo nejlepší, že se mi ověřilo, že ten film není dělaný jen pro ty, kteří mají rádi sport, nebo přímo hokej.  Chtěla jsem tím filmem ukázat, že sport měl a má přesah do společnosti i politiky. A tento moment ve filmu funguje, mimo jiné i tím, že se mi vždy po projekci ozval někdo, že jeho příbuzný byl také v jáchymovských dolech, nebo byl politickým vězněm. Takže se jich nedotýkal ten sport, ale lidský osud, o kterém Štvanice vypovídá. A to se týká i těch dalších připravovaných krátkých filmů, které by měly být součástí chystaného webu.

Z filmu <b><i>Štvanice</i></b> (2017). Foto: Michaela Režová

Pojďme tedy k vašemu webovému projektu, který se zatím rodí. Můžete ho přiblížit?

Když jsem pracovala na Štvanici a procházela jsem archivní materiály, tak se vyrojila řada dalších témat. Vznikl koncept webové série šesti dílů rozdělených do tří témat, tak jako hokej má tři třetiny, přičemž těmi tématy jsou politika, kultura a společnost. V každém oddíle by pak byly dva desetiminutové díly, což dohromady časově dává hokejový zápas. Mimo tyto krátké filmy by obsahem webu byly další nahrávky a archivní materiály či odkazy pro ty, kteří by se chtěli ponořit do problematiky hlouběji. Web je ideální platforma pro krátký film, kromě festivalů. Navíc jsem měla takových materiálů celou řadu, tak jsem chtěla web využít i pro ně. Zájem o webový koncept posléze projevila Česká televize, se kterou je zatím vše v jednání. Vše konzultuji s Radovanem Potočárem, zároveň jsme ale v televizi otevřeli vývoj tohoto projektu s Jakubem Režným a dokumentaristou Viktorem Portelem. Celé se to stále vyvíjí a posouvá, takže výsledná forma se může ještě hodně změnit. 

Mohla byste přiblížit další vaše krátké anidoky s tématem hokeje, které měly být původně součástí webového projektu?

Studuji teď na UMPRUM doktorské studium na téma animovaný dokument – orální historie a udržitelnost autorského přístupu.  Výstupem by měly být další dva hokejové anidoky, už jsem získala grant na ten první, jenž by měl navázat na Štvanici a uzavřít tak politické téma hokeje. Bude se točit okolo dalšího zásadního momentu československého hokeje, tedy března 1969, kdy naši hokejisté porazili na mistrovství světa ve Stockholmu Sovětský svaz a lidé to brali jako pomstu za okupaci Československa v srpnu 1968. Pracovně tomu filmu říkám Zatmění slunce, protože v tom roce bylo zatmění slunce a zároveň jde o dvojsmysl pro rok 1968. Natočila jsem už s pamětníky rozhovory, mám hotovou strukturu audio stopy a chci být tentokrát víc shovívavá k divákovi, co se týče množství informací. Vizuálně mě bude zajímat zatím nevyužitý potenciál psaných hesel a sloganů proti okupaci a na podporu hokeje v roce 1968 a při mistrovství v roce 1969. Opět budu pracovat s archivem.

Michaela Režová

Druhým plánovaný anidokem v rámci doktorátu by měla být sportovní socha Zdeňka Němečka. Pro téma budu hledat jiný jazyk, chci víc pracovat s prostorem, s modely soch, které budou rozpohybované. Baví mě výzkum v archivu i rozhovory, ta autentičnost mi přijde důležitá. Zajímalo by mě také víc ustoupit do role režisérky a hledat pro film správného výtvarníka a animátora, spolupracovat s dalšími lidmi. Nejde jen o lokální téma, a tak s možností anglické verze titulků budu pracovat tentokrát již na začátku, což jsem u Štvanice nedělala. Anglické titulky jsme tam doplnili později a byl to pro mě velký vizuální kompromis, protože Štvanice hodně pracuje s písmem a nápisy. 

To je pravda, Štvanice hodně pracuje s typografií, nápisy a slovy, což pro českou animaci nebývá zvykem.

Od počátku jsem totiž počítala, že film půjde na web, a tak v něm pracuji s písmem a texty na pomezí informace a dekoru. Není důležité pochytit všechno. Hlavní linka divákovi ale nikdy neuteče. A pokud by si někdo chtěl všechny ty nápisy přečíst, může si je na webu zastavit či se k nim vrátit... V češtině to funguje i v tom kině, v angličtině už to je těžší učíst a usledovat.  

Jak postupujete, co se týče zvukové stopy? Máte nějaká pravidla?

Nemám ráda rozšířený stereotyp animovaných dokumentů, které mají ve zvuku potenciál, ale obraz jen ilustruje to, co se tam říká. Pokud anidoky pracují s originální audio stopou, třeba s rozhovory, tak je to velmi autentické a silné a zaslouží si to, aby to obraz svou ilustrativností zbytečně neshodil. O obraze je zde potřeba opravdu uvažovat, ne vše se pro danou audiostopu hodí. Už ve Štvanici jsem se snažila vyhmátnout momenty, kdy si mohu dovolit být konkrétní a ilustrovat, a ty, kdy můžu jít do další roviny a nechat diváka hledat význam, zda jde obraz proti zvuku, či se doplňují. 

Jak jste postupovala v případě Gamblera – anidoku, který vznikl ve spolupráci s rozhlasovým dokumentaristou Ivanem Studeným?

Měla jsem k dispozici hotovou Ivanovu audio stopu, v podstatě finální audio dokument. Damian Machaj z Kreativního Hubu Českého rozhlasu se snaží hledat přesahy, jak může Český rozhlas přemostit audio směrem k videu či jiným formám. Propojili jsme se skrze UMPRUM a k Ivanově audio stopě jsem udělala animovaný obraz. Když jsem si jeho radio dokument poprvé poslechla, byla jsem zahlcená audiem, a právě proto jsem cítila potřebu, aby obraz audio víc podpořil a ilustroval. Ivan pracuje se zvukovým echem, prostorovostí, ruchy… Přesto jsem se pouhé ilustrativnosti snažila vyhnout. Poté, co jsem dodělala animaci ke Gamblerovi, tak on svou audiostopu ještě zhutnil. Přidal třeba podkres hospody, ruchy. Takže Gambler byla úplně jiná spolupráce. 

V Gamblerovi jste vizuálně vyšla z estetiky herních automatů, často jde o natočený herní automat ve tmě, ze které svítí neonové nápisy a obrázky. Je to tak?

Ano, v ateliéru na UMPRUM máme dva hrací automaty, takže to nebylo těžké. Chtěla jsem pracovat s neonovou estetikou, aby divák získal iluzi nočního života, jednoduchá animace navozuje dojem neonových reklam a nonstop heren.

Z filmu <b><i>Gambler</i></b> (2018). Foto: Michaela Režová

V čem je podle vás žánr anidoku nosný?

Dá se jím odvyprávět hodně témat a baví mě jeho autentičnost. Ale zajímá mě i přesah do digital storytellingu – možnost odstoupit od uzavřeného formátu krátkého filmu a pracovat ve webovém prostředí. Ostatně o digital storytellingu a anidoku budeme diskutovat na Anifilmu s Damianem Machajem.

Žánr anidoku zažívá rozkvět v posledních jedenácti letech, zhruba po uvedení Valčíku s Bašírem (2008), který odstartoval zájem o tento druh filmu, ačkoliv se animovaný dokument vyskytoval už v počátcích kinematografie. Čím si vysvětlujete, že je o něj čím dál větší zájem i u nás?

Asi je to i tím, že na to teď máme pojmenování. Nepamatuji se, že by tu před pár lety slovo anidok nějak rezonovalo. Žánr proniká i do školních cvičení a zadání, ale jinak těch filmů nebo tvůrců, kteří se na žánr vyloženě specializují, u nás zas tak moc není. Spíš si autor vybere téma a formou to k anidoku sklouzne. Téma si tu formu samo najde. Takhle animované dokumenty najdeme i v české historii animace. Na FAMU, na UTB ve Zlíně i na UMPRUM poslední dobou studenti dostávají zadání natočit anidok, ale ne všem studentům to sedne. Hodně lidí se snaží si i v anidoku udržet svůj autorský rukopis, což tomu nesluší. Chybí metodika, jak studenty vést, jak mají dělat rozhovory, jak pracovat se vztahem zvuku a obrazu… V rámci doktorátu bych chtěla udělat workshop se studenty napříč školami, kde budeme pracovat s audiem a žánrem anidoku kreativně. Obecně žánr anidoku vyhledávají animátoři, neznám dokumentaristu, který by chtěl dělat anidok. 

Které filmy v tomto žánru jsou pro vás inspirací?

Například film Broken autorů Volkera Schlechta a Alexandera Lahla o ženské věznici ve východním Německu. Tento film má silnou vizuální stránku, je ve zvuku autentický a jde o komplexní výpověď. Chci se letos jet podívat na Royal Academy of Art v Londýně, kde je anidok samostatný obor, což je unikum. Zajímá mě jejich přístup i metodika.


V době konání Anifilmu, tedy od 7. května do 12. května, můžete zde na Dok.revue sledovat Štvanici Michaely Režové.